Přes hory a doly s horskými myslivci

    Tento rok byla naše německá jednotka znovu oslovena, zda se chce zúčastnit výběrové akce pořádané horskými myslivci. Minulý rok jsme se této akce zúčastnili poprvé a její fyzická náročnost nás velmi oslovila. Už zmíněná fyzická náročnost působí jako přirozený filtr a akce se tak mohou opakovaně účastnit jen jedinci s výbornou kondicí. Tak jako jinde, i u nás byl půl roku před akcí zájem velmi značný. Naši členové rušili svou účast s přibližujícím se termínem, a to z mnoha důvodů. Vrcholící chřipková epidemie si vybrala svou daň a nakonec jsme na akci odjížděli jenom dva.
   Přípravu na tento vrcholový zimní podnik jsme nepodcenili a oproti kolegům z horských jednotek, pohybujícím se v hlubokém sněhu pomocí sněžnic, jsme my vsadili na lyže. Akce měla jako námět protipartyzánský boj. Proto by nás asi nemělo překvapit, že lyže, jež jsme si nechali přes noc venku, aby se správně temperovaly, byly ukradeny. Partyzáni se zřejmě dozvěděli o našem podniku a jejich odloučená buňka z Brna se nás takto snažila zastavit. Nezbylo nám než nahlásit tuto sprostou krádež policii a vyrazit do hor bez lyží. Velitel horských myslivců naše hlášení o ztrátě lyžařského materiálu přijal vyloženě vesele. Inu, cizí neštěstí potěší nejvíce. Na místo srazu jsme dorazili kolem desáté hodiny ranní. Konečný počet německých členů protipartyzánské jednotky byl sedm. Všichni až na Wolfa jsme byli alespoň jednou na této akci, a tak jsem byl obklopen zkušenými "horáky".
   Výstup do horského masivu byl od začátku náročný. Sněhová pokrývka dosahovala místy až 80 cm a naše nohy se bořily do sněhu opravdu hluboko. Přes tyto problémy jsme udržovali poměrně svižné tempo. Naše malá jednotka se prodírala nezadržitelně do kopců, v nichž měli být údajně partyzáni. Přesto, že my z Eriky nemáme ani speciální vybavení, ani výcvik pro pobyt v horách, nezůstávali jsme za našimi myslivci pozadu. Musím sice připustit, že horský batoh je možná lepší zavazadlo než telátko, jež jsme měli my, a větrovka je vhodnější oděv než bílý převlečník, ale tyto drobné nevýhody jsme plně nahradili svým nadšením a nasazením. Velitel horských myslivců brzy využil přebytek naší energie a nechal nás jít jako pátrací oddíl v čele kolony. A tak i když jsme neměli sněžnice, dokázali jsme udávat tempo pochodu v hlubokém sněhu i bez nich.
   Trasa přesunu byla volena velice vhodně a celková délka našeho přesunu byla kolem 8 km. Cestu nám poněkud zkomplikoval polom, jež zničil veškeré značení. To nám ale poskytlo možnost procvičit se v orientaci ve volném prostoru jenom s pomocí kompasu a mapy. I přes mrazivé počasí ze mě tekly potoky potu. Nohy brzy začaly bolet a pohyb v hlubokém sněhu byl opravdu vysilující. Snad s každým krokem jsem proklel neznámého pobertu z Brna. Představa, jak bych se svistotem proháněl na svých jasanovkách tam, kde nyní těžce funím, mi zvedala hladinu adrenalinu na úroveň horských štítů. Celou cestu jsme marně hledali stopy po pohybu partyzánů. V některých místech, která byla vhodná pro přepad, naše ostražitost zesílila, ale jinak jsem byl rád, že vůbec jdu. Ještěže Wolf na tom byl lépe a díky jeho pozornosti a zkušenostem z průzkumů, jež absolvoval u Eriky, uviděl přesunující se partyzány. Nacvičeným gestem zdvižené ruky nás zastavil a my se vrhli do sněhu. Naštěstí pro nás neměli partyzáni tak pozorné pátrače jako my, a tak nás nezpozorovali. Velitel horských myslivců chtěl nejprve provádět pouze pozorování, protože se oprávněně obával počtu partyzánů. Ale my horkokrevní pěšáci jsme ho nakonec přesvědčili, že bychom měli zaútočit. Rychlý pokyn rukou a už naše batohy ležely ve sněhu a my se přískoky blížili k postupující koloně. Zazněla první rána, kterou následovalo několik dalších. Partyzáni začali prchat, aniž se zmohli k jakémukoliv odporu. Zatímco nám mizeli za obzorem, naše pomyslné střely je kosily. S pocitem dobře odvedené práce jsme se vrátili ke svým věcem a pokračovali do cílového místa.
   Na místě, jež bylo určeno pro přečkání únorové noci, vál mrazivý vítr. Rychle jsem začal z Wolfem budovat ze sněhu záhrab, jenž nám měl umožnit přečkat noc. Přístřešek jsme měli do hodiny hotový. Potom jsme si uvařili na ohni jídlo a probrali s našimi druhy z pochodu všemožné problémy, jež musíme řešit v jednotkách vojenské historie. Teplota rychle klesala a mrazivý vítr kradl poslední zbytky tepla. Zavrtali jsme se s Wolfem do našeho záhrabu a rychle si zadýchali ohraničený prostor. Vyspali jsme se dobře a budíček v 6.45 nás probudil z tvrdého spánku. Po snídani jsme se zabalili a naše unavené nohy opět začaly zkracovat vzdálenost do vytouženého cíle.
   Sestup byl sice náročný, ale vidina konce nás hnala dále. Počet přestávek jsme zkrátili na minimum, a tak jsme posledních 5 km urazili v čase, který byl opravdu velice dobrý. Pak už zbývalo jenom naložit naše vybavení do aut a rozjet se k naším domovům. Závěrem chci poděkovat horským myslivcům za jejich přístup k nám, obyčejným pěšákům.

   P.S.: A tomu nekalému živlovi, jenž zcizil mé a Wolfovy lyže, přeji brzkou návštěvu nápravného zařízení s ubytováním na nějaké obzvláště vypečené cele.


zapsal Michal Křišťál
korektor Václav Trup

FOTOGALERIE