Cestujeme za novými zážitky

   Vánoce přešly a my, členové klubu, jsme se rozhodli, že je potřeba vypotit nabyté kalorické zásoby a vyrazit zase jednou do přírody. Po dlouhém uvažování (asi 5 minut) jsme se rozhodli pro aktivní zážitkovou dovolenou pořádanou horskými myslivci, s nimiž již nějaký ten pátek spolupracujeme. Nabídka zájezdu do beskydských hor vypadala opravdu slibně. Kromě obligátního několikakilometrového přesunu s plnou polní nás na naší cestě mělo potkat i setkání s partyzány a jiné atrakce. Proto není divu, že tato opravdu báječná pozvánka nás v klubu nenechala chladnými a na tento zájezd se přihlásili celí tři členové naší početné německé jednotky.
   V den zájezdu odstartoval mnou řízený dopravní prostředek v 6:00 od rodných vrat. Bez větších zážitků jsme se přiblížili až k obci Trojanovice. Zde se začala cesta poněkud komplikovat. Jistě jen náhodou byla jako místo srazu s ostatními účastníky zájezdu vybrána lokalita s názvem Hamry. Tato destinace se bohužel v automapách nevyskytuje a ani 4 z 5 dotázaných domorodců o ní nevěděli. Nakonec, poté co jsme celou oblast přejeli třikrát tam a zpátky, nás místní stařík navedl na správný směr. Ukázalo se, že Hamry nejsou název obce, ale horského hotelu. Po příjezdu do jeho brány jsme se bohužel nesetkali s organizátory tohoto podniku a tak nám nezbylo než čekat. Po asi hodince se probudily k životu mobilní telefony. Konečně se nám ozval zástupce cestovky a sdělil nám nové místo pro sraz účastníků zájezdu. Když jsme se na něj dostali, dost nás překvapilo, že na místě srazu je pouze jedno vozidlo. I když se nám delegát cestovní kanceláře snažil vysvětlit důvod, proč ostatní vozy parkují na různých stanovištích od sebe značně vzdálených, nebyl jsem schopen tuto jednu z mnoha atrakcí tohoto podniku pochopit. No nakonec jsme se sešli a poté, co jsme na sebe navlékli výstrojní součástky, směle vyrazili vstříc horským masívům.
   Členové našeho klubu opět, jako každoročně, udávali pochodové tempo a jen někdy do naší vedoucí skupinky zavítal i příslušník horských myslivců. Cesta nám radostně ubíhala a my ztráceli první litříky potu. Stoupali jsme a stoupali a najednou jsme stáli na křižovatce. Cestovní kancelář chtěla, abychom si nezničili nohy, a tak přišla s nabídkou, že nedobudeme nejvyšší kótu v kraji, ale vydáme se do našeho tábořiště. Laskavá nabídka však nepadla na úrodnou půdu. Možná by se někteří z nás nechali přemluvit k slastem táborového života "All Inclusive", ale já nemohl dopustit, aby noha člena Eriky nevstoupila na nejvyšší destinaci v okolní krajině. Proto jsem se s pořadateli tohoto podniku dohodl a skupina příslušníků z Eriky vyrazila vstříc novým zážitkům sama.
   Výstup na vrchol mne zase blíže seznámil s mými svaly, jež jsem do té doby neznal. Bolest nohou a propocená výstroj ale nemohla zchladit mé nadšení nad dobytím vrcholu. Bohužel ne každý z naší výpravy se dokázal kochat z pohledu na vrcholky beskydských velikánů. Našli se mezi námi i tací, na kterých bylo vidět, že mé nadšení nad výhledem, který jsem jim zařídil, je poněkud rozčiluje. Ale co, až se vrátí do tepla rodinného krbu, ještě rádi si na mne vzpomenou a slzu dojetí jistě zamáčknou nad tím, jak mi křivdili. Poté nás čekal už jenom přesun směrem k základnímu táboru. Začátek sestupu z hory nepatřil k mým nejpříjemnějším zážitkům. Sníh jsme sice na své cestě k vrcholu prakticky nespatřili, ale když jsme se vydali, podle mé dokonalé navigace, volným terénem dolů, potkali jsme půlmetrové závěje. Ledová krusta fungovala jako dokonalá škrabka a mé nohy za chvíli byly pěkně označkovány krvavými zářezy. Inu ne nadarmo mi asi říkali, že bez spinek to není to pravé ořechové. Přes tyto problémy jsem našel cestu, a potom opět díky mým výjimečným navigátorským zkušenostem jsem objevil lesní průsek, po jehož zdolání jsme se ocitli již blízko našeho tábora.
   Ubytování na nasekaném chvojí a pod německou celtou, co více si může zmlsaný turista přát. A to nemluvím o kulinářských lahůdkách, jež nás čekaly. Opékaná konzerva či čaj plný popela daly pocítit atmosféru v pravdě nezapomenutelnou. Snad jen jednu připomínku bych měl, klimatizace ve stanu by se měla na noc vypínat. Neboť se může lehko stát, že stejně jako mně, budou turistovi v mínusových teplotách poněkud omrzat nohy. Výlet se líbil asi nejenom mně, a tak když jsem se ráno vysoukal k ohni, našel jsem ho obklopený nedočkavci, kteří již několik hodin nemohli dospat pro radostné očekávání nových zážitků. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem zjistil, že zásoby vody, které jsme vyvlekli do horských masivů, posloužily naším přátelům z horské jednotky k občerstvení.
   Rýpal by mohl říci: "Proč nenechali aspoň něco na ráno?", ale díky další vodě, kterou jsme my z Eriky vytáhli na svých hřbetech, se všichni mohli občerstvit douškem čerstvého čaje. Pak už nezbylo nic jiného, než si sbalit své drobnosti a dojít k našim přistaveným automobilům.
   Zájezd stál opravdu za to, a proto chcete-li si užít té opravdové zábavy na cestách, neváhejte a příští rok využijte spolu s námi služeb cestovní kanceláře Ptáček a vydejte se vstříc světlým zítřkům.


Zapsal Michal Křišťál