Výcvik Stalingrad

Tento rok v únoru náš klub uspořádal výcvik s názvem Stalingrad. Jak už název napovídá, jednalo se o zimní výcvik ve ztížených klimatických podmínkách, kde byl kladen velký důraz na fyzický výkon jednotlivých účastníků. Výcvik se tematicky týkal snahy Hothovy armády o průlom obklíčení Stalingradu a vysvobození 6. armády se smrtícího sevření Rudé armády. Výcviku jsem se účastnil na straně německé armády, jako člen průzkumného oddílu, jenž měl prozkoumat terénní podmínky pro útok Hothovy armády. Trasa průzkumu byla zhruba 25 km v hornatém terénu při teplotách až minus 10 stupňů Celsia a metrových závějích. Rád bych se podělil v tomto článku o zážitky z tohoto výcviku, které budu popisovat jako příběh obyčejného pěšáka.

Den začal brzy, asi v 6:50 nás probouzí náš průvodce. Nikomu se nechce vstávat do promrzlé místnosti, kde trávíme noc. Naším úkolem je dnes provést průzkum první části trasy k obklíčenému městu. Trasa by podle leteckého průzkumu měla být bezpečná, po ruských vojácích ani vidu. Přesto je rozhodnuto poslat dvojčlennou hlídku zkontrolovat místo, kde budeme dnes v noci spát spolu s ostatními členy průzkumného oddílu. Oblékáme se do zimní výstroje, která je oproti té z minulého roku značně lepší. Jdeme nalehko - doufám, že nenarazíme na Rusy. Výstup začínáme pěšky po vyježděné cestě která stoupá strmě do vrchu. Výstup je nekonečný, konečně přestávka - padnu do sněhu jako podťatý nestarám se o to, že bych mohl omrznout - a lapám po dechu. Dychtivě upíjím z polní lahve a hladově kouřím cigaretu, snad zažene ten strašném pocit únavy. Konečně dojdeme na konec cesty a před námi je jen nezřetelná stopa na zaváté pěšině, jež se vine dále do kopců. Nasazujeme si lyže a poprvé se opírám do svých bambusových holí. Nemluvíme, jenom supíme, cesta se zdá nekonečná. Jediný zvuk je svistot našich lyží. Pot prosakuje přes uniformu a kondenzuje na převlečníku, kde zmrzá v pevnou ledovou krustu. Další přestávka - další cigareta a další otázka mému průvodci, kdy už tam konečně budeme. Původně jsme měli jít jen asi 5 kilometrů, ale takhle to vypadá, že už jdeme nejmíň 10 km. Děsí mě představa, že tu cestu půjdu ještě jednou. Po 4 hodinách usilovného pochodu konečně prohlašuje můj průvodce, že jsme na místě. Zemljanka, kde budeme trávit dnešní noc je k nenalezení. Konečně objevujeme díru do země o rozměrech dlaně. Nechce se mi věřit, že se jedná o vchod do obydlí pro lidi. Po půl hodině kopání jsme konečně vyhrabali noru do zemljanky. Vlezl jsme po čtyřech dovnitř. Slabé světlo baterky odhalilo brloh plný shnilého dřeva z paland a smradu s rozlitého petroleje. V tomhle má spát civilizovaný člověk, ale ten ve mně už po té době tady na východě otupěl. Nakonec, hlavně, že v noci nebudeme spát venku, to by se při stávajících teplotách mohlo stát mnohým z nás osudným. Provedeme poslední obhlídku okolí, ale po Rusech ani vidu, aspoň něco. Zpátky do vesnice, kterou stále ještě drží naše armáda jsme se vrátili akorát včas.

V 16:00 dorazila hlavní část průzkumného oddílu. Jsem rád, že vidím staré kamarády na které se mohu v nouzi spolehnout. Bohužel z průzkumného oddílu chybí někteří členové, mají dorazit později, ale my na ně nemůžeme čekat. Budou muset vyrazit v našich stopách samostatně. Nasoukám do sebe nějaké jídlo a znovu vyrážím do hor, v nohách mám už 16 km tím nejhorším terénem jaký je snad možný. Jdeme s plnou polní a táhneme veškerou naši výzbroj, kterou budeme potřebovat zítra při pokusu projít do Stalingradu. Bohužel máme málo munice, leč velení nás uklidňuje. Munici a další zásoby donese druhá skupina, která půjde v našich stopách. Znovu zahajuji výstup. Bohužel můj průvodce zůstává ve vesnici a tak je to na mně. Venku už je tma a teplota stále klesá. Jsem strašně unavený a vyčerpaný, začínám pociťovat příznaky dehydratace. Ostatní na tom nejsou taky nijak dobře. Nesmím polevit a musím jít příkladem - tak nás to přece učili. Únavu zaháním během krátkých přestávek kouřením. Nejsem sice žádný velký kuřák, ale teď je ten „bílej válec“ jediný co mně ještě drží nad vodou. Vstupujeme do hlubokého lesa. Je strašná tma a není vidět ani metr před sebe. Jak mám proboha najít cestu? Nakonec jsem se zorientoval. Popruhy od velké polní se začínají zařezávat do těla a ze mne jenom lije. Konečně dobrá zpráva, spojili jsme se rádiově se skupinou co jde se zásobami za námi. Vypadá to, že vše je v pořádku. Na rozcestích necháváme výrazné šipky, snad nás najdou. Konečně dorážíme na místo. Všichni jsou vyčerpaní a to budeme ještě muset držet v noci hlídky. Po Rusech sice stále ani památky, ale kdo ví ? Zemljanku jsme jakžtakž uklidili a vyhloubili mělký okop u vchodu. Už je dost pozdě. Také už měla dorazit zásobovací kolona. Jestli nepřijde, neubráníme se ani slabému útoku partyzánů. Hodiny ubíhají a naši kamarádi nikde. Spojení selhalo, vlivem mrazu přicházíme o baterie ve vysílačce. Posíláme jednoho s nás naproti zásobovací skupině, ale po hodině se vrací s nepořízenou. Co se jen mohlo stát? Jestli zabloudili, tak je rozhodně v té tmě nenajdeme. Nakonec padne rozhodnutí - nedá se nic dělat, musíme počkat s pátráním na ráno, snad budou v pořádku. Jdeme spát a stavíme hlídky, ráno se uvidí ...

Jsou asi 3 hodiny ráno a z neklidného spánku nás probouzí řev stráže. Ječí něco o Rusech, moc nepřemýšlíme a bleskově se strojíme do toho nejnutnějšího. Hlavně ať už jsme venku. Během minuty zaujímáme obranné postavení a připravujeme granáty. Proboha, ať je to planý poplach! Strážný něco mele o jakési světlici. A pak to přijde… Sníh okolo nás vylétá do vzduchu a temnotu obarvují červené záblesky výbuchů minometných granátů. Co se to proboha děje? Dřív než se vzpamatujeme, ozve se s lesa kolem nás střelba z pušek. Snažíme se palbu opětovat, ale nikoho kromě záblesků po výstřelech nevidíme. Najednou zahlédnu stín asi 20 metrů od nás, ale dřív než stihnu cokoliv udělat dopadne mezi nás granát. Tisknu se k zemi. Výbuch zas není tak silný, sníh ho tlumí. Ale přesto si střepiny vybírají mezi námi svou daň. Rusové nás zasypávají granáty. Mají sakra dobrou mušku. Jeden granát zasahuje do ruky kamaráda, který je ode mne pár metrů. Jediné na co se zmůžeme, je vrhnutí jediných dvou granátů které máme, z toho jeden ani nevybuchuje. Nemáme munici a Rusové jako by se v ní mohli koupat! Zatracení zásobovači, teď tu kvůli jejich lenosti všichni zařveme! Přesné výstřely s pušek naše prořídlé řady stále ztenčují, kolem sténají ranění kamarádi. Jediné čím můžeme vzdorovat už jsou jenom sprosté nadávky. Řvu je rusky na temné stíny kolem nás. Ze stínů se v odezvu ozývá čistá němčina, vyzývá nás, abychom složily zbraně, jinak dopadneme jako zbytek 6. armády. Tohle nebudou obyčejní ruští pěšáci. Co se to tu proboha děje? Vystřelíme poslední světlici, která nám ještě zbývá. Opět nic nevidíme, ale sotva světlo pohasne, spustí Rusové opět těžkou palbu. To je konec, sbohem rodná zemi, proč zrovna já musím zařvat v takovéhle díře… 

Palba najednou utichá, je slyšet jenom vzdalující se svistot lyží. Proč nás nevyřídí, proč to protahují? Když se 3 minuty neozve jediný výstřel, padne rozkaz vysunout se před naši pozici a zjistit zda se Rusové opravdu stahují. Brodíme se metrovými závějemi, ale po Rusech mimo vystřílených nábojnic a stop ve sněhu ani památky. Asi jsem měl zase jednou štěstí. Vracíme se do zemljanky, sice nás vyřídili, ale jestli zítra dojdou posily budeme moct pokračovat. Ráno se v našem ležení objevuje zásobovač s várnicí polévky, ale o našich kamarádech z druhé skupiny nemá žádných zpráv. Napadají nás ty nejhorší varianty. Spojaři se podaří husarský výkon a spojuje s štábem naší jednotky. Tam se dovídáme, že zásobovací skupina nedorazí, prý se jim porouchaly lyže! Zase ti zásobovači…
Padne rozhodnutí - bez zásob a posil se nemůžeme do Stalingradu probít. Naše pozice je neudržitelná, musíme se vrátit do vesnice k našim. Cesta zpátky byla hrozná, často se mi stalo, že jsem únavou na naprosté rovině neudržel rovnováhu a zřítil se do závěje. Nakonec jsme se dostali zpátky. Ve vesnici jsme se setkali se zbytkem našeho oddílu, všichni byli naprosto vyčerpaní. Vědí vůbec do čeho nás poslali? Už teď vím, ze na Stalingrad nikdy nezapomenu…

Napsal: Walther Fritz 

[ Zpět ]