Souboj Titánů

   Stránky našeho klubu jsou popsány mnoha články o vojensko-historických akcích, kterých jsme se za minulé roky zúčastnili. Čtenář se jen málokdy dočte i o jiných aktivitách, jež by nesouvisely s vojenskou historií. A tak jsem se rozhodl odlehčit tématiku a napsat i o jiných aktivitách, kterým se věnujeme.
   U nás v jednotce je na piedestalu největšího jedlíka již od svého příchodu do našeho klubu muž, vystupující na kulturních představení pod přezdívkou Bruno. Abychom učinili pravdě zadost, je pravdou, že jsme měli v klubu ještě většího požírače potravních produktů, ale ten již řady našeho výběrového spolku opustil. Protože od své jediné porážky Bruno nepoznal pachuť prohry při chlapské soutěži "kdo toho více sežere", rozhodl jsem se, že zkusím, zda je ještě jeho žaludek tak bezedný, jako při jeho poslední exhibici. Jako kolbiště jsme po doporučení dalšího člena klubu zvolili pizzerii pověstnou výrobou obří pizzy.
   Abych byl náležitě připraven, nepozřela má hladová ústa v den soutěže ani jeden drobeček a tak jsem zasedal k jídelnímu stolu značně vyhladověn. Potom před nás přinesli obří pizzu. Již od začátku jsem si uvědomil, že jsem narazil na úctyhodného protivníka. Dokonce i obhajitel titulu měl strach v očích, i když to samozřejmě popíral. Hned po startu jsem nasadil sebevražedné tempo a to mě vbrzku vyneslo do čela soutěže. Nabíral jsem rychle náskok, ale stejně nepříjemně rychle se zaplňovalo mé břicho. K tomuto orgánu mám jenom tuto poznámku: Zatímco můj jinak dokonalý zevnějšek poněkud ztrapňuje sádelnatý obal žaludku, tak na mém soupeři by jste těžko hledali vícero tuku po celém těle. Proto si myslím, že když se tak náruživě věnuji konzumaci kalorií, bylo by spravedlivé, aby mé trénované tělo porazilo naproti sedícího soupeře, jenž, alespoň dle svého vzhledu, nemůže mít natrénováno tolik co já.
   Bohužel se začalo ukazovat, že trénink není vše. Můj protivník mne po malých soustech doháněl. Sice mě poléval studený pot, ale bojoval jsem dál a pizzy i mých konzumačních schopností ubývalo. Nakonec jsem skončil s trapně malým kouskem potraviny, jež už jsem nebyl schopen pozřít. Bruno mě pomalu dotahoval a já se modlil, aby mé žaludeční kyseliny nastartovaly urychleně trávící proces. Bohužel kyseliny, mající asi zrovna siestu, mě nechaly na holičkách. Bruno mne s vyzývavým výsměchem v očích předhonil. Zmobilizoval jsem se a s jedinou myšlenkou, aby má prohra nebyla tak očividná, jsem vsoukal ještě malý kousek do břicha, jež už odmítalo jakýkoliv kousek jídla. Naštěstí i můj protivník byl u konce sil (což ale přiznal až po soutěži) a souhlasil s koncem duelu. Při měření zbytků obří pizzy jsem, myslím, obstál se ctí a kus, jenž mě stál vítězství nebo alespoň remízu, nebyl příliš velký.
   Přesto komu čest, tomu čest. Bruno obhájil svoji pozici žrouta jednotky a mně nezbývá než doufat, že se v řadách našeho klubu najde další hrdina, jež bude mít sílu porazit toho, který musí mít místo žaludku sud s kyselinou.


Zapsal držitel čestného druhého místa Fritz