Ve dnech 3.-7. července 2001 proběhlo pochodové cvičení československého družstva VHKER, jehož se zúčastnilo celkem 8 z 10 členů družstva, včetně dvou nováčků. Cílem výcviku bylo zdokonalení v přežití ve volné přírodě a přesun na delší vzdálenosti v plné polní, jejíž váha činí okolo 30 kg.
Trasa pochodu byla od K-S 14 „U Cihelny“ na Kótu Maliník a odtud zpět po linii těžkého opevnění přes celý úsek Králicka a téměř celé Rokytnicko. Celková délka pochodu byla asi 50 km, což sice není mnoho, ovšem jak jsme rychle zjistili, v plné polní a v terénu Orlických hor to může být až až.
Již při odjezdu z domova jsem v úterý měl pocit, že s takovou zátěží nedojdu ani z Králík na K-S 14, natož 50 kilometrů, ale nakonec to šlo. Zhruba v 15.00 jsme vyrazili po trati Prostřední Lipka – Hanušovice a vyzkoušeli si zajištění silničního mostu přes železnici. Výstup na Maliník nám dal pořádně zabrat a my se začínali pomalu smiřovat s váhou plné polní. U K-S 2 jsme rozbili tábor a založili oheň. Měl jsem pocit, že bez torby na zádech snad vzlétnu, jak mi najednou bylo lehko. Usušili jsme si propocené košile a bluzy, dali si večeři a začali vytvářet bivaky a stany. Bohužel jsme neměli původní celty, kosočtvercové, a proto jsme jako náhražku zvolili čtverce. S jedním vojínem jsme si vyrobili stan, který bohužel v noci fungoval jako aerodynamický tunel a ráno mne už o půl páté probudila zima.
Středeční postup byl velice namáhavý, neboť z K-S 2 jsme došli až na tvrz Bouda pod Suchým vrchem, i když jsme asi 5 km ujeli vlakem, abychom se nezdržovali prohlídkou objektů kolem naší základny na Cihelně, jež všichni známe. Navštívili jsme kolegy na muzeu K-S 5 „U Potoka“ a po odpočinku jsme vyrazili po linii TO dále. Bohužel jsme se zdrželi při shánění potravin, neboť obchody v místních vesnicích měly zavřeno. Vše se ale nakonec vyřešilo a my jsme začali šplhat po svahu na Boudu. Již u K-S 19 jsem měl dost a musel jsem zpomalit, abych nahoru vůbec vyšel. Jak to ti naši dědové a pradědové zvládali? Na Boudě jsme byli vřele přivítáni a využili jsme nabídky ubytování na vchodovém objektu. Proti té zimě v lese to byla příjemná změna. Část družstva si ještě prošla tvrz a pak už se šlo spát.

Ve čtvrtek jsme vstali až v 8.00 a začali sušit propocené a mokré výstrojní součástky. Než se vše usušilo, uvařili jsme si stravu – kolínka a vepřovku. Když jsme si sbalili polní, nastoupili jsme a vztyčili státní vlajku na vchodovém objektu. Náš trubač k tomu perfektně zatroubil státní hymnu (samozřejmě československou). Během pochodu bylo nacvičováno rozvíjení rojnice a zajištění lávky přes potok. U objektu K-S 25 proběhl výcvik v topografii, po němž si každý vyzkoušel dojít k dalšímu objektu. V lese to nebyla až taková legrace. Při odpočinku se družstvo naučilo předpisově skládat výstroj a skládat pušky v kozly. Cílem dne byl objekt K-S 37, k němuž jsme opět museli vyšplhat do prudkého kopce. Někteří při tom evidentně neměli roupama co dělat a začali zpívat píseň „U Zborova“. Vydrželo jim to asi tak dva verše. Když družstvo posbíralo padlé a vysílené zpěváky, provizorně jsme se utábořili. Čekal nás noční přesun, proto jsem se pouze přikryl dekou a zabalil do celty.

V pátek ráno o půl třetí byl budíček a o půl hodiny později již jsme byli na cestě na Zemskou bránu. Kolem vojenského prostoru na tvrzi Adam jsme prošli potichu a snažili se držet dál od plotu. Cestou jsme si prohlédli nádherné svítání a přesunuli se až k řece Orlici. V místě, kde jsme chtěli řeku překonat byl pokácený strom, ale protože jsme měli slíbené brodění, dva z nás si sundali boty, vyhrnuli kalhoty a odvážně vkročili do proudu. Přebrodit ledovou Orlici, jejíž dno tvoří téměř výhradně kamení, byla velká zátěž pro již rozbolavělé nohy. I když nevím, jestli přechod po padlém stromu nebyl v některých aspektech horší. Na břehu jsme se utábořili, uvařili snídani, umyli se a čekali na členy Spolku vojenské historie Hradec Králové, jemuž velí René Kánský. U tábora stála samozřejmě stráž a já byl navíc vyslán jako pátrač, abych zabránil SVH HK se k nám nepozorovaně přiblížit. Bohužel trasa mého postupu byla na opačné straně Orlice, než bylo potřeba. I tak to ovšem byla dobrá zábava, protože okolí Zemské brány bylo plné turistů, kteří nechápavě sledovali uniformovanou postavu v helmě a s puškou, kterak se přískoky a plížením krade podél řeky. Odpoledne jsme vyrazili dále – směr Panské pole. Postup byl namáhavý a vysilující. Asi 25 minut cesty před Panským polem byli někteří z nás naprosto vyčerpáni. Ve chvíli, kdy jsem myslel, že už nevstanu, kolem nás projel nějaký cyklista, zahajloval a vykřikl: „Ať žije Konrád Henlein!“ Jediným jeho štěstím byla rychlost, s jakou se kolem nás mihnul a zmizel, jinak by se asi se zlou potázal, volat takové věci na hraničáře, plantážník jeden! Nicméně toto nás ihned postavilo na nohy a nakonec jsme k R-S 74 dorazili. Po občerstvení v bufetu jsme se vydali utábořit spolu s SVH HK k objektu LO poblíž R-S 70. Součástí výcviku měl být domluvený přepad nedalekého skautského tábora, bohužel však skauti právě tento den někam odjeli.
Sobotní ráno nás zastihlo pěkně srovnané kolem ohniště, protože byla vcelku zima. Tento den nás čekal postup na kótu Anenský vrch a kopání okopů pro ležícího střelce.  Na pevnost Hanička jsme připochodovali se zpěvem a pro přítomné turisty se stali terčem okukování a někdy i ne příliš příjemných poznámek o Rusech. Ale na to jsme již zvyklí. Na Anenský vrch jsme vyrazili s odlehčenou výstrojí a v bojovém pořádku. Úderný hlouček pod mým velením byl poslán zajistit objekt R-S 81, hlouček kulometný měl jít v odstupu za námi. Zaujal jsem postavení kryjící kulometný hlouček, ten však na nás najednou zaútočil. Nařídil jsem zaujmout kruhovou obranu a odrazit útok. Po vyhodnocení akce následoval přesun po červené turistické značce, při čemž jsme opět děsili turisty. Cestou na Anenský vrch jsme byli napadeni SVH HK, který postupoval před námi. Po krátkém oddechu na stropnici R-S 74 družstvo vyrazilo zpět k tvrzi Hanička. Na volném prostranství vedle cesty jsme si vyzkoušeli budování okopů pro ležící střelce a mohu říci, že je to pěkná fuška, obzvlášť, když půda byla tvořena směsicí kamení, plastu a dřeva. Poslední úsek cesty družstvo postupovalo s předsunutými pátrači s úkolem najít podél cesty skryté členy SVH HK a posléze se úlohy vyměnily a my se museli narychlo skrýt. V dobré náladě jsme dorazili na Haničku, kde nás očekávaly zvěsti o tajfunu. Rozhodli jsme se proto, že nebudeme spát ve smrkovém lese a ubytovali jsme se na Haničce. Večer proběhlo vyhodnocení cvičení a čekání na tajfun, který však naštěstí nepřišel.
Další den, v neděli, se od družstva oddělil odřad pod mým velením a odebral se na nádraží do Rokytnice v O.h., asi 6 km od Haničky. Celkem jsme tedy ušli kolem 50 kilometrů různým terénem, v plné polní a v bojovém pořádku. Takovýto výcvik bychom měli opakovat každé léto. Nechceme být jen věšáky na uniformu, chceme se původním hraničářům alespoň trochu podobat, teď již tedy víme, co to je nosit na zádech 30 kilogramů výstroje a navíc zbraň. Příště třeba vymyslíme ještě něco horšího. Už se těším.

Republice Československé Zdar!
Svob. Jan Filip
Zástupce velitele družstva
12. rota / IV. prapor / Hraničářský pluk č.6

Fotografie si prohlédněte v naší fotogalerii!

[ Zpět ]