Bailey Bridge 2007

Vzpomínka účastníka
 

Obloha se stále více zatahovala. Z toho mraku bude pršet, pomyslel jsem si. Jak jsem se sem vlastně dostal? Už je to dlouho... jen si vzpomenout...

Jsem mladý příslušník Royal Navy. Ještě ani ne absolvent Námořní akademie. Kadet? Ne, obyčejný „zobák“, jak by řekli zkušení mořští vlci. Ale co, viděl jsem verbovací plakát ve městě. Hlásal: "Přidej se k námořnictvu! Vyloďovací jednotky TĚ potřebují! VLAST TĚ POTŘEBUJE!"
No, přihlásil jsem se. Hned jak to šlo. A jestli něco namítali na Akademii? Mno...už před tím jsem byl v podstatě vyhozen. Tak mi jen podepsali rozkaz k převelení. Samozřejmě s nezbytným úšklebkem. Byli rádi, že se mě zbavili. Ale nejspíš litují pěšáky, jejichž životy budou záviset na mých schopnostech.
A tak jsem na cestě na přípravné cvičení. Seznámení s velitelem proběhlo po telefonu. Dávám přednost osobnímu setkání, a on jistě také, aby viděl koho dostal. Bohužel (pro něj) neměl na výběr. Po akcích v minulých měsících přišla jeho jednotka o spoustu dobrých námořníků. Snažil se sice skrýt lítost nad tímto faktem, ale vycítil jsem to z jeho hlasu. Jsem přidělen jako obsluha malého vyloďovacího člunu. Moje práce má zahrnovat pohon šlapáním, kormidlování, spouštění přední padací rampy a údržbu. Wow. Pohánět těžký člun jen silou svých nohou. Už z toho nevycouvu. A už vím proč byl ten Commander v přijímací kanceláři tak skeptický. Byla mi dána důvěra, tak to musím zvládnout. Ani jsem ten člun neviděl. Jen na fotce. Ještě jsem nafasoval modré pracovní kalhoty, pruhované triko a černé boty. Aspoň že měli moji velikost. Zbytek prej až přímo u jednotky.
Po příjezdu na místo cvičení na mě dýchla bojová nálada. Kolem plno britských vojáků. Zanedlouho budu jejich kolegou. Nevšímají si mě. Hlásím se u velitele cvičení. Ubytuje mě, seznámí se svým úderným družstvem pěti mužů z 12.čety 4th BATT. of MUSKETEERS a konečně i s člunem. Zatím v demontovaném stavu na přepravním traileru. Následuje rekognoskace, čili obhlédnutí terénu. Velitel přemýšlí, kde se bude spouštět loď na vodu. Stmívá se. Nafasuji zmíněný zbytek materiálu, konkrétně záchrannou vestu, námořnickou čepici a vycházkové sako. Jsem poctěn. A jde se poznávat kolegy a utužovat vztahy...
Ráno po rozcvičce se účastním sestavování lodi u břehu. Po ukončení montáže mi jeden zkušený kolega předvádí obsluhu lodi a po chvíli usedám místo kormidelníka sám. Následuje několik minut nemotorné plavby. Jako všechny činnosti chce i tato cvik. Přirážím ke břehu. Kolegové vystupují a jdou drilovat pořadovku. A mě čeká nauka ovládání výsadkového plavidla. Odrážím. Brázdím hladinu zátoky. Učím se manévrovat a přirážet ke břehu. A ještě na konkrétní místo. Později toho dne cvičím součinnost s pěchotou. A první bojové nasazení se blíží...
Dopolední obloha se stále více zatahovala. Z toho mraku bude pršet, pomyslel jsem si. A taky že jo. Během přesunu do prostoru Falaise (který bude historie nazývat Falaiská kapsa 1944) se spustil déšť, jehož intenzita postupně rostla a nám se nechtělo věřit, že může být ještě intenzivnější. Byl. Pak ustal. Vyléval jsem vodu z lodi. Probíhaly přípravy na bitvu. Byla vymyšlena strategie útoku. Družstvo se nalodilo. Setkali jsme se s Američany.
V dáli se ozvala dělostřelecká palba. Přišel rozkaz k útoku. Odrážím od břehu, Američané pomalu za mnou. Jsem dál od břehu, pluji směrem k mostu. "Plnou parou!" ...řeklo by se...tak do toho alespoň šlápnu. Šlapu do pedálů až stříká voda od lodního šroubu a potlačím vzpomínku na prohánění se na bicyklu po anglickém venkově. Že já na tom kole víc nenajezdil. Šlapu. Nohy začínají bolet, ale nemyslím na to. Musíme být co nejrychleji pod mostem. Šlapu. Zkušený kolega mě naviguje. Přirážím ke břehu, rampa padá na trávu: "Go, Go, Go!!!" Pěchota opouští loď. Zvedám rampu a šlapu zpětný chod. Kousek od břehu stáčím kormidlo vlevo a plný dopředný. Pluji kolem břehu. Kolem se ozývá palba pušek. Ostrý manévr doleva a středem řeky návrat pod most. Sleduji velitele vysazeného družstva. Z jeho gest usuzuji, že mám přirazit ke břehu. Činím tak a spouštím rampu. Palba zesílí, přidá se štěkot automatů, kulometů, kanónů...a nejvíc kolem mostu nade mnou. Pěšáci se kryjí za betonovými pilíři, Američané postupují po druhém břehu, pozoruji zadním průzorem u kormidla. Mezi pilíři na druhém břehu pár Němců se samopaly střílí dávkou po mém člunu. Střely se odrážejí od pancíře, kryju se jak to jen jde. Parchanti! Křičím na Brity: "Covering Fire!" (krycí palba). Slzí mi oči nebo se mixem stresu a vzrušení derou do očí slzy. Čelím tomu. To byl ale blbej nápad přistavit loď v největší palbě. Rozkaz zněl být poblíž a na gesto přirazit ke břehu a nalodit pěchotu. Možná jsem jen špatně vyhodnotil gesto velitele. Nebo se změnila situace jinak než čekal. Stále v očekávání u břehu zaslechnu výkřiky: "Hands up, hands up!" Vykouknu za postranní pancíř a vidím dva německé vojáky na gumovém člunu. Vzdávali se! Byli zajati a předáni velení. Poté přišla moje chvíle. Celé družstvo se vrátilo do lodi a já konečně zvedl rampu a opět odrazil. Cestou ke druhému břehu vedli pěšáci boční palbu z pušek. Po přiražení ke břehu a dopadnutí rampy se vyhrnuli na břeh, aby zajistili předmostí. Bohužel na pláži se držela skupina asi dvaceti německých výsadkářů se samopaly, která přežila předchozí bombardování. Britové neměli šanci. Já byl stále na svém místě ve člunu jako opařený. Nebyl jsem naštěstí objeven. Výsadkáři ani neměli čas se mnou zabývat, neboť přišel rozhodující koordinovaný úder spojenců a Němci se vzdali.

A na důkaz vítězství vysvitlo slunce.
 

Zapsal: Luk

A jak to bylo v boji se můžete podívat zde a nebo zde.

[ Zpět ]