Hudba je můj život

Píše se rok 1947. Po dlouhé době jsem oblékl civilní šaty, naposled jsem prošel branou vyškovských kasáren a už nadobro jsem se vydal domů do Slezské Ostravy. Hudba je můj život. Na několik nástrojů jsem trénoval už v dětství. Těším se, až si najdu nějakou kapelu a budu hrát sobě pro radost a lidem do tance.
Poslední dva roky jsem nosil vojenskou uniformu. Ale častěji než zbraň jsem v rukou držel klarinet nebo saxofon. Hrál jsem v naší posádkové amatérské kapele.
Koncertovali jsme při nástupech, slavnostních pochodech i na oficírských pijatykách. Občas nás armáda poslala muzicírovat mimo kasárna – třeba na chmelařské slavnosti, masopusty, dožínky nebo vytrubovat na koňské závody do Chuchle.
Hodně švandy bylo samozřejmě na vycházkách při muzicírování kolem stolu v hospodě před holkami nebo jenom tak za párek a pivo pro štamgasty, aby měli lepší ruku při mariáši. Když to šlo, sedli jsme si s kamarády v kasárnách na cimře nebo v jídelně. Důstojníci byli chápaví a věděli, že mnozí jsme si z vojny odkroutili už dost.
K Československé armádě jsem byl zařazen hned po válce v červnu 1945. Dovezli mě sem rovnou z chebského vojenského lazaretu, kde jsem si jako pacient krátil čas hraním na akordeon rekonvalescentům i doktorům. Ve Vyškově jsem si v českém mundůru měl dosloužit svoje dva roky znovu obnovené základní vojenské služby. Při výcviku jsme tady používali samozřejmě německou výstroj a zbraně, které jsme skoro všichni už nějak znali.
Sám jsem se s těma kvérama setkával už od března roku 1945, kdy jsem se jako český Slezan stal vojákem německého Wehrmachtu. Narukoval jsem v době, kdy nám nad domem lítala už jenom ruská a americká letadla. Německý výcvik byl moc rychlý. Jednou večer nás, čerstvé zelenáče, nacpali do náklaďáků, v těch jsme se pak někam kodrcali celou noc a ještě před rozbřeskem nás nahnali do zákopů podél nějaké řeky.
V díře nás moc nesedělo a další okopy byly po stranách asi sto metrů na dohled.
Na protějším břehu byl les a přes vodu bylo občas slyšet zvuky motorů a nesrozumitelné vojenské povely nepřátel, na které jsme měli čekat. Seděli jsme v té díře celý den a noc a zase další den. Naše jediné dva plátky přiděleného komisárku jsme snědli hned první ráno.
Byli jsme hladoví, promrzlí a vystrašení. Jednou, když byl náš německý poručík na kontrolní obchůzce na vedlejším úseku, nás napadlo zkrátit si v okopu dlouhou chvíli a rozveselit se písničkou. Kluci začali pobrukovat lidovky česky, polsky i německy. Číhání jsme už měli plné zuby, velitel byl pořád pryč z dohledu a my jsme byli dost hloupí na to, abychom se celkem rozveselili, přestali být opatrní a začali zpívat hlasitěji. Kamarád začal bouchat ešusem do rytmu, jiní tleskali. Atmosféra v okopu začínala připomínat posezení u táboráčku. Já jsem ze saka vytáhnul svou foukací harmoniku, kterou jsem si schoval při odvodu. Dostal jsem chuť se ke zpěvu přidat svými tóny. Vstal jsem a začal do harmoniky foukat opravdu poctivě. V tom se na protějším břehu ozval výstřel, něco se mnou silně škublo a já jsem v bezvědomí upadl na dno okopu. Probudil jsem se až cestou na obvaziště. Měl jsem čistý průstřel ramene. Odvezli mě do lazaretu v Chebu, tam jsem se dozvěděl, že dva dny po mém zranění Rusové tu hlídanou řeku ve velkém stylu překročili. Úsek moji jednotky byl i s lidma nadobro srovnaný se zemí. Během léčby jsem přemýšlel, jak jsem se z toho vyvlíknul. To hudba mi zachránila život. Od té chvíle jsem hrával ještě radostněji a ještě častěji. Jsem dlužníkem hudby a budu svému okolí hrát, dokud budu živ.
Brzy do naší nemocnice vstoupili američtí vojáci a ti všem pacientům rozdali žvýkačky. Všichni zranění jsme trpěli hladem a tak jsme žvýkačky rovnou polykali a někteří si pak za to zasloužili řádnou porci klystýru.
Po krátkém čase náš lazaret převzala nová armáda svobodného Československa. Když si mě komisaři prověřili a zjistili, že jsem ze Slezska, nikdo kolem mého vojákování nedělal vědu. Hodně slezských „wehrmachťáků“, kteří na frontě nebyli dost dlouho, si museli svou vojenskou službu doklepat v řadách československé armády. Já byl ve válce pouze tři měsíce, tak rozhodnuto, že musím dosloužit zbytek ze dvou let té znovu zavedené základní vojenské služby. A tak jsem se po rekon-valescenci dostal z Chebu do Vyškova. Velitel mojí nové roty k nám přišel od Dunkerque s britskou armádou a byl to rozumný chlap. Hned si všimnul moji muzikantské vášně a povolil nám s dalšími smolaři a „veterány“ založit posádkovou kapelu.
Teď jdu domů. Rodiče mi už dávno napsali, že jsou živí a zdraví a těší se,
až přijdu a zase si spolu pořádně zahrajem. A já taky, hudba je teď přece můj život.

Zpracoval: Lukáš Jirků

[ Zpět ]