Kapitola dvacátá šestá: 4th Batt. of Musketeers bojuje v Ardenách

Po geniálním Montyho plánu na ukončení války do Vánoc 44, který skončil destrukcí Holandska, našich výsadkových jednotek i iluzí o stupni rozkladu wehrmachtu, bylo jasné, že se válka potáhne ještě dlouho.
Po bojích u Overloonu byli Mušketýři staženi do zálohy 21. skupiny armád a ubytováni ve vybombardované továrně na dřeváky poblíž Amsterdamu. Blízkost vyhlášeného města neřesti sice kladla zvýšené nároky na uplatňování protibratřící politiky, ale většina členů čety, a to i přes nepřítomnost velitele, prošla touto zkouškou se sebezapřením tibetského mnicha.
Pod stromeček dostala 12. četa nečekaný dárek - z výcvikového kurzu za oceánem, kam byl vyslán majorem Hopfirem, se vrátil Lt. Goodbody. Všichni jsme poručíka srdečně přivítali a mužstvo se pak večer ze samé radosti opilo jako jeden muž. Znalosti boje proti lstivým Afgháncům, získané v kurzu, budou jistě v zasněžených lesích západní Evropy k nezaplacení.
O místě našeho dalšího nasazení totiž nemohlo být pochyb - praporní skladiště právě dostalo čerstvou zásilku tropických přileb, šortek a protimalarických injekcí.
Zásobovací seržant odvedl jako obvykle dobrou práci a tak jsme brzy s Pte. Clapperem stáli v mrznoucím dešti na shromaždišti v troskách ardenské vesnice Juneau. Sami. Po našich amerických spojencích ani vidu ani slechu. Naštěstí ani skopčáci neprojevovali žádnou aktivitu a tak jsme se mohli v klidu věnovat studiu malebného okolí. Jediným společníkem nám byl provlhlý spolubojovník z neidentifikovatelného regimentu, který bivakoval v přilehlých sutinách. Jeho proroctví o brzkém příchodu posil se naštěstí skutečně naplnilo a postupně začali přijíždět další příslušníci armády Jeho Veličenstva.
Po absolvování obvyklé ubytovací anabáze, kdy jsme 4x změnili místo tábora, jsme se nakonec usídlili v útulné ruině německé raketové základny. Jednotka Royal Marine Commandos s sebou mimo jiného přivlekla i vůz plný zrekvírovaného nábytku, takze náš squat se brzy mohl komfortem směle měřit s hromadnou celou newcastleské věznice. Heslo komanďáků "když to nehoří, přidej víc benzínu", aplikované na hranici zcela mokrého dřeva, sice kromě ožehlého obočí jednoho vojína nepřineslo kýžený efekt, nicméně za způsobenou ohňovou show by se nemuseli stydět ani domorodí fakíři v Karáčí. Nakonec jsme s použitím "old fashioned" metody rozdělali oheň s Pte. Clapperem a brzy nato sezení kolem hořícího barelu připomínalo scénu z pohádky o dvanácti měsíčkách.
Neuplynuly ani tři hodiny spokojeného klábosení a před základnou zaparkoval náklaďák s Lt.Goodbodym a Pte. Juniperem. Jejich drobné zpoždění bylo částečně způsobeno i tím, že během hledání vesnice Juneau dvakrát projeli tam a zpátky německými pozicemi, což protivníka šokovalo natolik, že se nezmohl na jakýkoli odpor. "As wily Pathans!" mrkl na nás poručík spiklenecky a mě začalo být nepřítele upřímně líto. Chudáci, neví, co je ještě čeká.
Ráno na nástupu jsme se setkali s našimi čackými spojenci z U.S. Army a vyslechli motivační projev jejich velitele. Pro povzbuzení morálky nám byl předveden zajatý major SS, jehož teutonské sebevědomí značně utrpělo, když jsme mu demonstrovali schopnosti našeho dvoupalcového drobka. Germán zbledl a mumlal cosi, co by se dalo volně přeložit jako: "Fuck, fuck, fuck..."
Na obranné pozici jsme obsadili pravé křídlo, společně s chrabrými commandos a kanadským kulometným týmem. Vlhkost v lese dosahovala bezmála 120% a nad rozbředlým sněhem se válely chuchvalce husté mlhy. I když jsme nepřítele zatím ani nezahlédli a střelba zleva dávala tušit, že U.S. boys je asi horko, Lt. Goodbody nasadil okamžitě taktiku agresivních průzkumů a co chvíli zmizel s hlídkou do mlhy, aby nám po návratu při dobíjení svého Webleyho vítězoslavně sděloval dosažené skóre. Výsledek brzy připomínal utkání FC Liverpool vs. Salvation Army Runcorn a my začínali pochybovat, že na nás nějaký Němec zbyde. Zbyl - útok začal přesně ve chvíli, kdy nám velitel RMC přinesl menáž a my tak mohli přes zvedající se mlhu, mísící se s párou z lahodné gulášovky, pozorovat šedivé stíny, postupující lesem k nám. Přestože byl každý skopčák po zuby ozbrojen alespoň jedním automatem, chyběla jim podpora těžších zbraní a pár našich přesně zacílených dýmových granátů vneslo do jejich řad nebývalý neklid. Bitva na našem úseku fronty se změnila v poziční válku a obě strany nasadily opotřebovávací taktiku. V souboji nervů nakonec nevydrželi Němci a po nějaké době, znechuceni nepřestávajícím bombardováním dýmovnicemi, opustili bojiště. To byla naše chvíle! Zcela v intencích hesla plukovníka Plastera "Pro pořádný zátah drž se bošům v patách!", nasadil poručík svou pověstnou taktiku pravého háku a pod dýmovou clonou vrhl družstvo do útoku. Postup šel jako na drátkách až na lesní křižovatku hluboko v zemi nikoho, kde jsme se podle rčení "na správném místě v nesprávný čas" ocitli rovnou mezi třemi postupujícími německými kolonami, které nám připravily malé Waterloo. Zaujali jsme sice po vzoru Gordona u Chartůmu kruhovou obranu, ale dervišů bylo i v tomto případě prostě příliš mnoho. Zdecimované zbytky našeho družstva ustupovaly lesem chvatně zpět a přestože v naší obraně zela obrovská díra, protivník toho měl pravděpodobně taky plné zuby, neboť své nesporné taktické výhody nevyužil a do našeho pronásledování se příliš nehrnul.
Se štěstím se nám tedy podařilo opět obsadit naše neporušené pozice a zkonsolidovat obranu. Boj proti Američanům přinášel Němcům zjevně větší požitek, protože až na pár průzkumných hlídek se našemu úseku vyhýbali jako čert kříži.
Brzy jsme se měli dozvědět proč. Protivník přeskupil síly a zahájil ofenzívu proti levému křídlu obrany, čili proti, jak poznamenal trefně jeden vojín, "zatracenejm žvejkačkám". Fronta byla prolomena a i my jsme se museli dle rozkazu přesunout do záchytného postavení na střeše obrovského betonového krytu raketové základny střel V-1. Situace nebyla zrovna záviděníhodná - ze všech stran obklíčeni po zuby ozbrojenými esesáky, s docházejícími zásobami munice, ponuře jsme shlíželi z našeho brdku do předpolí. "Hotový Alamo..." shodli jsme se v mužstvu. "Ideální místo pro nasazení zápalných tramvají jako v Koralos," konstatoval poručík "bohužel, žádná vozovna v dohledu..." Skutečně, na rozdíl od Atén, zdroje tramvají v Ardenském lese jsou velmi omezené, tudíž využití této ďábelské zbraně nepřipadalo v úvahu.
Zatímco jsme v husté palbě diskutovali problematiku zjevných nedostatků hromadné dopravy na belgickém venkově, mlha se zvedla a z mraků vykouklo zimní slunce. Netrvalo dlouho a nad bojištěm zaburácely naše Typhoony. I přes jejich úpornou snahu o zničení našeho postavení na střeše, dopadlo pár raket i do německých pozic a nepřítel pochopil, že je čas na ústup.
Ardenská ofenzíva byla u konce...


Zaznamenal Pte. H. E. Gripweed

Tyto a další fotografie v galerii laskavě poskytli:

             Mopic          a       Pte. Juniper