Zimní cvičení družstva HP č.6 aneb Orlická anabase

Období po vánočních svátcích je v naší jednotce již tradičně věnováno krátkým, řekněme kondičním cvičením. Hned na počátku musím podotknouti, že propříště pečlivě zvážím, nakolik je takováto charakteristika v případě zimního výcviku výstižná či vůbec vhodná… 
Termín výcviku byl vyhlášen na 26. až 28. prosince 2001. Místo konání: prostor „Ha“, kóta 835 (dělostřelecká tvrz Hanička v úseku HP č.19). Tentokráte se pozornost velitele upřela k poněkud speciální náplni cvičení- jízdě na lyžích. Impulsem bylo vědomí, že pohraniční horstvo- oblast našeho působení- skýtá zvláště v zimě všeliké nástrahy, s nimiž je nutno se vypořádat. Jízda na „ski“ by měla patřit toliko k základním dovednostem každého vojína hraničářského pluku.

Středa 26.12.2001
Do Orlických hor jsme se vypravili pro jistotu železnicí; to z důvodu více než bohatého sněhového nadělení. V Doudlebech nad Orlicí náš čtyřčlenný odřad nastoupil do vlaku směřujícího do Rokytnice v Orlických horách. Poté, co jsme svými maličkostmi vyplnili poslední volný prostor v již tak přeplněném vagónu, počali jsme uvažovat o nesporných výhodách převozu vojska v prostorných nákladních vagónech. Hrstka nešťastníků se na několika zastávkách pokoušela nastoupit… Jízda nám pomalu uplynula.
Lokálka konečně zastavila a my se pod tlakem „okolností“ vyhrnuli do mrazivé reality Orlických hor. Obklopeni takřka dvoumetrovými horami bělostného sněhu, vypochodovali jsme útlou pěšinou na volné prostranství. Bylo 11:15 hod. Na krátkou dobu jsme odložili torby a pušky postavili v kozel. Zatímco jsme připravovali důmyslnou lyžařskou výzbroj, nechali jsme svá netrénovaná těla spočinout v jejich blahé a přirozené lehkosti. 
O půl dvanácté jsme se vydali na cestu. Nálada mužstva byla výborná. Před námi sedm kilometrů zimního horského terénu, každý maje na nohou to, čím jej „armáda“ vybavila. Byť letmý pohled na náš odřad musel vyvolat dojem vzájemné odlišnosti, zvláště když jeden z vojínů „ďábelská prkénka“ zcela postrádal…
Jelikož jsem byl z dřívějších dob obeznámen s tímto terénem, navrhl jsem zaměnit fádní jízdu po silnici za zajímavou a především kratší jízdu po hřebenové cestě ve směru severovýchodně od Rokytnice. Musím předem podotknout, že k tomuto mě vedly výhradně dobré úmysly.
Plán byl následující: Lyžařským vlekem se necháme vyvézt na hřebenovou cestu a tudy budeme pokračovat pohodlně po běžecké trase až na Haničku- jedním slovem: ideální. Kratší a příjemnější po všech stránkách… Sjeli jsme k úpatí oné sjezdovky. Vlek stál…Všude spousta sněhu…Tušili jsme první problém. Krátký pokus přemluvit provozovatelku vleku k jeho spuštění se k naší smůle nesetkal s úspěchem. Výstup vcelku příkré, 400 metrů dlouhé sjezdovky pokryté místy více jak metrovou vrstvou prašného sněhu se stal rázem realitou. Téměř pět hodin trvající martyrium cesty na tvrz Hanička mohlo začít…
Každý z nás si zřejmě uvědomil, jak příjemná bude slibovaná cesta… Nevím, jestli mě tehdy bratři proklínali; záhy jsme měli všichni dost práce sami se sebou a na nějaké klení se nedostávalo dechu. Asi na padesátém metru se od naší skupinky odpojil Staník. Jsa po pas ve sněhu, vzkazoval, že se vrátí a raději půjde po silnici. Jelikož jej lyže čekaly až na Haničce, udělal nejlépe, jak mohl; bez lyží se totiž ani po hřebeni nedalo pohybovat…Později jsme se dozvěděli, že si také prožil své.
Problémům neměl být konec. Už na počátku stoupání hlásil jeden z lyžníků defekt na svém vázání. Uvolněnou část vložil do sumky a dál pokračoval pěšky. Zanedlouho jsem tentýž způsob cesty zvolil i já. Byl sice daleko namáhavější než výstup s lyžemi, ale na vlastních nohou jsem se přeci jenom cítil stabilněji než na věčně podkluzujících „jasankách“ a bořících se hůlkách. Po slabých dvou hodinkách vytrvalé „chůze“ jsme dosáhli kýžené „hřebenovky“. Třetí z naší „karavany“, Trubač, měl obzvláště pozoruhodné vybavení. Lyže plastové – supermoderní, na hůlkách talířky velikosti sněžnic; jemu jedinému se podařilo suverénně zdolat veškeré nástrahy přírody… Ještě nám stíhal vytrubovat na svou polnici.
První rovinku využil nedobrovolně opěšalý bráška k opravě. Dovedným spletením několika provázků navrátil vázání jeho funkčnost. Bohužel ne nadlouho. Ujeli jsme snad sto metrů a okolní ticho přerušilo již jednou slyšené zvolání dotyčného vojína: „Defekt!“. Stalo se tak v průběhu cesty ještě několikrát… Z jeho lyží postupně odpadly snad všechny záchytné prvky, sumky se plnily součástkami, a třebaže nebylo téměř za co uvazovat, z jeho provizorních provázkových opatření se postupem času vyvinuly velmi sofistikované druhy vázání dosahující v mnoha směrech dokonalosti; jenom kdyby vydržely…
Lhal bych, kdybych tvrdil, že zmíněné potíže nezanechaly nejmenší stopy na naší morálce. V nestřežených okamžicích staly se naše „psýché“ obětí zákeřné nemoci polárníků – trudnomyslnosti… „Tam, kde hy… tam, kde hy… tam, kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobí!“, zněla nám v myslích tato rafinovaná, léčivá píseň, aby zaplašila ve chvílích krajního vyčerpání myšlenky na milosrdnou smrt umrznutím. Bylo by zcela určitě trapné zmiňovat zde moment, ve kterém jsme s kolegou losovali o to, kdo z nás bude Hančem a kdo Vrbatou… 
Několikrát jsme vzpomněli našeho druha - Staníka, jenž směřoval cestou docela jinou. „Určitě už pár hodin odpočívá na Haničce“, mysleli jsme si… Skutečnost však byla zcela odlišná. Takto později líčil svou cestu:

„ Zpočátku se mi vedlo výborně. Po pár minutách chůze po silnici mi zastavil ‚povoz‘, který mě dovezl na Panské pole, pouhé dva kilometry od Haničky. ‚Vozka‘ mi nabízel, že mě vyloží u silnice vedoucí k vchodovému objektu, ale měl jsem zato, že silnice bude po několika dnech intenzivního sněžení zaváta sněhem a tedy neprůchodná. 
Rozhodl jsem se, že použiji stezku vedoucí okolo pěchotního srubu R-75. První část cesty k hájovně byla protažena a upravena, horší to už bylo s úsekem do kopce směrem na osadu Hadinec, kde se ale stále dalo jít celkem slušně po stopě, kterou vyjeli běžkaři. Ti však dávali velmi hlasitě najevo svou nelibost a jeden mě dokonce přetáhl po zádech hůlkou!!! Hájil jsem se tím, že je to turistická cesta. Proč bych tudy nemohl jit pěšky?
Od odbočky na hřeben Orlických hor, již ale nebyla stopa tak pevná. Naštěstí v lese bylo pouze něco pod metr sypkého sněhu, kterým se dalo celkem slušně brodit. Brzy se však začala dostavovat únava a chlad. Když jsem vleže odpočíval ve sněhu a zaháněl žízeň sněhem, dorazila ke mně rodina na běžkách. I zželelo se jim dobrého vojáka. Zeptali se, co by pro mě mohli udělat. Otázal jsem se, zda u sebe nemají polní bezdrátový telefon, že bych zavolal velitele svého na pomoc. Bohužel neměli. Zato však přislíbili, že na Haničku zajedou a vzkaz vyřídí. 
Potom jsem pokračoval po svých dále. Závěje byly stále hlubší, studený vítr fučel po pláních a ostré krystalky sněhu šlehaly do tváře. Po další hodině cesty se začalo smrákat. Začínal jsem mít zlé tušení, že vzkaz se k uším velitele nedostal. Navíc se mi rozmotala ovinovačka, kterou jsem za sebou táhl jako kus zmrzlého cáru. Promrzlými prsty a po pás ve sněhu jsem nebyl schopen ji znovu ovinout. 
Konečně jsem dorazil k rozcestí 300m od Haničky. Tam jsem se dal do řeči s dalšími lyžaři, kteří byli velmi překvapení zjevem před nimi stojícím. Postavička ve vojenském kabátě, s puškou, torbou na zádech a dalším batohem v ruce, plazící se v závějích... Dozajista si mysleli že je šálí zrak. Tu se znenadání objevil velitel na „ski“. Velmi se divil, proč že se plahočím po stezce, když byla příjezdová cesta dnes protažena frézou. Poté, co jsem mu odpověděl, že mi to nebylo známo, zaklepal si útrpně na čelo, vzal na svá bedra moji torbu a odjel z kopce na Haničku. Menší batoh jsem si ponechal, protože jsem se o něj dobře opíral, a tak jsem se méně bořil do sněhu. Ještě příští den byla v místech, kudy jsem se „prohrnul“, vidět ve sněhu kuriózní brázda. Větší díra vlevo – po batohu, hluboká rýha v prostředku – po těle a konečně vpravo menší otvory – po pušce.
Poslední úsek – cca 300m z kopce - byl nejnáročnější. Více jak metrové závěje a téměř žádná stopa po běžkařích. Zcela zničený jsem dorazil na Haničku hodinu po veliteli. Celkem mi cesta zabrala více jak čtyři hodiny… Ostatní dorazili asi po hodině a také na nich byla znát únava z náročné cesty.“

Asi po tři a půl hodinové „plavbě v moři sněhu“ jsme zahlédli „pevninu“ v podobě kýžené silnice. Hnáni vidinou pevné půdy pod nohama, drali jsme se tempem zoufalců neochvějně kupředu. Na okraji vyfrézované cesty jsem s nesmírnou úlevou ze svých znavených nohou setřásl prozatím proradné a dosud neovládnuté lyže. To samé s velmi podobnými pocity provedli i ostatní. Těžce zkoušený vojín v tento okamžik definitivně a vítězně dobojoval svou táhlou bitvu s prokletým vázáním. Jeho výmluvný výraz je naštěstí zaznamenán na jedné z fotografií. Stěžovali jsme si, ale upřímně řečeno, kde bychom v tomto terénu bez lyží skončili.
Po krátké siestě, kdy jsme stáli při okraji silnice, nastala otázka, kudy dál. Podruhé v tomto dni jsem, jakožto člověk víceméně znalý terénu, navrhl směr našeho dalšího pochodu…Tentokrát jsem byl pro cestu sice delší, leč pro pěší celkem pohodlně schůdnou. Tu druhou na vlastní kůži okusil právě náš Staník. Kamarády se mi podařilo přesvědčit, že je bezvadně profrézovaná, ačkoli jsem v to sám mohl pouze zbožně doufat. „Dřevěná prkénka“ nyní putovala pro změnu na naše bedra. Obtěžkáni a obloženi jako prchající kleptomaniaci vydali jsme se mírnou, zato bezpečnou oklikou ku Haničce. Mezitím pomalu nastalo šero a než jsme konečně dospěli k našemu cíli, na obloze se vyloupl měsíc. 
Zajímavé je, jak se pronese taková plná polní ještě s lyžemi za dobu skoro pětihodinového pochodu. Vím naprosto přesně, že jsem z Rokytnického nádraží vyjížděl s přibližně pětatřicetikilovou „nadváhou“, v to počítaje ústroj s torbou, pušku a lyže. Když jsme však přišli na Haničku, tehdy bych přísahal , že jsem z prsou sundával těžký kulomet a k zemi padal přinejmenším metrákový balík ústroje, který mi navíc cestou přirostl k zádům. Z vlastní zkušenosti už vím, ze si v pořádné zimě není kam sednout, ani si není kam odložit „polní“. Pokud tak učiníte v hlubokém sněhu, vaše „lože“ bude sice nebývale pohodlné, avšak stěží se z něj vyhrabete. 
Po této dokonale sebemrskačské projížďce jsme právem považovali cvičební program dne za uzavřený. Byl čas zhodnotit nově nabyté zkušenosti. Šálek čaje s přídělem rumu, náležité občerstvení a konečně spánek blažených …Drama prvního dne skončilo. Ještě dlouho do noci se z dílny linuly rozmanité zvuky doprovázející opravu jedněch nevyzpytatelných lyží… 

Čtvrtek 27.12.2001
„Celou noc krásně sněžilo a ráno bylo prostranství před Haničkou zaváto nejméně deseti centimetry nového sněhu. Aby se před vchodovým objektem dalo vůbec pohybovat, bylo nutno odházet mnoho lopat. Odklízením sněhu - přirozeně z cvičných důvodů - jsme strávili převážnou část dne.
Kolem poledního přikázal velitel utvořit čtyřčlennou hlídku, aby provedla kontrolu překážkového systému na severozápadním křídle tvrze. Nasadili jsme ‚ski‘ a s puškami na zádech vyrazili. Nejprve z kopce po příjezdové cestě a potom hlubokým sněhem do lesa. Opět se ukázalo, že ovládnutí techniky jízdy na ski nebude zcela bez problémů. Největší potíže způsobovalo nespolehlivé vázání, které některým vojínům neustále vypínalo. Lyže se bořily do sněhu. Marně jsme hledali oporu v hůlkách s nedostatečně vypletenými talířky. Ti, kteří už včera měli možnost prověřit své lyžařské schopnosti, si tentokráte vedli o trochu lépe. Ale i tak měli všichni dost problémů, zejména při překonávání prudších kopečků, kdy ‚ski‘ neustále podkluzovaly. Bylo zcela zjevné, že příště budeme muset použít stoupacího vosku.
Pokračovali jsme do kopce směrem k hřebenové cestě, když vydal velící vojín povel k zastavení a ukrytí. Okamžitě jsme se poschovávali za stromy. Po chvíli se na cestě objevili dva běžkaři. Pravděpodobně si nás ale všimli, neboť utrousili nějaké nepříliš lichotivé poznámky ve spojitosti s námi a jakýmsi Usámou bin Ládinem…Jejich smysl nám však unikl. 
Zběžně jsme podnikli obhlídku povrchových objektů tvrze. Když jsme se vrátili na Haničku, zařídili jsme koupi tolik nezbytného stoupacího vosku. Tím jsme téměř vyřešili hlavní nectnost ďábelských prkének – podjíždění při stoupání. Ještě něco nám vrtalo hlavou: špatné jízdní vlastnosti při jízdě z kopce. Jak jsme posléze zjistili, pomůže namazání celé skluznice roztaveným parafínem, například svíčkou; na místo pod patou přidáme stoupací vosk.Všechny zmíněné problémy se nám do konce cvičení podařilo zdárně překonat…
Odpoledne jsme strávili odhazováním sněhu. Mnohdy tato kratochvíle dala vzniknout úžasným a monumentálním zákopům.
Navečer jsme vyrazili pod velením našeho desátníka na obhlídku zbývajících částí obvodové překážky, tentokrát směrem jihovýchodním. Stoupání k dělostřeleckému srubu R-79 a dělové otočné věži R-78 proběhlo zejména díky vosku bez potíží. Mezitím se setmělo a noční cesta dolů na Panské pole byla plna komických okamžiků, které představovaly zejména pády vojínů do závějí. Na Panském poli jsme se občerstvili několika doušky dobrého piva, které nám poskytli rekreanti hotelu Lada zdarma. Děkujeme. 
Cestou zpět na Haničku jsme cvičili průchod hlubokým sněhem. Vojín jedoucí na čele razil stopu pro ostatní. Činnost je to namáhavá, a proto jsme se střídali přibližně po 300 metrech. Nebe bylo téměř bez mráčku, měsíc nám svítil na cestu a okolní lesy zasypané sněhem vyhlížely velice romanticky. Nálada byla vynikající, neboť jsme měli dobrý pocit z toho, že se dokážeme bez problémů přesunovat na jakékoliv místo ve sněhem zavátých horách, a to i v noci.“

Toliko Standovy postřehy ke druhému dni našeho cvičení. 
Obvodové či intervalové překážky, které jsme se v obou případech vydali obhlédnout, jsme za celou cestu nespatřili; byly patrně dokonale skryty pod sněhovou pokrývkou…
Noční projížďka stříbřitou krajinou zalitou mořem měsíčního světla v nás zanechala nepopsatelné dojmy. Po návratu na objekt proběhlo cvičení v rozborce a sborce pušky vz. 24. Pro mnohé šlo o zopakování základních znalostí. Někteří se s puškou ve stavu úplného rozložení potýkali poprvé. Nicméně každý jsme si opakovaně prověřili, jak obratně jsme schopni zacházet s důmyslným systémem Mauserovým. Inu, co by byl voják bez své zbraně…

Pátek 28.12.2001
Třetí den výcviku začal již obligátním odklízením sněhu. Při ranní půlhodince, chcete-li rozcvičce, jsme se nezdržovali obvyklými prostnými, nýbrž jsme se vrhli přímo na cviky s nářadím - s lopatou.
V dopoledním programu byla závěrečná jízda na Anenský vrch, při které jsme měli zhodnotit zkušenosti nabyté v předchozích dnech. Bohužel tentýž den musela část jednotky odjet na svou „posádku“ a díky špatnému vlakovému spojení nezbývalo než vyrazit kolem poledne. Lákavé jízdy na Anenský vrch se neúčastnila trojice vojínů. Byli jsme to právě my, kteří jsme podstoupili hřebenovou pouť prvního dne cvičení. Nyní nás čekala na první pohled velmi příjemná a hodnotná projížďka do sedm kilometrů vzdálené Rokytnice. 
Ó, mocný patron Orlických hor, sám veliký Rampuš, vyslyšel naše „prosby“ a včas náležitě upravil povětrnostní podmínky. Byli jsme naprosto klidní, když jsme se opět obtěžkáni veškerou ústrojí vykymáceli před objekt. Dokonalé! V takovém počasí jsme ještě nejeli; fučel ostrý vítr, který nám do tváří metal mrazivé krystalky sněhu. Po krátkém rozloučení a nezbytném snímečku na závěr, vydal se náš trojčlenný odřad na cestu. Upřímně řečeno, asi by se nám lépe jelo, kdyby ve vzduchu nebylo více sněhu než na zemi. U odbočky na Říčky jsme se stali malou atrakcí pro české, polské a nepochybně i německé turisty, kteří nás míjeli ve svých vozidlech. V Rokytnici komentovali projíždějící sněhuláky slovy: „Tak to se nevidí…“. Krátká návštěva v obchodě za účelem doplnění proviantu a rychle na vlak…Na tomto místě musím zdůraznit velikou nevyzpytatelnost Českých drah. Vlak odjel pro změnu dřív než měl, navíc z nejvzdálenějšího konce nástupiště. Čekali jsme dlouho… Ten další jsme si odchytli jenom proto, abychom déle než hodinu stáli-seděli (těžko to blíže popsat) v naprosto plném vagónku. Nakonec jsme však dojeli, každý tam, kam si přál.
Poslední dějství výcviku družstva hraničářského pluku č.6 - cestu na Anenský vrch - líčí vojín Stanislav Morávek:

„Na Haničku dorazil Venda – další druh ve zbrani. Vyjeli jsme pozdě odpoledne, neboť desátník měl velitelské povinnosti na tvrzi. Doprovázeni jsme byli čtyřmi civilisty. 
Cesta na Anenský vrch vede po poměrně frekventované hřebenové stezce, kterou hojně využívají běžkaři, a proto zde již byla celkem slušná stopa. Zatímco jsme stoupali lesem kolem pěchotních srubů R-81 a R-82 setmělo se. Několikrát jsme se zastavili, abychom si odpočinuli a také pořídili několik fotografií. Za R-S-82 vychází cesta na planinu, kde byl les vykácen. V létě jsou zde ke spatření desítky řopíků – lehkých objektů vz. 37. Nyní ale nebyly vidět žádné, což bylo způsobeno jednak poměrně silnou mlhou, ale také tím, že většina z nich byla zaváta sněhem až po strop, takže se jevily pouze jako nenápadná zvlnění terénu. Stezka je lemována dřevěnými tyčemi , které usnadňují orientaci. Až pod Anenský vrch vede téměř po rovině, místy do mírného kopce. Cestu znepříjemňují pouze prudké hrboly a výmoly, na které se špatně stoupá a ještě hůře se z nich sjíždí. Výsledkem byly časté výkřiky ubožáků válejících se ve sněhu, následované veselým smíchem těch šťastnějších. Tvar se nám roztáhl do větší délky a rozdělil se na několik skupinek. Nejvíce vpředu byla skupina, ve které jsem byl já a dva lyžařsky zkušení civilisté. Za rozcestím k vrcholu cesta prudce stoupá. Na hluboké závěje už nešlo téměř vyjet, naopak sjezdy z nich zpravidla končily pádem v místě, kde se ‚ski‘ zabořily do opět stoupajícího svahu. Znovu velice kvalitní forma sebemrskačství.
Naše přední skupina již byla několik desítek metrů od R-S-84 „Arnošt“, což je jeden ze dvou pěchotních srubů na temeni Anenského vrchu.V ten moment se ze tmy za námi ozval hlas velitelův, který nakazoval otočit zpět. Uposlechli jsme, neboť jsme pomalu ztráceli orientaci ve tmě a houstnoucí mlze. Vrátili jsme se na rozcestí a čekali na ostatní. Venda trpěl častými poruchami vázání, a proto nebylo jiné možnosti než výstup na vrchol vzdát a obrátit se zpět. Škoda – vždyť chybělo tak málo…
Cestou zpět byla vojenská část výpravy zle týrána tím, že ‚ski‘ z mírného kopce opravdu samy nejedou. Venda nadával jako čert, já jsem tiše trpěl a odrážel se velmi krátkými hůlkami, které, jak se později zjistilo, patřily malému děvčeti, jež je o poznání menší postavy. 
S námahou jsme dojeli na Haničku, kde jsme si dali sušit kompletně propocené svršky. Doufali jsme, že si zaslouženě odpočineme, ale tu se ozvala bezdrátovým polním telefonem očekávaná návštěva od pěšího pluku č.4. Jejich vůz zapadl do závěje na příjezdové komunikaci. Desátník a já jsme nelenili, naskočili na ‚ski‘ a jeli nebohým kolegům pomoci. Bohužel cesta již byla tak zavátá, že jediné, na co jsme se zmohli, bylo vykopání „garáže“ ve sněhu, do které jsme vůz odtlačili. Poté jsme pomohli zapadlé jednotce vynosit materiál na Haničku a zbytek večera jsme strávili s nimi v družném hovoru.“ 

Tak skončilo zimní cvičení na Haničce. Ve všech ohledech splnilo svůj účel. Každý z nás obstojně zvládl základy jízdy na lyžích. Navíc takřka za všech povětrnostních podmínek, jak ve dne, tak i v noci… 

Zpracoval: voj. Tomáš Kykal, voj. Stanislav Morávek
(12. rota; IV./ HP č.6)

[ Zpět ]