Bílá hora 2010

Při vyslovení pojmu "Bitva na Bílé hoře" snad každý Čech pocítí určité trhnutí v oblasti srdeční. Tato bitva, jak všichni víme už z dob našeho studia na základním stupni, byla sice ne co rozsahem, ale jistě svými důsledky jednou z nejdůležitějších pro naše dějiny. Období třicetileté války mě vždy přitahovalo, ale protože, jak říká moje drahá polovička, "už těch kravin děláš dost", nezbýval mi na toto období čas a ani prostředky. Proto, když mne tento rok oslovil kamarád Wolf s možností účasti na této bitvě s tím, že mě vystrojí a vyzbrojí a když jsem doma dostal propustku na víkend, nebylo co řešit.
   Najít Bílou horu v Praze není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Náš malý kontingent z Brna, díky jistým navigačním potížím, kdy se navigátor a řidič dělili o brýle, navštívil Karlův most, viděli jsme Národní divadlo a zamávali Vyšehradu. Po tomto tématickém okruhu Prahou jsme se konečně přiblížili k Ruzyni, poblíž ní prý Bílá hora je. Navigační bod, který nás navigátor nutil hledat, nepatřil věru k nejjednodušším, takže jsme nenašli ani "tu velkou světelnou křižovatku", kde máme odbočit doleva, ani Tesco, které bylo jiným obchodním řetězcem, ale co je hlavní, neobjevili jsme ani ohně táboráků (protože ten večer žádné nehořely...). Přes tyto problémy a po několika otočeních do protisměru jsme se díky radám místních domorodců dostali na místo určení.
    Dojeli jsme v noci a organizátorský tým byl již značně unaven. Hnidopich by mohl namítnout, že k vyčerpanosti organizátorů mohl přispět i alkohol, který jistě jen náhodou táhl z těchto mužů na 100 kroků, ale to jsou jen pomluvy…, protože pár kapek přece nemůže ničemu škodit. Po slabé půlhodině jsme se nakonec dozvěděli, kde máme postavit svůj stan. A tak podle rozkazu jeďte vpravo a na konci si někde postavte stany - v táboře je plno, jsme dojeli na místo našeho tábořiště. Svoje dva stany jsem umístil rafinovaně mezi prodejce dřevěných mečů a velkou bednu, ve které, jak jsem ráno zjistil, bydlela úctyhodná rodina hroznýšů královských. Měli jsme ještě štěstí, protože kolegové z jednotky, pod jejíž vlajkou jsme bojovali, museli své šapitó uprostřed noci stěhovat. Holt chybička se vloudila. Den jsem ukončil za halasu rozzlobených a zmatených přijíždějících účastníků, hledajících místo k táboření.
    Ráno bylo krásné a tak po snídani, kterou jsem uvařil za pomoci brněnských účastníků zájezdu, jsem se mohl plně věnovat výcviku s píkou. Tato zbraň vyniká nejen délkou přes čtyři metry, ale i váhou, jak jsem vbrzku zjistil. Trochu mě udivilo, že zrovna naše jednotka je vybavena nadstandardně tlustými píkami, které hned okolní kluby překřtily na pastelky, snad kvůli jejich tvaru, kdož ví. Ostatní kluby, vybavené lehčími píkami po půlhodince základního výcviku neprojevovaly známky únavy, ale já jsem svoji pastelku začal opravdu nesnášet. Obzvlášť, když jsem po porovnání lehčí piky zjistil, že nejsem až tak fyzická troska oproti ostatním, ale váha mé piky je naprosto neúnosná. Naštěstí nám kamarádi nabídli půjčit několik svých náhradních pík. Já i mí spolubojovníci tuto nabídku přijali s nadšením. Dopoledne nám rychle uteklo a já se těšil na bitvu.
    Bitvu jsem zahájil ve stavu španělské tercie. I když velikost bojiště mi ze začátku přišla příliš malá, musel jsem konstatovat, že je pro tento typ ukázek tak akorát. Příjemně také překvapilo organizační velení, které díky spojení přes vysílačku dokázalo dobře koordinovat postup vojsk. Prostě se na bojišti neobjevil tak rozšířený pojem "půjdete dopředu, však víte co máte dělat". Střety pikenýrů se mi líbily a oproti například napoleonským válkám se objevilo na bojišti více padlých. Celou bitvu velice vhodně doplňovala hudba spolu s profesionálním komentářem. Z mého pohledu mi přišlo že ukázka šlapala jak měla, nikde hluchá místa, prostě jako divák bych si ji určitě užil. Konec českých stavů se neúprosně blížil a Španělé se vrhli do boje. Řady tercie se rozpadly a boj se změnil v neuspořádaný chaos. Někteří z nás propadli bojovému šílenství a s mečem v ruce se vrhli do klubka posledních obránců. Sobotní akce skončila a já byl opravdu nadšený. Druhou válku a Napoleoniku už dělám nějaký pátek a tak si dovolím prohlásit, že tato ukázka byla jedna z nejlepších, co jsem za poslední roky zažil. Po samotné ukázce se sešla většina pikenýrů z obou stran konfliktu a společně jsme nacvičovali pohyby tercie. Útvar skoro o 100 píkách už je přece jenom něco jiného než naše menší útvary v boji. Výcvik byl veden velice dobře a tak jsme během krátké doby zvládli německou školu boje s píkou.Večerní rozbor nad číší dobrého moku, kdy se organizátor postaral o přísun piva zadarmo, byl opravdu příjemný. A já se ukládal ke spánku spokojený a natěšený na zítřejší bitvu.
   Nedělní ráno jsem zahájil sběrem dřeva v přilehlé královské oboře. Po snídani jsme se s většinou jednotky vydali cvičit před letohrádek Hvězda. Po procházce po oboře byl tak akorát čas na oběd. Po menších potížích jsme se nakonec dostavili všichni na bojiště a mohlo se začít. Oproti předchozímu dni byl hned od začátku boj mnohem drsnější. Nevím, co se změnilo, ale někteří vojáci jako by se proměnili v legendární berserky, jimž ani zásahy zbraní nezabrání ve vybíjení protivníků. I my jsme brzo narazili na takovou skupinu. Po sedmém zásahu pikou se voják naproti mně neohroženě vrhl mezi nás, stejně jako jeho spolubojovníci. Během chvíle vznikla nepřehledná skrumáž těl a zbraní. A najednou jsem dostal strašnou ránu pod pravé ucho. Pustil jsem píku a ruka, kterou jsem se chytil za ucho, cítila teplý proud prýštící krve. Vypotácel jsem se z boje a po menším hledání, kdy mne krev vesele opouštěla, jsem našel zdravotní stan. Zde se mě ujal přítomný hasič a spolu doktorem oznámili, že mám přeseklou jakousi žílu pod uchem a projedu se záchrankou. Po menším dohadování jsem je přesvědčil, aby mě ošetřili na místě. A tak se pan doktor chopil jehly a začal mne sešívat. Práce jim šla rychle od ruky a já ošetřen a otřesen jsem opustil s díky stan felčarů. Stihl jsem ještě závěrečné defilé a předvedl svůj zakrvácený zevnějšek svým spolubojovníkům. Po boji mě děvčata očistila od zasychající krve a já mohl vyrazit směrem k domovu.
   Závěr by měl být optimistický a proto skončím i já optimisticky. Akce se mi moc líbila. Lidi, se kterými jsem byl na akci, byli v pohodě a mě přibyla v mé zdravotní dokumentaci další položka. Takže už se náhodný čtenář může dozvědět, že mě zranili bodákem na Slavkově, omrzly mi nohy u Stalingradu a sekli mě šavlí na Bílé hoře. No a příští rok bych chtěl jet na Lipany, tak kdo ví.


Michal Krišťál