Žigulem do Chorvatska aneb cesta tam a zase zpátky

Před časem jsem se nechal v klubu zverbovat na potápěčský kurz. Nebudu se rozepisovat o majiteli tvrdícím, že peníze které mu dáváme jsou ty úplně poslední, jež od nás požaduje aby nás vzápětí požádal o další. Ani nebudu popisovat schopnosti některých z nás při nácviku v bazénu, ale rád bych napsal o mojí cestě do Chorvatska, kde se potápěčský kurz konal.
Chcete-li vyrazit do ciziny, musíte si nejprve vybrat dopravní prostředek, který vám cestu umožní. Zavrhl jsem zaslepeně autobusovou dopravu, jež ve mně nevzbuzuje důvěru od doby kdy jsem cestoval přecpanou karosou do Itálie. Na letadlo našinec nemá a vlak na ostrov Brač nejede. Nezbývalo mi než zvolit cestu automobilem. Každý si určitě řekne: „Co je divného na automobilové dopravě“. Odpověď zní „nic“ pokud si dobře vyberete automobil. My jsme si motorové vozidlo vybrali opravdu dobře. Jelikož nejsem majitelem jakéhokoli vozidla a ani kolega, jež cestoval se mnou, neměl přístup k automobilu, nezbývalo nám než najít automobil, který by bylo možno za cenu přiměřenou (to jest nejlépe žádnou) vypůjčit. Kdo si chtěl někdy od kamarádů vypůjčit jakékoli motorové vozidlo, určitě zjistil že je to věc nemožná. Proto nám jako zázrak seslaný z nebe připadala nabídka našeho kamaráda, že auto zapůjčí. Z odstupem času vidím, že nám tuto záchranu zaslaly spíše mocnosti pekelné.
Jedinou podmínkou majitele žigulika v perfektním stavu bylo, aby cestu do Chorvatska odřídil sám, a to aniž by přispěl na benzín či se jinak podílel na cestovních nákladech. Souhlasili jsme, protože jsme jiné řešení nenašli. Mělo nás varovat, že slibovaný automobil měl být dopraven do Brna 10 dní před odjezdem. Ale jelikož se majitel dušoval, že žigul je v tak perfektním stavu, který odpovídá všem vysokým nárokům rakouských celníků, nedělali jsme si starosti a vesele jsme se chystali na cestu. Příjezd našeho vozidla mě zastihl v pohostinství, kde jsem zapíjel nějaké důležité výročí. Majitel vozidla mi přišel oznámit, že přibližovadlo je již v Brně. A když jsem se optal, jestli je s autem vše v pořádků, bylo mi odpovězeno, že s automobilem je vše v rychtyku a případné drobné nedostatky opraví majitelův bratr přicestovavši dnes z Plzně.
Cestou zpátky na Akademii jsem tedy netrpělivě vyhlížel vozítko. A opravdu na parkovišti jsem spatřil žigulika, jež byl rozhodně od pohledu ve skvělém stavu. Ukázal jsem na auto a gratuloval majiteli ke skvělému vozidlu. Ten gratulaci přijal a pak ukázal do stínu, kde stal žigul, který snad pamatoval Šemíka jako hříbě. „To je Ivan“, prohlásil hrdě ukazujíce na trosku. Ignoroval jsem toto pojmenování a okamžitě vrak překřtil na „Absolut car“, podle nápisů, které zakrývaly absenci plechu karoserie. Rozklepaly se mi kolena a spěchal jsem se podívat na auto zblízka doufaje, že „z blízka to bude lepší“. Nebylo. Automobil byl původně bílý, ale zakytované díry v karoserii a samolepky maskující co se dalo měnily barvu auta na strakatou kombinaci bílé barvy. Přední část automobilu byla nabarvena snad pomocí štětky a velice husté barvy , takže výsledný efekt připomínal spíše hrubou omítku na domě než povrch automobilu. Konečný ráz vozidla jen dokreslilo červené zbarvení dveří na jedné straně auta. A i na těchto dveřích od pohledu pocházejících z jiného auta zanechal stopy mistr kytař. Nebyl jsem schopen slova a jenom hledal nadávky, jimiž vyčastuji majitele, byl však rychlejší a začal mě uklidňovat slovy „no karoserie není nejlepší, ale motor to je držák ten nás přežije“. V podobném duchu pokračoval, zatímco já těžce rozdýchával přítomnost Ivánka, jak auto něžně tituloval jeho vlastník. A protože byl v přesvědčování opravdu dobrý a já se chtěl podvědomě přesvědčit, že situace není tak hrozná, jak se zdá, uvěřil jsem jeho slovům. Takže jediné co jsem ze sebe dostal bylo: „takže jedem přes Maďarsko, do Rakouska nás nepustí“.
Další den jsem začal přesvědčovat sám sebe, že situace není tak vážná a co konečně záleží na vzhledu hlavně, že auto dojede na určené místo a odveze nás i zpátky. Takže jsem se jal přesvědčovat svého spoluplatícího spolucestovatele, aby uvěřil ve schopnosti žigula cestu v pohodě zvládnout. Jak se později ukázalo jeho skepticismus byl naprosto oprávněný, ale v tuto chvíli jsem do něho hučel a hučel, cestovat autem je nejpohodlnější možnost dopravy a žiguliky jsou proslulé svojí spolehlivostí. Přes všechno mé přesvědčovací umění se mi mému budoucímu spolutrpiteli nepodařilo dokázat, že cesta tímto automobilem je realizovatelná. Naopak on nahlodal mé přesvědčení a tak jsme po dvou dnech dohadování začali uvažovat o cestě mnou nenáviděným autobusem. Ovšem, když jsme se vypravili zaplatit jízdenky za autobus jako obvykle 10 minut před poslední lhůtou pro platbu, zjistili jsme, že inzerovaný spoj vůbec nejede a další autobus jede v nevhodných termínech. V té chvíli, tj. 1 den před odjezdem padlo konečné rozhodnutí o cestě žigulem.
Aby to nevypadalo, že nebyl čas na přípravu automobilu na cestu musím zdůraznit, že zároveň s verzí autobus jsem nutil majitele Ivana, aby provedl údržbu nezbytnou pro tak dlouhou cestu. Jak jsem byl průběžně informován, na autě se neustále pracuje a já mám být absolutně klidný. A tak nic zlého netuše jsem ve středu domluvil konečný termín odjezdu automobilem, příští den večer. Na cestu jsme se měli chystat celý čtvrtek a byla domluva, že se s naším řidičem setkám ráno, abychom domluvili poslední detaily. Jaké bylo mé překvapení, když v 10 hodin přijdu na pokoj řidičův a spatřím ho chrápajícího na posteli v šatech a ve vzduchu vůni alkoholických výparu. Po dlouhém budění opilec konečně začal reagovat. Byl jsem pěkně naštvaný, tak tohle byla opravdu pečlivá příprava na odjezd. Klid mi nepřidala ani slova „tak jsem šel spát dneska ráno, ty vole já si nic nepamatuji“ pronesená s pitomým úsměvem na tváři. Když jsem ne zrovna slovy patřící do mluvnice pro základní školy vyzval našeho řidiče, aby se sebral a šel si zařizovat vše potřebné, začal opravdu rozvláčně vysvětlovat, že má ještě nějaké pohledávky ve firmě. Na otázku, kdy bude hotový s prací, mě s klidným výrazem oznámil: „v 15.00“. Den jsem tedy trávil sháněním věcí na cestu a pobyt v Chorvatsku. To, že se náš řidič neobjevil v 15.00 mě už nemohlo překvapit, ale 2 hodinové zpoždění mě poněkud rozladilo. Přes tyto problémy jsme však nakonec v 24.00 vyrazili na cestu.
Hned od začátku cesty začínalo být jasné i tomu největšímu optimistovi z nás, tudíž mě, že automobil rozhodně nejede tak hladce jak nám bylo slibováno. Pravda, řidič se nám snažil vnutit názor, že auto, které chcípne na 200m třikrát je v naprostém pořádku, ale tentokrát už moje obavy nerozptýlil. Cesta na hranice České republiky probíhala přes zastávkovou epizodu v Brně dobře a my dojeli za chvíli na hranice. Na hranicích při oznámení našeho cíle propuklo mezi pohraničníky opravdové veselí, které se ještě prohloubilo, když nám auto při odjezdu na slovenskou stranu zaškytalo a motor odepřel poslušnost. Auto se nepodařilo nastartovat a tak náš milý řidič nelenil, vyběhl z auta, otevřel kapotu, napumpoval benzín, zavřel kapotu, nasedl a nastartoval. Po ujetí deseti metrů se celý koloběh startování opět opakoval. Do tohoto všeho zněly škodolibé rady celníků ohledně startování. Já jsem jen čekal, kdy nás zastaví a pošlou zpět. Naštěstí si zřejmě celníci mysleli, že stejně daleko nedojedeme a tak nemá cenu nás stavět. Auto však jako zázrakem naskočilo a my pokračovali v cestě doprovázené náhodnými záškuby auta. Po incidentíku na hranicích jsme nerušeně pokračovali do Maďarska. Cesta to byla příjemná, jenom kdyby náš řidič nevysvětloval na každé benzince, že se jedeme potápět do Chorvatska. Na maďarských hranicích nevěřili vlastním očím a jediná otázka celníka byla, jestli ty dveře máme na červeno nastříkané nebo natřené. Auto kupodivu poslouchalo a my nerušeně jeli dál. Uklidnil jsem se a začal doufat ve šťastný konec naší anabáze.
Na Slovinsko-Chorvatských hranicích jsme se hned od začátku nelíbili. Celník nám položil záludnou otázku: „Převážíte hašiš nebo marihuanu..!?“. Na tuto opravdu rafinovanou otázku, která nás měla odhalit jako překupníky drog velkého formátu, náš řidič odpověděl: „ To nemáme, ale klidně bych zahulil“. Po této odpovědi vytřeštil celník oči, nevěda, kam má naše společenství zařadit, jestli za vykutálené překupníky, kteří se jenom maskují a nebo naprostí pitomci. Po zevrubné prohlídce vozidla jsme byli zařazeni do skupiny pitomců. Nato celník položil další zákeřnou otázku: „Kolik máte deviz?“. Ukázali jsme mu částku 240marek, ta se mu však nezdála dost vysoká a vyžadoval více, pak se podíval znovu na naše vozidlo, mávl rukou a dal pokyn k našemu odjezdu.
Po tomto už větším incidentíku na hranicích jsme se konečně dostali do Chorvatska. Vždy jsem tuto zemi považoval za západní, ale poté, co jsem se seznámil se značením na silnicích, jsem svůj názor musel drobet poupravit. Když jsme jeli přes Maďarsko, stačil na navigaci i sám řidič, ale v Chorvatsku jsem navigoval já i spolucestující a přesto jsme se nevyhnuli bloudění. Zvlášť zdařilý manévr se nám podařil hned ze začátku, kdy jsme se museli díky objížďce napojovat na hlavní silnici pomocí rafinovaně vedených ulic. Vjezd na hlavní silnici řídil policista a i přesto, že si počínal jako rozený eskamotér a já jenom čekal, kdy vytáhne králíka s pod čepice, tvořily se na silnici značné fronty. Když však policista spatřil naše auto, které se po dlouhém čekání dostalo na řadu, raději nás ještě gesty pobízel, abychom už konečně odbočili. Co čert nechtěl, odbočili jsme špatně a museli jsme jet celou objížďku znova. Když se náš žigul v oblacích špatně spáleného benzínu objevil před policistou opět, vytřeštil na nás ten dobrý muž oči, nevěda, jestli se mu nezdáme. Zastavil celou dopravu a speciálně nám uvolnil cestu na odbočení. Pozdravili jsme ho výbuchem z výfuku a rychle mizeli v dáli, aby si to ještě nerozmyslel. 
Přes tyto drobné problémy s navigací jsme se úspěšně probíjeli k Záhřebu. Z úsporných důvodů jsme volili cestu po okreskách místo dálnic, které jsme na mapě z roku 1980 stejně neměli.Sluníčko rozehřívalo vzduch a mě přepadl optimismus: „auto jede, cesta ubíhá, co by nás mohlo zastavit“. Předčasná byla moje radost, Záhřeb se stal zkouškou peklem. Značení v tomto hlavním městě připomíná stav cedulí s ukazateli v roce 1968 u nás. Zabředli jsme do kolon náklaďáků, autu se tato pomalá jízda přestala líbit a začalo stávkovat, při jakémkoli sníženi rychlosti přestával motor spokojeně bručet a se začal zalykat, jako když člověku zaskočí ze zprávy, že zrovna vyhrál milión. Náš řidič chvílemi připomínal spíše cyklistu, když se snažil sešlapáváním plynu a spojky ve vysokých frekvencích udržet naše auto v pohybu. Často se mu to nedařilo a tak jsme co chvíli stáli u krajnice, kde probíhal rituál nastartování vozidla. Nervozita stoupala a jak já tak i řidič jsme začali dávat průchod svým názorům na auto. Vychvalovaný stroj se rázem změnil na herku, již by pohrdl i čínský rikša. S těmito problémy jsme ujeli asi ještě 20 kilometrů. Ovšem značení opět nezklamalo a my objevili, že směřujeme zpátky domů. Tahle správa mě naprosto zdrtila, zvláště, když poruchy jízdy byly stále četnější. Bušil jsem do auta a řval sprosté nadávky spolu s řidičem. Nyní je chvíle, abych se zmínil o svém spolutrpiteli, jenž se mnou tuto cestu podnikal. Před cestou vynikal pesimismem a odrazoval mě od cesty, a teď kdy přišla chvíle, kdy mohl volat: „No vždyť jsem to přece říkal!“ a propadat ještě hlubším depresím, nás naopak povzbuzoval a mě uklidňoval. Nebýt jeho, tak jsem zaškrtil řidiče, zapálil auto a spáchal seppuku a to přesně v tomto pořadí. Takhle jsem byl alespoň schopen nekomentovat stav vozidla a uklidňovat se vyhlídkami na strašné mučení řidiče, jenom co dojedeme. Což se v tuto chvíli nezdálo vůbec pravděpodobné.
Auto však přestalo být schopno jízdy úplně, když ho bylo potřeba startovat co deset metrů. Byli jsme nuceni zastavit na opravu. To se lehko řeklo, ale hůře realizovalo, o krajnicích se nedalo na této silnici prý první třídy mluvit. A náklaďáky, které se kolem nás míjely v těsné blízkosti, na klidu nepřidávaly. Byli jsme bohužel zrovna ve vesnici, kde míst k parkování nebylo zrovna mnoho. Naštěstí jme uviděli rozestavěný dům, jak jsme si aspoň mysleli. Na jeho přístupové cestě auto zaparkujeme a rozhodně nás nebude otravovat majitel, po kterém nebylo vidu ani slechu. Čin tento jsme provedli následovně. Auto jsme dotlačili na příjezdovou cestu k stavbě, která vypadala značně opuštěně. Náš řidič se okamžitě chopil rozborky a sborky karburátoru a přilehlých oblastí motoru. Nás, kteří podle jeho mínění nemáme automechanického ducha, poslal na vyhledání nejbližšího autoservisu. Moje nálada už dávno překročila bod mrazu a nyní se nezadržitelně blížila absolutní nule. Pohled na našeho řidiče ponořeného až do pasu v motoru tak „perfektně připraveného žigula“ mě znovu přesvědčoval o odůvodněnosti mučení v moderní společnosti.
Při hledání autodílny, které se protáhlo na dost dlouhou dobu, jsem zvážil alternativy další cesty v případě nepojízdnosti automobilu. Protože jsme měli mnoho zavazadel, usoudil jsem, že majitele ponecháme s jeho nepojízdným Ivánkem a my se autobusem dopravíme do Záhřebu a tam se uvidí. Po návratu k automobilu se ukázalo, že oprava pokračuje neztenčenou intenzitou. Hromada rozebraných součástek roste a smontování je v nedohlednu. Jediné co může muž v této situaci dělat, je buď opít se (vzhledem k ceně alkoholu nemožné), rozbít někomu hubu, ale komu? No někdo zcela konkrétní mě napadal, ale to by nám stejně nepomohlo. No a nebo poslední řešení uchýlit se k absurditě. A proto jme se bleskově dohodli na uspořádání hudební produkce. Vyházeli jsme spacáky, sedli si na ně, spolujezdec vytáhl harmoniku a zatímco v 30 stupňovém vedru pokračovala oprava vozidla, rozlehla se krajinou chorvatskou píseň česká. Nedostali jsme se ani k 10. písni když se na příjezdové cestě ukázalo auto, s velice atraktivní řidičkou. Nevím, kdo byl víc překvapený, jestli my nebo ona, ale sázel bych na řidičku. Zastavila před domem a vystoupila, ale dříve než stačila promluvit, zahrnuli jsme ji prosbami ohledně místa na opravu auta. Ona mluvila německy a mi česko anglicko rusky, s neustálým opakováním dvou slov našeho řidiče „please, me student“ Nakonec zašla do domu a kdoví, jestli nevolala psychiatra. No a my pokračovali v hudební produkci. Za chvíli se pohnula záclona a pootevřely se dveře na balkón, asi se paní domu naše pěvecké vystoupení líbilo. Kupodivu nepřijela ani policie, ani docent Chocholoušek. Auto bylo složeno a my vyrazili dále. 
Auto sice neposkakovalo, ale zase nedrželo volnoběh. Řidič znejistěl a začal při řízení číst příručku na opravu auta. Nohama držel volant a listoval v objemné knize. Nakonec po chvíli opět zastavil a provedl bleskovou rozborku a sborku karburátoru v čase, který mu mohli závidět i mechanici F1. Tato další oprava nás už nemohla rozházet, stávalo se s toho zaběhnuté pravidlo. Chcípání auta se začalo opět prohlubovat, dá se říci, že jsme vlastně vůbec nejeli, spíše stáli s občasným záchvatem pohybu. A tak od poslední vynucené zastávky jsme auto dopravili ručně k nejbližšímu opraváři. Tomu jsme přes 10 minut vysvětlovali, jaké má auto problémy. Pokýval hlavou a oznámil nám, že je tu jenom přes mytí, ale šéf že hned přijede.
A opravdu za chvíli tu byl sedmdesátiletý stařík, který při pohledu na ladu radostně povyskočil. Odběhl do garáže, odkud se vrátil s obrovským klíčem. Čekal jsem, že s ním začne mlátit do motoru po ruském způsobu opravy, ale ukázalo se že je to odborník na slovo vzatý. Motor nechal naskočit a zaposlouchal se jako kasař při práci. Rozložil rozdělovač a vyladil zapalování. Rozdělal karburátor, na první pohled zjistil, že se v něm už někdo rukou neznalou vrtal, a se znaleckým mručením neustále dolaďoval milimetry ve zdvihu plováku. Nakonec s hláškou: „tak teď už to musí jet“ nás nechal naskákat do vozidla a v oblacích dýmu vyrazit. Po chvíli se ale závada objevila znovu a my stáli před rozhodnutím jet nějak dál nebo se vrátit a znovu otravovat. Nakonec převážila druhá možnost a tak se žigul k údivu okolostojících objevil před opravnou znovu. Nejvíce udivený byl Mistr opravář, kterého jsme vzápětí přesvědčili o nutnosti zkušební jízdy. Na naše naléhání tedy nasedl do Ivánka a zmizel za nejbližším rohem. Po čtvrthodině nám začalo být divné, že se nevrací, a vytanuly nám na mysli katastrofické scénáře, protože jsme všechny věci nechali v autě. Po chvíli se ale Mistr objevil za rohem, tlače žigula. Přiběhli jsme tedy na pomoc, za což se nám stařík odvděčil výkřikem „Heuréka, už vím, v čem to je!“ Následovalo otevření kapoty, ale tentokrát už šel Mistr najisto a rozmontoval AC pumpu, vytáhl z ní jakousi tyčku, zhodnotil znaleckým okem a prohlásil: „Je o tři a půl milimetru kratší“. Opět zmizel v dílně, ze které se ozvaly údery, pak zvuky svářečky a brusky a nakonec se zjevil stařík s tyčkou. Vrátil ji na správné místo a nechal nastartovat. Benzin proudil jedna báseň, ale to Mistrovi nestačilo a ještě dobrou čtvrthodinu vylaďoval motor na minimální spotřebu. Za opravu nic nechtěl, ale stejně jsem mu daroval veškeré své zásoby alkoholu. Po opravě aut šlapalo jak švýcarský výrobek a ne jako produkt země, kde „už včera snědli to, co měli na zítra“.
Vzhledem k ztrátě času s „drobnými opravami“ jsme vyrazili ze Záhřebu v 14.00. S tím, že poslední trajekt na náš vysněný ostrov odjížděl v 20.30 ze Splitu vzdáleného 390 km, myslel jsem si, že budeme mít dostatek času, ale asi jsme se dostali do časového bermudského trojúhelníku. Čas ubíhal a my byli pořád strašně daleko. Určitě tomu přispěla i horská vrcholovka, kde kamiony bránily jakékoli rychlejší jízdě a jestliže se vám je podařilo předjet, byli jste za chvíli za dalším. Benzinové pumpy jsou od sebe vzdáleny asi 80 km, což nám ale nikdo neřekl. A tak jsme málem zůstali trčet mezi troskami baráku kdesi v horách. Vyplašen hladovým pomrkáváním žebravého oka našeho automobilu jsem navrhl zkratku. Na mapě vypadala opravdu dobře, ale to jsem si neuvědomil, že na mapě z roku, kdy Švéd tančil na Karlově mostě, nejsou zakresleny hranice států bývalé Jugoslávie a tak se najednou před námi vynořila jakási budova se závorou. Mysleli jsme si, že je to vjezd na dálnici. Sice jsem nechápal proč před závorou jsou policisté, no ale jiná země, jiný mrav. Vjeli jsme na přejezd, a teprve když jsme pochopili, že po nás chtějí pasy, došlo nám že jsme na hranicích. S omluvami, z kterých celníkům došlo, že jsme úplní idioti jsme se otočili a jeli zpět. Po tomto malém „fópa“ na hranicích už byla cesta do Splitu bez zvláštních příhod. 
Čas byl neúprosný a my ve 19.50 hodin byli stále 30 km od Splitu. Smiřoval jsem se, že trajekt nestihneme a nocování někde za městem nás nemine. Propadl jsem naprostému defétismu a jedině náš spolucestující neutrácel naději, že trajekt stihneme. A tak jsme se ocitli v 8.10 před cedulí Split. Vsadili jsme vše na jednu kartu a vyrazili šílenou rychlostí do přístavu. Během deseti minut, kdy jsme se proplétali mezi ostatními auty a kdy řidič připomínal závodníky ve vrcholové formě, který je hecován výkřiky: „tam se vlezeš, to stihneš, vezmi ho zprava“ a podobně. Městem jsme projížděli „agresivním“ stylem „dvě stě v městě, tři sta z místa“ provázeni troubením aut, to vše připomínalo honičku jak s italské komedie. V tomto závodě o místo na trajektu jsme byly rozhodně nejrychlejší, i když dodávka s tabulemi skla nám neustále unikala. Řidič se na loď dostal před námi a já mu to opravdu přál, z jeho jízdy bylo vidět, že se těchto neoficiálních závodů účastní často. S desetiminutovou rezervou jsme dojeli k trajektu a sehnali místo na lodi. Jako tečku se povedlo našemu auto skvěle zadýmit lodní prostory, opravdu by mně zajímalo kdo u nás tomu autu vydal emise. 
Mysleli jsme si, že na loď dorážíme jako poslední. Jaké bylo naše překvapení když poslední auto vjelo ještě půl minuty před odplutím. Ještě větší bylo naše překvapení, že tito drsoni ve vypůjčeném autě jsou z Čech. A nejenom z Čech, ale i z Eriky. Ano, byli to kolegové, jež vyráželi v pátek a se kterými jsme se měli setkat až v kempu. Opravdu jsme byli rádi, že je vidíme, začali jsme si popisovat naše dobrodružství. Můj a řidičův hlas vytrénovaný v hlučných hospodách velmi rychle vyčistil palubu kolem nás. A tak naši kolegové brzo litovali, že nejeli jindy nebo že jsme nezůstali někde na cestě u zapáleného vraku, v což se celou cestu modlili. 
Po přistání na ostrově nás čekala už jenom vražedná jízda přes ostrov, kdy okraj silnice spadal kolmo do moře a řidič, s kterého ještě nevyprchal závodnický duch ze Splitu, tuto cestu opravdu opepřili. Nakonec jsme ještě dvakrát obkroužili město ve kterém jsme měli bydlet, protože se nikdo nechtěl zeptat kde je náš kemp. Nakonec nic jiného než zeptání nezbylo a mi konečně dojeli k cíli.

Týdenní kurz uběhl jako voda a my jsme se vraceli zpět. Naštěstí jsme nafasovali několik samolepek s potápěčem, takže jsme mohli o něco vylepšit Ivánkovu vizáž a zamaskovat kytování mající daleko k dokonalosti. Auto tentokrát šlapalo a tak se z cesty zpátky stala docela normální cesta autem. Přesto se rád zmíním o pár zajímavých okamžicích. Cestu zpět jsme si zkrátily přes Bosnu, tady všechny silnice mimo dálnic představují šotolinovou záležitost, která se stává postrachem řidičů. Když po vynoření ze zatáčky v serpentinách proti nám najednou stál obrněný kolový transportér a kolegou, který nás sledoval přes mířidla kulometu, pochopili jsme, kudy máme jet. Jestliže nás na cestě tam nepronásledovala policie, tak na cestě zpět jsme si vybrali za obě cesty. Kdesi v Bosně nás zastavila hlídka a tvrdila nám, že jsme překročili rychlost, a na důkaz nám před očima šermovali radarem. Policisté po nás chtěli 20 marek pokutu, což ovšem naše finanční situace už dávno neumožňovala . Zařval jsem tedy ze sedadla, kde jsem pokojně konzumoval vyžebraný lovečák: „Řekněte jim, že nemáme peníze“. Policisté rozuměli anglicky ještě hůř než my, ale po slovech „Me no money“ si začali cosi rozčíleně vykládat. Do toho se ozýval náš řidič, který jim neustále sděloval, že jsme studenti. Poté, co zabavili řidiči pas, jsem vystoupil a řekl řidiči: „Žebrej!“. To jsem ani nemusel říkat, prakticky se vrhl na policistu a se sepnutýma rukama opakoval svoje slova čím dál úpěnlivěji. Svůj výkon doprovázel zuřivou gestikulací a pro podbarvení kopal do žigula. Policisté, kteří viděli (myslím, že k celkovému dojmu přispělo hlavně naše vozidlo a herecký výkon řidiče) že nemáme ani vindru, nás s mávnutím ruky pustili dál. 
Cesta do Záhřebu proběhla klidně, jenom nám dělal problém stav benzínu, protože jsme neměli další peníze. Teoreticky jsme měli benzín až do Slovenska, to by jsme ovšem museli jet bez oklik a bloudění. A přesně to se nám v Záhřebu povedlo. Najednou jsme byli na opačné straně města než jsme potřebovali. Intuitivně jsme se dali do průjezdu tímto hlavním městem. Prakticky jsme si prohlédli všechny závažné památky města a poté, co jsme dvakrát obkroužili hlavní náměstí, jsme vyrazili z města po správné cestě.
Auto až do Maďarska jelo skvěle, ale tady se zase Ivan předvedl. Výstřely z výfuku nám ukázaly, že s potížemi nekončíme. Auto nakonec chcíplo na křižovatce a my ho provázeni troubením ostatních vozidel dotlačili na krajnici. Bylo vidět, že předchozí poruchy nás vycvičily. Bleskově jsme rozebrali motor a v rozdělovači jsme objevili volně poletující šroub, který se uvolnil a při své samovolné rotaci v rozdělovači tu a tam zkratoval některou ze svíček, což se projevilo nepravidelnými výbuchy. Po jeho zašroubování jsme zase nerušeně jeli dál. To, že se s Maďarem nedohodneme, popřel náš řidič, který při dvou policejních kontrolách komunikoval skvěle, a když nebylo zbytí, tak si i s policistou kreslil. 
Po překročení maďarských hranic už jsme byli vlastně doma, a za tři hodiny jsme vjížděli do Brna, kde jsme slavnostně jízdu dokončili.
A nakonec žigul odešel na věčnost týden na to, kdy opilý řidič zavařil spojku a odeslal auto do věčných lovišť. Zájemci o prohlídku tohoto skvostného kusu ruského umu ho mohou spatřit na parkovišti před internátem Vojenské akademie v kterémkoli čase, protože v dohledné době se odtud vlastní silou asi těžko dostane.

Michal Křišťál
Jan Pařík

[ Zpět ]