Den v Děčíně

Díky obětavé ochraně německých branných sil jsou obyvatelé Protektorátu Čechy a Morava ušetřeni hrůz válečných lític, které otřásají základy celé evropské civilizace. Tento heroický zápas Velkoněmecké říše s bolševickými hordami a jejich západními spojenci jest zkouškou pro všechny obyvatele civilizované Evropy. Němečtí vojáci, kteří podstupují každodenní zápas o bytí či nebytí, chrání i naše obyvatelstvo před barbarskými hordami bolševických vojsk. Proto jest nezbytné seznamovati naše obyvatelstvo s činností německých zbraní, aby i naši občané, kteří nemusí svou krví platiti za budování nové Evropy mohli posouditi dobrodiní německé ochranné ruky. V dnešním článku bude naše čtenářstvo seznámeno s životem na poddůstojnické škole, již dopisovatel našich novin navštívil tento týden v Děčíně.
Únorové ráno na děčínském nádraží mne rychle probralo s ospalé malátnosti po cestě vlakem. Sychravý ranní chlad hbitě dostal se pod kabát a já jen zalitoval, že nemám teplejšího oblečení. Jak bylo domluveno s místním velitelstvím Wehrmachtu, čekal mne před nádražní budovou Gefr. Wolf, který mě měl doprovázeti celý den. Oproti mně, jenž jsem se choulil ve svém zimníku, byl tento voják oděn jen do blůzy a nebylo na něm patrno žádných známek zimy. Později mi vysvětlil, že, jako veterán zimního tažení v Rusku roku 1941, je na zimu zvyklý a počasí, jenž u nás nazýváme zimním, jest pro něj sdostatek teplé. Jelikož jsem chtěl život vojáků přiblížiti našemu čtenářstvu měrou co nejpřesnější, rozhodl jsem se už předem, že prožiji jeden den v uniformě posluchače vojenské školy. Díky laskavému pochopení a pomoci říšského ministra Dr. Goebbelse, jenž uvítal náš plán, bylo mi vystaveno povolení pro uskutečnění tohoto zámyslu.
Kasárna poddůstojnické školy se nacházejí v prostorách děčínského zámku a jest z nich rozhled do celého kraje Děčínského. U brány do kasáren jsme byli zastaveni hlídkou. Postavy vojáků v dlouhých zimních pláštích a ocelových helmách dávaly každému návštěvníku děčínského zámku na srozuměnou, že zde končí radosti civilního života. Po prohlídce dokladů, jenž mě opravňovaly ke vstupu na území poddůstojnické školy, jsme byli spolu s mým průvodcem vpuštěni do přijímací kanceláře.
Hned po příchodu jsem obdržel kompletní uniformu a vybavení posluchače školy. Nemotorně jsem se nasoukal do uniformy a s pomocí mého průvodce jsem dopnul všechny výstrojní součástky. Poté jsem byl odveden na nádvoří, kde cvičili vojáci pořadovou přípravu. Cvičící byli rozděleni do družstev a každé družstvu velel jeden zkušený instruktor. Družstvo, ke kterému jsem byl přiřazen, bylo pod velením Obgefr. Walthera. Vojáci spolu se mnou cvičili základy pořadové přípravy. Z počátku nám všem obraty na povely mnoho nešly, ale díky osobnímu přístupu Obgefr. Walthera a také díky trestům za špatné provedení cviku, jsme si začali náročné cviky rychle osvojovati. Nejoblíbenějším trestem byl běh s puškou nad hlavou. Vojáci, jež byli šikovnější než já, běhali jenom výjimečně, ale já jsem brzo pocítil, jak těžké jsou vojenské boty. Výcvik byl veden velice intenzivně a tak i já jsem byl brzo schopen zvládnouti základní sestavu cviků. Velící poddůstojník, který chválou šetřil a jenž nás vedl k stále lepším výkonům svým zvučným hlasem, usoudil, že si zasluhujeme krátkého odpočinku.
Během přestávky jsem se rychle seznámil s ostatními vojáky z mého družstva. Prvotní ostych byl prolomen zjištěním, že jsme všichni původem z jednoho města a to z Brna. Pro studium na poddůstojnické škole byli vybráni pro své vynikající výsledky během výcviku.
Vojáci byli potěšeni zájmem českého tisku o jejich těžkou službu, jenž jest hlavní zárukou klidného života obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava. Všichni vojáci z mého družstva měli německé předky a tak je Říše znovu povolala a přijala do svých řad. U většiny to bylo dozajista jen o pár chvil dříve, než by tak učinili sami. S vojáky bylo příjemné mluviti o jejich rodném městě a o změnách, jež přinesla německá správa do života v něm. Ale to již nás volal silný hlas velitele výcviku znovu do zbraně.
Během další hodiny jsme trénovali taktické prvky pohybu vojáka v boji. Za chvíli mi přes mrazivé počasí začaly teplé čůrky potu stékati po tváři. Ostatní vojáci z mého družstva zvládali cviky velice dobře a tak i přísný velící poddůstojník nemohl míti žádných výtek vůči jejich výkonu. Vojáci trénovali pohyb v rojnici, zalehávání, vzájemné krytí a hlavně jak reagovat na palbu protivníka z různých směrů. Dohlížející poddůstojník Uffz. Kutschera se zapojil do výuky a věcnými poznámkami doplňoval náš výkon. Bylo znáti, že tento voják už má mnoho zkušeností s válečnou vřavou. Vojáci mé skupiny, i když byli podrobování velice tvrdému výcviku, nebyli viditelně zmoženi a oproti mně vypadali velice svěže. Konečně byl čas oběda.
Oběd byl oproti obecnému povědomí o vojenské stravě velice chutný. Spolu s námi jedli venku na cvičišti i poddůstojníci. Do klapotu lžiček bylo slyšeti, kterak si vojáci pochvalují výborný guláš. Za toto jídlo by se nemuseli styděti ani ve vybrané restauraci. Schtz. Bruno mi během jídla potvrdil, že takto dobře se vaří na škole každý den a jest zde radostí být stravován. Po jídle byla vojákům vydána káva a brzy zaplnil cvičiště vonný dým zapálených cigaret. Zeptal jsem se Schtz. Otty jestli jest běžné, aby vojáci byli stravováni venku a bylo mi vysvětleno, že po dvakráte v týdnu jsou vojáci stravováni venku, aby si vojáci přivykli polnímu životu. Vojáci poddůstojnické školy brali svůj výcvik velice vážně a během volna na oběd si ošetřovali výstrojní součástky.
Po obědě začal výcvik naplno znovu. Cviky se zbraní jsme neustále opakovali, dokud jsme nedosahovali, alespoň podle mínění našeho poddůstojníka, dostačujícího zvládnutí základní pořadové přípravy. Během té doby se mnozí vydali na svou osamocenou běžeckou pouť. Ze začátku nebylo předepsaný čas pro běh nijak obtížné splniti, ale němečtí vojáci se snažili neustále zlepšit předchozí čas, takže brzo jsem musel trestné kolečko běžeti tryskem, jestliže jsem chtěl splnit časový limit. Na závěr dnešního pořadového výcviku jsme pod bedlivým okem našeho nadřízeného začali nacvičovati slavnostní pochod. Neznám náročnějšího pochodového cvičení. Pot z nás všech tekl proudem a i přes venkovní chlad jsme byli naprosto přehřáti. Leč velitel nedbal našich obtíží a i nadále nás nutil k dokonalému provedení cviku. Nohy vbrzku získaly váhu olova a pochod jsem uskutečňoval jen silou vůle. Konečně byl závěr výcvikového dne. Venku se setmělo a byl ukončen výcvik ve venkovních prostorách zámku.
Zatímco ostatní vojáci odpochodovali za dalším zaměstnáním, já dostal výsadu býti proveden po prostorách poddůstojnické školy. Průvodce mi dělal tentokrát poddůstojník odpovědný za správu tohoto objektu. Výklad o vnitřním vybavení školy byl velice zajímavý a svým obsahem by zajisté vydal na celý článek. Prohlídku jsme ukončili v podzemních prostorech, ve kterých byly vybudovány kryty pro vojáky. Zde se k nám připojil i můj průvodce Gefr. Wolf a po ukončení výkladu mne odvedl zpět k mému družstvu. Ke svým spolubojovníkům jsem se připojil právě včas. Byl čas výdeje večeře a já znovu musel konstatovati, že stravování v německé armádě jest na velmi vysoké úrovni. Po večeři měli vojáci osobní volno. Část vojáků, jež byli do kurzu posláni od bojujících jednotek, měli právo na večerní vycházku a tak jsem mohl viděti, jak bránu školy opouští pečlivě ustrojení vojáci, aby si i oni užili chvíle šťastného civilního života. Já jsem zůstal s nováčky na ubikacích a v družném rozhovoru strávil jsem s nimi zbytek večera. Na vojenský kavalec jsem uléhal notně unaven a zmožen. Do hlubokého spánku upadl jsem okamžitě.
Než jsem se nadál, byl tu budíček a dozorčí, který nás budil z tak příjemné náruče posilujícího spánku, nám silným hlasem oznámil, že za 5 minut je nástup na rozcvičku. Vojáci vyskočili se svých postelí a uháněli na nádvoří. Nebyl nikdo, kdo by čas nám daný nezvládl. Po náročné ranní rozcvičce, která z nás vyhnala poslední zbytky spánku, jsme poklusem doběhli do jídelny, kde jsme obdrželi snídani. Můj čas vyhrazený na návštěvu poddůstojnické školy se chýlil ke konci. Nechtělo se mi opouštěti tyto nejlepší syny velké německé vlasti, ale rozkazy platí i pro nás, jež pracují pro vítězství evropské civilizace v bezpečném zázemí. Odevzdal jsem výstroj a vydal se na děčínské nádraží.
Na závěr bych chtěl poděkovat všem, jež mi umožnili nahlédnouti do těžkého života německého vojáka. Z nadšení a zápalu, jež projevovali všichni vojáci této školy pro německé vítězství, by si měli vzít příklad všichni obyvatelé naší země. Když jsem viděl, jaké syny posílá německý národ do velkého boje za zachování šťastné budoucnosti našich dětí, pochopil jsem, že není možné tento boj dovésti do jiného, nežli vítězného konce.

Autor: neznámý