Konec mojí vojny

Do Volkssturmu německé armády jsem byl odvelen až v únoru 1945. Jelikož jsem jako mladý dobrovolník „mládežníků“ aktivně trávil spoustu času vypomáháním v lazaretu (službě u protiletecké obrany či u skupin střelců z Panzerfaustů jsem se vždy snažil vyhnout), dostal jsem funkci zdravotníka pozemních vojsk.
Náš oddíl saniťáků, pokud se to oddílem dá nazvat, sestával jen ze dvou mužů. Neměli jsme stabilní kmenovou jednotku - byli jsme přidělováni na ten či onen úsek, k tomu či onomu lazaretu či skupině podle nutnosti. Z důvodu nedostatku pohonných hmot či koní a kvůli snadnějším přesunům jsme nafasovali zrekvírovaná a pro službu v poli upravená jízdní kola. V sedlech těchto strojů jsem strávil mnoho dní a kilometrů.
Můj „spolubojovník“ Lukhas byl odněkud ze Slezska, narukoval pozdě jako já. I když byl zdravý a vojenské služby zřejmě schopen, byl přidělen také jen k Volkssturmu, snad proto, že prý doposud pracoval na nějakém „výrobně důležitém“ místě ve Třineckých železárnách. Ani nevím, proč měl frčku (a já ne), … zřejmě to bylo tím, že byl starší než já… přitom toho o ošetřování raněných věděl mnohem méně! Zjistil jsem, že v německé armádě je možné všechno.
V dubnu 1945 jsme ustoupili z Rakouska zpět až na Moravu k mému rodišti, k Brnu. Měli jsme za úkol připojit se k pěší skupině, která měla rozkaz k přesunu směrem na pozice u vesnice Ořechov. Tato skupina byla velmi různorodá, prostě tak, jak to bývá typické na konci války, kdy je již armáda na pokraji svých sil a schází v ní skoro vše podstatné – nejen tolik potřebné pohonné hmoty, ale i matriál, munice i lidé.
Hlavní oporou posily byly poslední zbytky jakýchsi belgických vojáků od SS, několik sesbíraných pěšáků Wehrmachtu a dokonce pár protektorátních četníků, kterým nikdo nevěřil. I po ztrátách svých blízkých kamarádů byli někteří vojáci stále rozhodnuti dále bojovat až do posledního náboje…
Koloně dominoval nepřehlédnutelný koňský povoz, který kočírovaly dvě statné Moravanky (nevím, kdo a jak je donutil jít s námi). Naše skupina, která se definitivně zformovala v Brně-Bohunicích, vyrazila na pochod krátce po rozbřesku. Povel ke krátkému odpočinku přišel až po několikahodinovém pochodu, když jsme kdesi za vesnicí s názvem Střelice narazili na hřebčín, který byl opuštěný místními z obav před blížící se frontou. Lukhas využil krátké pauzy k improvizované opravě svého kola, na kterém se začínala podepisovat služba na frontě.
V tom ze stavení opatrně vylezla ustrašená mladá civilistka. Byla to zoufalá uprchlice a když viděla Lukhasovo počínání, její tvář se rozsvítila. Po mnoha stech kilometrech její šílené cesty se na jejím starém dámském civilním kole přetrhnul řetěz a chuděra si s tím nevěděla rady. Zželelo se nám jí. Použili jsme řetěz svůj – náš poslední rezervní cyklistický armádní. Upravili jsme jeho délku a brzy bylo její kolo v lepším stavu, než ta naše.
Velitel kolony předpokládal, že v Ořechově bude jistě nějaká možnost, jak poslat uprchlici dále do bezpečí, tak jsme ji kupodivu vzali na pochod s sebou. Brzy zazněl povel velícího: „Hněte se! Vyrážíme!“. Rychle jsme se rozloučili s pohodlným stínem a odpočinkem a zase jsme šli dál. Naší nové „spolucestující“ jsme začali říkat Margi. Prchala z místa, jehož název si už nepamatuji a ani jsem ho nedokázal vyslovit – snad odněkud z Maďarska. Všechny válčící strany měli podíl na tom, že z její rodiny zůstala sama a rozhodla se odjet před pohybující se frontou na kole (!) za svou totálně nasazenou kamarádkou do Německa … jak naivní … ale i tak se dostala poměrně daleko! Během pár chvil jsme se seznámili a spřátelili, že to bylo za podobných okolností až k nevíře. Po půl denním přesunu jsme dorazili do určených pozic v Ořechově. Po přesunu v dubnovém slunečním žáru, cestou necestou s plnou výstrojí na nosičích a s předpisově zapnutými saky toho bylo pro nás akorát tak dost.
V Ořechově se budoval nový obranný systém proti Rusům, ale nikdo v sílu nové „linie“ moc nevěřil. Rusové byli obecně již blízko, ale obrana byla nedokonalá. I obyčejný saniťák si mohl všimnout, že na mnoha místech chyběly potřebné těžké zbraně, o početních a kvalitativních stavech mužstva nemluvě. Avšak stále se našlo ještě dost, z různých důvodů, k obraně odhodlaných vojáků. Nervozita ze všech obecných i osobních katastrof vedla u jedinců k projevům násilí, stejně tak k ukolébávání se nadějí, že se není čeho bát a že jsme vlastně z nejhoršího venku. Na frontě tak můžete potkat lidi, kteří se strachy raději ani nechtějí pohnout, stejně jako ty, kteří se i v nebezpečných situacích chovají zcela nezodpovědně, až skoro arogantně. Tyto paradoxy se vyskytovaly ve všech koutech armády.
Potkali jsme nějaké štábní motocyklistické spojky, které měli ze svých zpráv dost důvodů na to, aby se za těmito liniemi cítily naprosto bezpečně. Avšak přese všechny prohry, ztracené ideály, zklamání z politického vedení Říše, a přes mylné naděje a strádání byli němečtí vojáci na všech úrovních velení a služby stále ochotni, rozhodnuti a nebo donuceni k pokračování v boji s „nepřáteli z východu“ co nejurputněji a nejdéle tak, aby se mohla jak největší část německých vojsk stáhnout na západ a složit zbraně pod nohy západním spojencům.
V okolí Ořechova se samozřejmě žádný transport uprchlíků nenacházel. Margi se rozhodla, že ještě pár dní zůstane a pak uvidí, co podnikne dále se svou cestou na západ. Zprvu jsem její rozhodnutí nechápal, ale armáda byla ráda za každou statečnou pomocnici – ošetřovatelku, tak jsem nad jejím gestem nepřemýšlel. Já a Lukhas jsme byli přiděleni k bojové jednotce, která měla post na okraji lesa poblíž linie. Když to šlo, chodili jsme naši Margi navštívit na obvaziště do vesnice. Tu a tam se jí věnovali i štábní motospojky, což zvláště Lukhas nesl velmi těžce.
Na ořechovských pozicích jsme nebyli dlouho, ale čas se táhnul, protože jsme tušili, že další pravděpodobný cíl Rudé Armády v tomto okruhu bude náš úsek. A i kdyby nebyl, raději bychom místo sedění na místě utíkali už pryč. Ani já ani Lukhas jsme nebyli těmi „pravými vojáky“, ale rozkaz je rozkaz. Alespoň jsme si snažili zpestřit chvilky příjemnou společností naší Margi. Pomalu jsem si začínal všímat, co mezi těmito mými přáteli začíná kvést. Na tomto šíleném místě, v tuto hroznou dobu si začínali být tito lidé velmi blízcí. Začínalo mi docházet, proč se Margi rozhodla zůstat v blízkosti našich pozic a proč Lukhasovi tak vadil, jinak milý, kurýrní motocyklista Peter. Tak vida, i když tahle zvrácená doba rozdává hlavně strasti a utrpení, občas daruje i nějakou tu radost. Jejich štěstí však nemělo trvat dlouho.
Pomalu jsme si na svůj bojový post v lese začínali zvykat. Avšak hned třetí den našeho pobytu na místě začaly několik kilometrů od nás padat první nenadálé výstřely. Díky úplné absenci německých letadel se Rusům mistrně podařilo skrýt přípravy k ofenzivě, která byla namířena přímo do prostoru ořechovských linií. Začali se objevovat první překvapení ranění. Boj se šířil postupně jako požár. Celý střet se ale odehrával daleko od pozic naší jednotky. Největší krize se začínala rýsovat na terénně nejodkrytějších úsecích německé obrany, kde se nacházely jen zákopy a ostnatý drát. V tomto úseku Rusové nasazovali postupně další a další útvary. Německým vojákům nezbývalo, než proti mnohanásobné přesile ze země i ze vzduchu bojovat jen o vlastní holý život.
Ztráty Rusů po celou dobu konfliktu byly vyšší než německé, ale Němci nebyli již dávno schopni tyto mezery ve svých řadách zaplňovat. Ke všemu se Rudoarmějci postupně naučili také dobře bojovat. Jakoby nestačilo, že již roky disponují stále větší a větší materiální a lidskou přesilou. Některá místa ve středu odhalených pozic změnila svého majitele několikrát. Pokud to ještě šlo, snažili se Němci nepřítele ze svých okopů dostat ven – tu a tam se to dařilo, ale mnohdy jen na krátký čas, jinde se nepřítel vyhnat nenechal.
Jednotka, u které jsme byli s Lukhasem přiděleni, byla po celou bitvu stále na stejném místě v lese. Důstojníci ve štábech si zřejmě mysleli, že na našem úseku hrozí také nějaké nebezpečí, možná ji chtěli mít po ruce jako reservu. Anebo jim bylo jasné, že je pro přímé nasazení příliš slabá apod. Tak jako tak, vojáci naší jednotky toto čekání nedaleko od bojové vřavy nesli těžce – jedni nadávali, že kamarádi o kus dál potřebují pomoc každého bojeschopného muže, další muži by nejraději okamžitě „práskli do bot“.
Mě bylo sice líto, že jinde bych byl raněným platnější, ale tato situace „bojovat bez boje“ mi docela vyhovovala. Lukhas byl však zjevně nervóznější – celou dobu přebíhal lesík, aby viděl na úsek, kde boje sice ještě nepropukly, ale nacházelo se tam obvaziště, kde pomáhala Margi.
Situace se pro nás nevyvíjela dobře. Na obzoru se začínaly objevovat ruské tanky, obloha nad námi byla pod kontrolou ruského letectva a ztráty nebylo jak nahrazovat. Spousta vojáků byla zraněných, někteří z nich však stále, jako při záchvatu zuřivosti, bojovali dále, jiní naopak propadali apatii a beznaději. Na naší straně bylo jen minimum těžkých zbraní – já viděl jen jeden flak, který byl i s jeho zredukovanou obsluhou narychlo odněkud převelen. Ruské minomety a dělostřelectvo samozřejmě vidět nebylo, ale podle explozí, které se ozývaly ze všech stran a podle gejzírů ohně a hlíny v německých zákopech bylo jasné, že protivník nemá nedostatek ani těchto zbraní. Bylo otázkou času, kdy se Rusové vzchopí k poslednímu úderu.
Pozice se začaly hroutit i přes zoufalou snahu fanatiků a lidí, kteří nemají, co ztratit, anebo lidí, na jejichž činech závisí osudy jiných kamarádů. Jakmile se éterem začal šířit zvuk motorů ruských tanků, které již několik měsíců a let v německých řadách šířily zkázu, polevila i řada odhodlaných vojáků. Na několika místech se začalo ustupovat, někde se ústup měnil v útěk. V boji se může chování a charakter člověka měnit všemi směry – ze zbabělce se mnohdy „vyklube“ statečný rváč, z chladnokrevných zabijáků se mohou stát hysteričtí jedinci starající se maximálně sami o sebe. Zkáza německých prvosledových jednotek v zákopech na loukách dosahovala svého vrcholu. Velitelé ve svých skupinách již nedokázali udržet pověstnou disciplínu a kázeň, veteráni se začínali po skupinkách probíjet do bezpečí na vlastní riziko, velitelé sousedních a týlových oblastí začínali vydávat příkazy k urychlenému ústupu.
Sovětská pěchota vnikla i do posledních přeplněných zákopů, kde se bila hlava nehlava. Rudoarmějci měli sami dost důvodů se těšit na konec války a využívali každou příležitost, jak se pomstít i za činy, které jsme neudělali. Ale vždyť mnozí z Němců, Rumunů, Maďarů, Slováků atd. se v minulých letech vůči Rusům nechovali o moc lépe. Slitování nikdo nedával a nikdo jej nečekal. Je hloupost odhazovat přilbu a zvedat ruce před mužem, kterému právě padl kamarád a teď je pět metrů naproti a běží v plné palbě s nasazeným bodákem.
I velitel našeho úseku dostal příkaz k ústupu. Naši připravení pěšáci se dali okamžitě na ústup. Rusové se začínali rozpínat po celém okolí a pronásledovat ustupující skupiny.
Já jsem se cítil poprvé za svou krátkou službu u armády vážně ohrožen. Překvapil mě Lukhas – nasedl na kolo a rozjel se směrem k onomu obvazišti, kde byla posledně „jeho“ Margi! Bezmyšlenkovitě uháněl a nedbal přitom mého domlouvání a křiku, ani nebezpečí ze strany našeho rozčíleného velitele, který v tomto stresu a zmatku začínal neposlušnost mužstva trestat se zbraní v ruce. Lukhas na mě nečekal a brzy se mi ztratil z dohledu. Z dálky jsem viděl, jak obvaziště již hoří a tak jsem nechtěl ztrácet čas a vyrazil jsem opačným směrem na cestu s našimi vystrašenými pěšáky. Potřebují mě a já potřebuji je.
Nikde však nebylo bezpečno. Všude za námi se ozývaly výstřely, z nebe nás neustále ostřelovalo nepřátelské letectvo (osobně jsem za toho čtvrt roku nad sebou německé letadlo ani nezahlédnul!) a tak bylo nemožné udržet organizovaný ústup. Jeden voják se mě dokonce pokusil srazit a ukrást mi mé polní kolo, tak jsem se rozhodnul, že zkusím odjet na vlastní pěst. Stejně mě chůze pěšáků jenom zdržovala, za hodinu dvě sprintu na kole můžu být zcela někde jinde.. Okolí bylo plné prchajících rozbitých jednotek. Ty disciplinovanější byly buď již kilometry dále anebo se rvaly vzadu s nepřítelem. Míjel jsem skupinky i jednotlivce. V tom se stala jedna z těch náhod, nad kterýma člověk někdy žasne: uslyšel jsem zvonek starého civilního kola – a když jsem se ohlédnul, pádila ke mně v plné rychlosti vystrašená Margi.
Nějakým způsobem se ji podařilo zmizet z nejhoršího – prostě vyřešila svou situaci po svém jako já. Ani nechci přemýšlet, co se stalo s tolika zraněnými, pokud se více zdravotníků zachovalo jako my! Uměla trošku německy a pár slov česky, tak jsem jí řekl, že Lukhas tu není, protože jel před hodinou pro ní na obvaziště. Viděl jsem v jejím obličeji velikou lítost.. Uháněli jsme vpřed. Oba jsme měli oči „na šťopkách“ - já se rozhlížel z obavy, že nás uvidí odbojáři, Margi zase zoufale doufala, že někde spatří Lukhase. Potkali jsme dokonce osamoceného maďarského vojáka. Byl už docela daleko, tak se zřejmě dal na „ústup“ ještě dříve, než začala bitva vrcholit.
Stále jsme bez oddechu utíkali. Pokud jsme zrovna neseděli v sedlech, tak jsme kola přenášeli přes kamení, násep či potok. Po mnoha kilometrech jsem rozhodnul, že se schováme v lese ke krátkému vydechnutí. Ani jsem nechtěl myslet na to, že jsem tady sám bez svého kamaráda, se kterým jsme strávili tolik času.
Na Margi byla tato starost vidět mnohem více. Nevěděla, co bude dál, nikdy nebyla tak blízko postupující fronty a i když u sebe doma přišla o mnoho blízkých, ztrátu dalšího člověka si přiznat nechtěla. V dálce jsem mezi stromy uslyšel nějaké hlasy, nemohl jsem poznat jakou řečí hovoří, tak jsme uháněli dále. Ze zkušeností jsem věděl, že pokud se armáda hroutí a ustupuje, sesypávají se na ně partyzáni ze všech stran. Rusové s nimi ke všemu při svém postupu navazovali kontakty a navzájem si při chytání zbloudilých Němců pomáhali informacemi, zbraněmi apod. Tyto polovojenské útvary nemohly při přímém střetu s pravidelnou armádou uspět, ale v zázemí dokázali působit velmi represivně. Při takovýchto ústupech to platilo dvojnásob. A čím více byl voják bezbranný, tím více po něm odbojáři šli. Zdálo se nám, že čím déle válka trvala, tím více jsme o nich slyšeli. Strach jsme měli především z toho, že pokud se někdo dostal do jejich rukou, mohl si být jist svým osudem. Nejhorší bylo ale vědomí, že smrt v jejich podání nebude zas tak rychlá a bezbolestná. Prcháme. Předsunuté sovětské motorizované síly se již prodraly kupředu a stihly rozmístit na některé křižovatky a cesty ozbrojené hlídky vojáků a civilistů. Musíme si dávat pozor a nic neriskovat. Často jdeme pěšky, protože terén mimo cesty je pro kola nesjízdný.
I když nás kola v tomto terénu brzdí, tak vím, že se nám zase několikrát hodí. Ubozí pomalí pěšáci, které jsme nechali někde daleko za námi. Brzy jsme ale začali zpomalovat z dalšího důvodu. Stesk za Lukhasem se na chování Margi začínal hluboce projevovat. Za jiných okolností by si člověk k ní sednul, chytil jí za ruku a trpělivě naslouchal či řekl pár rozumných slov, ale co zde a teď? Zajímavé bylo, že ani ve spěchu a v bezprostředním ohrožení života se Margi nezačala chovat alespoň trošku pragmaticky… nějak více sobečtěji. I přes nebezpečí by byla pořád ochotna se otáčet a čekat, až zrovna tady a teď pojede Lukhas okolo a zamává jí. Za chvíli to děvče začínalo chodit jako tělo bez duše, její tempo chůze a jízdy bylo stále menší a menší. Její zoufalství a stesk ji brzy dovedly až ke konečnému nesmyslnému rozhodnutí: chce se zastavit a čekat. Prý ví, že je to mizerná naděje, že se Lukhas takto objeví, ale jí to prý za ten risk stojí.
Nevěřil jsem tomu, co slyším! Když jsem se jí snažil rychle něco rozmlouvat, připadalo mi, že mluvím do stěny. Ale říkal jsem si, že na to, abych „těmto záležitostem“ porozuměl, jsem asi ještě příliš mladý a především jsem neměl ani tu nejmenší chuť poslouchat nějaké fňukání… zrovna když musíme zdrhat!
Měl jsem nepříjemný pocit už z toho, že jsem vlastně opustil Lukhase a pak jednotku, ale teď v tomto jsem měl jasno. Lukhas byl i můj kamarád, ale ani on by neudělal takovou hloupost. Pokud holka trvá na svém, pak se zde naše cesty rozcházejí! Zůstala stát a já se rozjel. Ještě jsem se ohlédnul, ale nic se nezměnilo. Margi se zřejmě otočila a jela o kus dál, kde se křížily tři hlavní cesty. Představuji si, jak sedí u tamní zříceniny a jen čeká … a čeká.
Už ji nikdy nespatřím.
Nikdo nemohl tušit, že Lukhas leží osamocen sedmdesát kilometrů odtud s přeraženým kotníkem a jako mnoho jiných čeká na svůj osud. Věřil bych, že jediní, kdo ty dva postupně potkal a zajímal se o ně, byli nějací opilí odbojáři - hladovějící po svých hrdinských činech a své kořisti.
A já jedu pořád dál. Nejlepší bude zahodit alespoň tu volkssturmáckou pásku z rukávu. A vůbec… mám to všechno za potřebí? Asi dojedu k příbuzným, kteří bydlí snad 200 kilometrům odtud. Třeba tam nějak dokážu dorazit, možná je i najdu a schovám se tam před každým… před armádou, válkou i před odbojáři. Hlavně být ve střehu, nezastavovat a jet dál. No nechápu, proč jsem si jako prcek, sakra, tak rád hrával na vojáčky!

Zapsal:
Eggert Geriet
Georgen Lukhas
 

Fotografie poskytnul Lukhas

[ Zpět ]