Moje první jízda s Pragou RN

Ve čtvrtek 5. července v dopoledních hodinách jsme vyrazili v historickém nákladním automobilu Praga RN z Viničných Šumic na vojensko-historickou akci na Pohansko. Cestou, nedaleko Brna, jsme přibrali sebou třetího účastníka a to Míšu Wecker. Cesta zpočátku vypadala dobře a já jsem si ji moc užíval, vždyť tohle byla moje první jízda s takovým historickým kouskem jako je Brunova RN. Motor šlapal, jelo se dobře a já jsem pozoroval Bruna, jak v průběhu jízdy manipuluje s různými knoflíky, páčkami a kdoví čím dalším, aby auto jelo. Současně jsem obdivoval různé budíky a ukazatele, které se nacházejí u volantu na palubní desce. Lidé, kolem kterých jsme projížděli, se na nás zvědavě dívali a mávali nám a bylo snadné v jejich obličejích číst obdiv, jenž vzbuzovala naše jedoucí RN. Všichni jsme se těšili z parádní jízdy a netušili jsme, co nás ještě mělo potkat a také potkalo.
   První komplikace na nás čekaly v obci Šitbořice, kde jsme u křižovatky museli zastavit, neboť RN se nechtělo jet do kopce. Nebylo divu, v ten den bylo opravdu horko a hrozilo, že se nám RN přehřeje. Nicméně po detailnější prohlídce motoru se ukázalo, že nám došel benzín a samozřejmě, jako naschvál, v obci a ani v nejbližším okolí nebyla k dispozici pumpa. Jedinou možností bylo se postavit ke křižovatce a snažit se stopnout někoho, kdo by nám pomohl dovézt k RN benzín. Nakonec se mi podařilo zastavit projíždějící auto, které řídil místní ochotný muž, který nejen dojel s Míšou pro benzín, ale také za to nic nechtěl. Navíc nám jeho manželka nabídla občerstvení, které jsme ale už s mnoha díky odmítli. Bruno doplnil nádrž benzínem a pokračovalo se dál - směr Pohansko.
    Za obcí jsme zjistili, že na cestě, kudy jsme chtěli jet, se nachází uzávěrka. Tak jsme se vydali podle náhradního značení s tím, že uzávěrku objedeme. Jenže značení náhradní cesty se časem vytratilo a my jsme začali bloudit. Po chvilce dohadování kam dál, nakonec padlo rozhodnutí, že se vrátíme, přičemž zkusíme projet uzávěrku a budeme se držet původní, Brunem vytýčené trasy. Úspěšně jsme překonali značky na silnici a pokračovali asi tři kilometry až do Kurdějova, obec byla ale rozkopaná a cesta přes ni zcela neprůjezdná. A jak jsme se dozvěděli od místních, nebyla ani žádná jiná možnost obcí projet. Navíc, co čert nechtěl, RN začala protestovat a nechtělo se jí dál. Tehdy podezření poprvé padlo na AC pumpu v motoru. I v této krizové chvíli jsme ale narazili na nečekanou pomoc ze strany místních obyvatel, kteří nám napřed ukázali, kde můžeme v klidu parkovat, a kde Bruno mohl vyčistit jednotlivé součástky AC pumpy, a navíc se nám snažili sehnat součástky od místního sběratele - to se bohužel nezdařilo. Naštěstí ale pomohlo vyčištění pumpy, takže jsme mohli pokračovat dál v cestě. Jenže kudy? Jeden z našich pomocníků se nabídnul, že nás provede zkratkou přes les, kterou se dostaneme na silnici vedoucí do Velkých Pavlovic. A pro případ, že bychom zapadli či nedojeli, nám domluvil odtažení RN traktorem. Takovou nabídku nešlo odmítnout a tak začala dobrodružná a zajímavá cesta lesem. Ze začátku jsme jeli úhledně upravenými lesními cestami, pak chvilku kolem vinohradů, a nakonec následoval závěrečný, tuze divoký úsek, protože jsme museli projet lesní cestou, která byla úzká, hrbolatá a hodně zarostlá lesním porostem. Vše jsme úspěšně překonali a na nejbližší křižovatce jsme se s Petrem rozloučili, ten se vrátil na kole po silnici domů, a my pokračovali po krásné asfaltce do Velkých Pavlovic.
    Další problémy s RN na sebe ale nenechaly dlouho čekat, RN trucovala už na konci Velkých Pavlovic a definitivně se zastavila na silnici do Břeclavi. AC pumpa odmítala pracovat. Stáli jsme na kraji silnice a kolem nás projížděla auta. Nikdo nezastavil. Vypadalo to, že tentokrát už nám nikdo nepomůže. Bruno se snažil RN rozjet ručním pumpováním a bylo na něm znát, že je z toho všeho dost unavený. Ale štěstí nám přálo i do třetice. Náhle se objevilo auto a z něj vystoupil muž, ve kterém Bruno dokonce poznal svého známého jménem Ivan, jedoucího se svojí rodinou také na Pohansko, podívat se na akci. (Velmi mě potěšilo, že pocházejí z Olomouce, neboť i já svým způsobem pocházím z těchto míst.) Ivan s Brunem za pomocí lepicí pásky a šikovných hmatů opravili AC pumpu a jelo se úspěšně dál a to již bez větších problémů.
   Na místo určení, které se nazývá Pohansko, jsme k večeru úspěšně dorazili, sice s několikahodinovým zpožděním, ale zato plni dojmů z nevšední cesty. Zpáteční cesta z Pohanska domů, po zajímavé akci, byla již naštěstí bez větších komplikací.
   Na závěr musím říct, že tato moje první jízda v RN, přes veškerá úskalí, byla velmi dobrodružná, a že se stala pro mě nezapomenutelným zážitkem, a chtěl bych tímto, za nás tři, poděkovat všem dobrým lidem, kteří nám cestou pomohli.

V Žerotíně 15. 7. 2012 zapsal Wilhelm Schneider

S Pragou RN až na konec světa...

   Nebyla to moje první, ani druhá, ba ani pátá cesta nákladním automobilem Praga RN (dále jen erena), ale budu si jí asi ze všech pamatovat nejvíce. A to hlavně díky tomu, že během pouhých šesti hodin jízdy jsme prožili to, co se jiným nepodaří prožít za celý měsíc.
   Jako všechna velká dramata, začalo i toto nevinně. Vyjeli jsme hodně před poledním z Rohlenky, plni dobré nálady a optimismu. Zpívali jsme (nebo spíš se pokoušeli zpívat) různé motivační písně a dobře naladěný Bruno začal rozdávat první úkoly. Tohle vše nám vydrželo do Šitbořic, kde si v prvním mírném stoupání erena postavila hlavu a zastavila motor. Bruno se ponořil do motoru, bohužel toho dne ne naposled, a jako jedna z možných závad byl určen nedostatek benzínu. Nezbývalo než někoho stopnout a poprosit o pomoc, protože v dosahu několika kilometrů nebyla jediná pumpa. Zastavil nám příjemný pán s autem, které mělo jen jedno místo spolujezdce, a tak jsem byla určena jako nejvhodnější osoba, která pojede pro benzín. První moje myšlenka patřila okamžitě všem epizodám majora Zemana a některým vybraným dílům relace Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje, druhá myšlenka - poněkud delší a zoufalejší - byla "Proboha, vždyť já neumím natankovat!".
   Naštěstí se ukázalo, že jsem byla jen zbytečně hysterická a ovlivněná americkými béčkovými horrory, sympatický pán mě nejen dovezl bezpečně na pumpu a zpět, ale dokonce za mě i ten benzín do kanystru načerpal a zachránil mě před titulem "blondýna peroucí se s benzínovou hadicí na čerpačce".
   Po načerpání paliva jsme pokračovali dál, bohužel cesta, kterou jsme měli jet, byla uzavřená a na objížďce jsme ztratili směr. Atmosféra začala mírně houstnout, Bruno odmítal vydat papírovou mapu, se slovy, že jí nepotřebuju, já odmítala používat navigaci, se slovy, že je to ďáblův vynález, obě navigace se odmítaly připojit na družici a Villi se nás snažil uklidnit, čímž ještě přilíval olej do ohně. Ve finále Bruno rozhodl, že zkusíme projet uzávěrkou a vrátili jsme se zpátky na kopec a frk za varovné cedule práce na silnici a cesta je uzavřena. Nadšení a nová vlna optimismu nám vydržela cca 3 kilometry, konkrétně do vsi Kurdějov, kde byla vyfrézovaná silnice, bagr, veliká Tatra, hromady štěrku a hlavně naprosto neoblomný pán, který nám oznámil, že vesnice není průjezdná ani tankem natož erenou. Chvilku jsme se s Tatrou "přetlačovali", kdo dřív odjede, ale pak Brunovi dva místní moc příjemní lidé poradili, ať se otočí na konci cesty, kde prý točí i náklaďáky. Ereně se na tomto místě pravděpodobně zalíbilo, neboť opět přestala jet a Bruno se opět ponořil do motoru. Tentokrát ale byla závada vážnější - AC pumpa. Místní, otec se synem, nám chtěli všemožně pomoct, dokonce se snažili sehnat Kurdějovského sběratele technických starožitností, že by třeba měl potřebné součástky, ale ten, jako na potvoru, nebyl doma.
   Mezitím Bruno vyčistil v motoru, co se dalo (neptejte se mě na detaily - opravdu tomu nerozumím) a začali jsme se chystat na další pokračovaní naší cesty. Petr, mladší ze sympatických místních, nám nabídl zkratku přes les - otevření závor prý zajistí. Případné odtažení traktorem taky. A tak jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím. A jelikož vepředu je místo jen pro tři - dostala jsem VIP pozici vzadu na korbě. Zpočátku jsme jeli moc hezkou cestou přes les, potom krásnými moravskými vinohrady a ve finále zarostlým a hodně divokým terénem. Nevím, jak se měla posádka vepředu, ale na korbě lítalo všechno do výšky půl metru a já nevěděla, jestli se mám dřív držet já, nebo mám přidržovat bedýnky s nákladem. Ale všechno dobře dopadlo a my přijeli na státní silnici, kde se s námi rozloučil i Petr.
   Člověk si říká, že po tolika příkořích už bychom měli dojet bez dalších problémů, ale opět zasáhla vyšší moc anebo zvůle ereny a ve Velkých Pavlovicích nastaly další komplikace. Po pojíždění po padesáti metrech jsme nakonec skončili na rychlostní silnici mezi Pavlovicemi a Podivínem.
   Jsem sice chorobný optimista, ale situace byla v této chvíli tak kritická, že opouštěl humor i mě, Bruno - jediná záchrana byl unavený a kolem nás jen svištící auta a nicota. Když už jsme úplně ztráceli naději v cokoliv, najednou zasyčeli brzdy a objevil se člověk s prostou větou: "Nejsi ty náhodou Bruno?".
   Ivan. Jedinec, který si na své zahradě staví vlastní tank z druhé světové války, dokázal pomoct (hlavně psychicky) i nám. Chvilku se s Brunem hrabali v motoru, pak vzali černou elektrikářskou pásku, kdoví co s ní omotali a stal se zázrak. Stejně jako u ruských letounů, stejně jako v elektrotechnice zvítězila černá elektrikářská páska.
   Další cesta již byla bez problémů. A musím říct, že není nic úžasnějšího, než dojet do cíle a slyšet hurónský řev a prohlášení typu "No, my už ani nečekali, že dojedete ;)!".
   Tímto článkem bych za posádku ereny chtěla poděkovat všem lidem, kteří nám naprosto obětavě a nezištně na naší cestě pomohli.
   Děkujeme.

Michaela Wecker