Dostaly se nám do rukou dva příběhy z bitvy v Ardenách v roce 1944. Na první pohled se zdálo, že jde o vyprávění dvou vojáků z různých jednotek, ale při bližším zkoumání se k našemu překvapení zjistilo, že sloužili ve stejné jednotce a zúčastnili se té samé akce. Jak odlišný může být pohled na tu samou skutečnost se můžete dočíst v těchto dvou příbězích.

Příběh první: Lyžařská hlídka v Ardenách

Je půlnoc jednoho prosincového dne roku 1944. V lesním masívu belgických Arden leží všude hromady sněhu a silný mráz paralyzuje pohyb všeho živého i neživého. A přesto se v mrtvém tichu bílých plání zahalených bezměsíčnou nocí pohybují bílé postavy, ověšené zbraněmi a zimním vybavením.
Německá lyžařská hlídka právě vyráží na noční průzkum do lesů, kde hodlá vybudovat předsunuté postavení a ráno po přísunu posil se zapojit do bojů u městečka St. Vith, které zatím pevně drží američtí boys ze 101. výsadkové divize a dalších jednotek, které byly nuceny po protiútoku německých pancéřových jednotek neočekávaně ustoupit z obranné linie do lesů. A tady také začíná můj příběh…
Začíná dost nepříjemně, to když ke mně přišel velitel a řekl mi, že opouštíme krásně vytopený sál zrekvírované hospody, kde nám hospodská se svými dcerami nalévala ersatztrinken a kde jsme leželi v krásném teple, sálajícího z obrovských amerických kamen. Na tenhle vynález můžou být Amerikaners fakt hrdí, už jen ten pohled na ně hřeje. Ale konec idylky, je noc a nadávající členové lyžařské hlídky a podpůrného pěšího družstva sbírají své harampádí a připravují se k odchodu do mrazivé noci.
V tichu před hospodou si připínáme lyže a s batohy a zbraněmi vyrážíme z vesnice, ze které nás vyprovází jen toulavý pes. Po nezbytné kontrole místního hnojiště se konečně dostáváme do otevřené krajiny a v zástupu směřujeme do kopce, kde v dálce občas mrknou světla pozorovací věže protiletadlové obrany a hvězdy Orionu. Cesta po zmrzlých polích ubíhá rychle, ale v lesích se zaplétáme do větví a místy postupujeme pouze po metrech, neřkuli po centimetrech. Naštěstí máme podrobné mapy, pořízené průzkumnými letadly před zahájením ofenzívy. Nakonec objevujeme horský statek, náš základní orientační bod.
Se zatemněním si majitel nedělal starosti a teď, když se mu objevujeme před domem, toho asi lituje. Pravděpodobně dělá, že spí, a přitom stojí se sekerou před skříní, kam schoval ženu a dcery. Naše zbraně by ho hravě přesvědčily o našich přátelských úmyslech, ale nechceme moc přivolávat pozornost nepřátel a radši pokračujeme lesem okolo křížku a zničeného, sněhem zavátého náklaďáku – němého svědka předchozích bojů.
Hlavní úkol – prozkoumání levého křídla fronty jsme splnili a tak se teď trochu vracíme zpět, abychom se v ohybu cesty setkali s naším pěším zásobovacím družstvem, které nese bedničky s municí a zadýmovacími prostředky. Je stále jasná noc, teplota klesá, když před námi zabliká červená baterka – domluvený signál. Podpůrné družstvo leží v bivaku pod mohutným smrkem a tváří se celkem spokojeně. Pouze ale to té doby, než jim velitel sdělí krutou zprávu, že musí okamžitě vyrazit zpět s výsledkem průzkumu a pro další zásoby do vesnice.
Pěší hlídka odešla a kolem nás je už jen mlčenlivý les. Víme, že se teď nic podstatného dít nebude. Spolubojovníci se teprve chystají na boj ve vesnici a jak jsme před chvílí zjistili, tak Amíci jsou také zalezlí. Jsme v zemi nikoho, ve které můžeme čekat pouze lesní zvěř a tak si vybíráme místo, kde budeme nocovat – pokud se o tom dá takto mluvit ve 4 hodiny ráno. Zkoušíme vykopat jámu v přemrzlém sněhu, ale sype se zpátky jako písek, takže holá země zůstává v nedohlednu. Nakonec dáváme na sníh jen chvojí a balíme se do celt.
Naše melta v polních lahvích zcela zmrzla a ani čaji nepomohl potají přimíchaný rum. Velitel, s výrazem fatalismu ve tváři, se k mému zděšení snaží zapálit malý oheň, ale plameny zhasínají, protože dřevo je buď mokré nebo obalené ledem. I přes stále větší zimu se za chvíli ozývá jen pravidelné oddechování spáčů a klení těch, kteří se snaží zahřát pobíháním po lese. Američané jsou od nás na dosah, spí v nedalekém městečku, ale nic nenasvědčuje tomu, že je válka.
Pomalu se rozednívá, spáči vstávají a zkoušejí běhat po lesních cestách, aby napumpovali krev tam, odkud ji vytěsnila zima. Gott sei dank, žádné omrzliny nejsou, všichni mohou pokračovat v plnění úkolu. Rozhovor se točí kolem snídaně, co k ní asi bude a zda vůbec dorazí. Skutečnost nakonec předčila veškerá očekávání. Bylo velmi prozíravé, že jsme si udělali velmi dobré kamarády u týlu. Teď nám to oplácejí tím, že se k nám dostali Kubelwagenem po zledovatělé silnici a přivezli nám horkou polévku, kotel čaje a balíčky s dobrotami z amerických balíků, shazovaných na padácích. Americké letectvo mělo evidentně špatnou mušku a ty nádherné poklady rozeseli do závějí všude kolem obklíčeného městečka.
Život je najednou krásný a blahořečíme našim kamarádům v otevřeném autě bez plachty se znakem bílé helmy na kapotě. Idylka náhle končí, je slyšet rachot motorů a zdálky vidíme, jak se americká pěchota přesouvá z vesnice na předsunutá postavení a posiluje řídký řetěz okopů, vyhloubených ve sněhu. Přichází zbytek naší pěší skupiny, značně unavený, ale na oddych mají čas jen po dobu, co si my balíme naše věci a pak společně vyrážíme najít hlavní jednotky, které by měly zaujmout výchozí postavení na okraji lesa. Boj začíná, je slyšet dlouhé dávky z automatických zbraní, ale zatím nevidíme ani kamarády, ani nepřátele. Lyže nám zase dobře slouží, tam kde se pěšák boří po kolena, my jen lehce svištíme.
Najednou je vidíme – drží postavení před vesnicí a mají tam i těžký kulomet. Trochu těžké sousto pro naši lehce vyzbrojenou hlídku, ale rozkaz je jasný – obsadit vesnici a zlikvidovat odpor. Naše automatické zbraně spouštějí krycí palbu a pod příkrovem dýmové clony vyrážíme na zteč. Postavení Američanů je však dobré a obsluha kulometu nás má jako na talíři. Nemáme minomet, abychom je trochu přitiskli k zemi, tak sázíme na štěstí. I po několika útocích se však nedaří obranu prolomit, navíc je jasno a letky nepřátelských letadel začínají kreslit čáry po obloze. Ofenzíva uvázla na mrtvém bodě.
Dočasně se stahujeme, po vyjednání příměří ošetřujeme raněné, ležící na poli a jdeme si uvařit eintopf. Je to opravdu požitek, dát si zase něco teplého do žaludku. Ukořistěná ananasová konzerva je zmrzlá tak, že kousky ovoce vypadají jako led do koktejlu, takže nezbývá, než je trochu povařit.
Zkoušíme naposled prorazit americkou obranu, střílíme za jízdy na lyžích od boku, ale ani tato neotřelá taktika nevede k cíli, lyžaři jsou těžkým kulometem zmasakrováni a ani pěšákům se nevede lépe. Se zbytky přeživších, ale vesměs raněných vojáků se definitivně stahuji do lesa. Podaří se nám zastavit spřátelené týlaře s Kubelwagenem a s proviantem. Zbývá už jen ještě poslední smutný přesun zdecimované hlídky zpět do vytopené hospody ve vesnici za několika kopci, kde pro nás boje v Ardenách, pokrytých sněhem, definitivně končí.