Poručík Goodbody nám začátkem roku 1943 slavnostně oznámil, že nás čekají další velké úkoly, kterými jistě proslavíme Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Již v průběhu jeho projevu jsem dostal podivné mrazení, které ještě zesílilo, když jsme začali fasovat moskytiéry a opalovací krémy. Ze skladu jsme také dostali nové nepoužité zbraně. Radost nám kalilo jen to, že to byly dlouhé Lee Enfieldy No.I, rok výroby 1910. Zatím co většina 12.čety se odešla opíjet do města před akcí, já jsem si skočil do přístavu, abych se od posádek torpédoborců Jervis a Napier, které nás měly převážet, dozvěděl, kam opravdu poplujeme. První věc co mě upoutala, bylo to, že lodě byly natřeny bílým maskovacím nátěrem. Službu konající seržant mi pak prozradil, že poplujeme na sever, pravděpodobně do MURMANSKA. Tuto zprávu jsem o chvíli později sdělil v nálevně mužstvu. Po prvotním šoku se všichni rychle odebrali shánět zimní doplňky. Těsně před odplutím nás poručík Goodbody znovu svolal a naznačil nám, že sítě proti moskytům si pravděpodobně brát nemusíme, protože jedeme na pomoc ruským bratrům ve zbrani. Němci zle dotírají na přístav Murmansk a naše vláda rozhodla poslat Sovětům nejenom materiální pomoc, ale i svou nejlepší jednotku (mínil tím samozřejmě náš 4th BATT. of MUSKETEERS), aby pomohla zabránit nejhoršímu.
   Bohužel já a vojín Drogue jsme vypluli v předstihu, abychom se seznámili s terénem, připravili ubytování a pozice. Zima na severu byla strašná. O to vřelejší bylo setkání s mým ruským protějškem, seržantem Michailem. Nabídl stakan vodky a ukázal nám vše potřebné. Po vykládce našeho materiálu jsem ho navštívil v jeho zemljance. Snažil se marně rozebrat svoji zbraň a tvářil se naprosto nešťastně. Když ale uviděl mou muzejní pušku, rozzářil se a se slovy : „Vot éto orůžije!“ mi vzal Enfielda a strčil mi svého samonabíjecího Tokareva. Družba byla dokonána několika dalšími stakany a pak jsme se společnými silami vrhli do budování obranných pozic v bývalé chovné stanici na hranostaje. Druhý den připluly hlavní síly společně s poručíkem Goodbodym. Přes moje obavy schválil obranné pozice a hned poté začal rozmisťovat muže k obraně.
   Nepřátelský útok na sebe nedal dlouho čekat. Němců byla sice převaha, ale německému veliteli chyběli schopní nižší důstojníci. Snad asi proto zvolil taktiku infiltrace našich pozic. Jednotliví němečtí vojáci, případně skupiny po dvou či třech mužích se snažily proniknout do našich pozic. Za světla byli i ve svých bílých maskovacích převlečnících dobře vidět, ale s nastávající tmou dokonale splývali s okolím. Boj se stal vražednějším. Největší problémy nám dělali odstřelovači. Zašili se v nízkém porostu a čekali na svou kořist. Někdy stačilo na vykouření pár ručních granátů, ale mnohdy byl jedinou možností frontální protiútok, kterým jsme pročesali nebezpečnou oblast. Němců jako by neubývalo a často jsme bránili poslední postavení jen za pomoci minometu. Tato zbraň se ukázala jako překvapivě účinná a demoralizující. Navíc obsluha byla tak jednoduchá, že ji zvládl používat i Ivan, Voloďa, Jurij a ostatní soudruzi.
   Jednoho dne nám po několika hodinách boje začaly docházet zásoby všeho druhu. Společně se soudruhem Michailem jsme se proto vydali do skladu. V něm jsme kromě proviantu našli i několik „zašitých“ Rusů, kteří se zde ohřívali. Za okamžik prošel dveřmi vojín Drogue s dalšími soudruhy a nakonec se přišoural i vojín Gripweed. „Kdo hlídá pozice?“ zeptal jsem se. „Goodbody…“, zamumlal Gripweed a dveře se znovu otevřely.
“Hello boys!!!“, s těmito slovy vstoupil do skladu poručík Goodbody. „Tábor nikdo nebrání!“, blesklo mi hlavou. Popadl jsem Tokareva a vyrazil sprintem k táboru. V patách mi byl seržant soudruh Michail, který si mě od výměny pušek silně oblíbil.
A skutečně, tábor několik nekonečných minut bránila jen pověst 12.čety 4th BATT. of MUSKETEERS. Doběhli jsme právě včas, abychom viděli německé vojáky formující se k závěrečnému útoku. Hromada minometných střel, které jsme na ně bleskurychle vypálili, jim ale vzala chuť.
   Naše 12.četa měla štěstí, že ruský velitel byl naprosto neschopný a tak jsme si obranu organizovali sami. Ale o co byl neschopnější, o to byl odvážnější, a to rozhodně nebylo na škodu. Daleko hůř dopadla 13.četa. Tam velel soudruh nadporučík Pop Iljič Rispoloženskij. Tento chrabrý voják naplánoval typický ruský útok: Pod rouškou dne, přes minové pole a středem německé obrany. Pravda, Němce to zprvu hodně zaskočilo, ale pak dvě krajní kulometná hnízda, než byla umlčena, rozsévala smrt v řadách Rusů i 13.čety. Německé pozice byly sice dobyty, ale ze dvou čet zbylo živých a nezraněných pouhých pět vojáků včetně hrdinného nadporučíka. Za tento čin byl sice povýšen, ale proslýchalo se, že hlavní důvod povýšení byl, že zbavil sever Sovětského svazu jak německých fašistů, tak britských plutokratů.
   Po této akci si i velení v Londýně uvědomilo, že ostrovní armáda není v žádném případě přizpůsobena na sovětský způsob boje a vyjednala naše stažení. Toto stažení se pak ještě urychlilo poté, co rozvědka nahlásila, že i německá vojska se stahují a Sověti připravují novou ofenzívu pod velením kapitána Popa Iljiče Rispoloženského.
   A tak jsme zase s vojínem Droguem zajišťovali odjezd 4th BATT. of MUSKETEERS. Rozloučil jsem se chlapsky se seržantem soudruhem Michailem a za chvíli nás už torpédoborec Napier odvážel domů. Ještě na palubě jsme se dozvěděli, že předchozí konvoj byl napaden německými bombardéry. Ztráty byly minimální, ale mezi zraněnými byl i poručík Goodbody, kterého zasáhly střepiny, když kontroloval záchranné čluny. Jeho zranění bylo natolik vážné, že nám nemohl několik týdnů velet a my jsme si mohli odpočinout. Na druhou stranu nebylo, naštěstí, jeho zranění vážné natolik, aby nám poručíka Goodbodyho vyměnili za nějakého, řečeno slovy vojína Droguea, „Démona na salutování“ …

Na palubě torpédoborce Napier zapsal
Sgt. Quido Transom

GOD SAVE THE KING!

Kapitola dvacátá první
Fotografie poskytnul Lukhas

[ Zpět ]