Podzimní procházka s Erikou

    Tak nám přišel podzim do moravských luhů a hájů. A v našem klubu se zase našlo pár nezodpovědných jedinců, kteří si nejsou schopni vážit tepla rodinného krbu a začali opět plánovat malý výletík po krásách moravské přírody. A aby zážitky byly úplné, je nutné si ještě sebou vzít kupu starých krámů, které vás zatíží a procházka se rázem promění na pochod v proudech potu. Kupodivu ani tento nedostatek podzimní procházky nedokázal odradit nás pár, kteří se pro tuhle zábavu rozhodli. Byli dokonce mezi námi tací, jimž zvolená výstroj připadala příliš lehká a dožadovali se dalších doplňků, nezbytných pro romantické procházky po kraji. Například já osobně si nedokáži představit, jak je možné vyrazit do přírody bez pořádné ocelové helmy na hlavě.
    Sobotní ráno nás probudilo na listopad příjemnou teplotou a tak, když jsme se potkali ověšeni výstrojními součástkami, byli jsme plni optimismu a dobré nálady. Především naši ruští kolegové přímo vyzařovali radost nad naším skvělým nápadem procházet se na podzim po kraji. Vláček nás dovezl kousek za Tišnov a náš hlouček cestovatelů v německých a ruských uniformách se vyhrnul ven. Po prvních metrech stoupání do příkrého kopce nám začalo být jasné, že té koupele ve vlastním potu bude tento den dost. Když jsme se konečně vyškrábali na vrchol jakési kóty, uviděli jsme údolí před námi. Osobně jsem se zaradoval a myslel si, že teď už půjdeme pěkně po hřebeni bez zbytečných výškových eskapád. V této mé bláhové naději mne utvrzoval i pohled na svah dolů, k jehož zdolání by bylo potřeba alespoň, jak já si myslel, horolezeckého jištění nejvyšší úrovně. Velitel však rozhodl poněkud jinak, "že se prý do údolí dostaneme nejkratší trasou" a tak jsme se spustili se svahu. Cesta tudy, jak jsem psal, nevedla, ale my jsme ji za chvíli vyryli svými klouzajícími těly. Velmi by mě zajímalo, co si o nově utvořené cestě pomyslí myslivec, stopující zvěř. Já osobně si myslím, že vbrzku se v brněnské ZOO rozezvoní telefonní přístroj a myslivcův vyděšený hlas se jich bude ptát, jestli jim náhodou neutekl hroch či jiné větší zvířátko. Když jsme se doklouzali do údolí, stála ve směru našeho dalšího pochodu řeka. Přestože nám listopad přinesl pěkné počasí, voda v místním toku odpovídala svojí teplotou spíše chladným lednovým dnům. Dost mě překvapilo, že sem nezahlédl ledovou kru s tučňákem. Protože se ale velitel po náročném sestupu rozhodl osvěžit trochou vodní koupele, vydal rozkaz k přebrodění se přes řeku. Brodění bosých nohou listopadovou chladnou vodou byl pro mnohé s nás zcela nový pocit. Voda za chvíli znecitlivěla naše nohy a my byli rádi, že nikdo z nás neskončil namočen více, než je zdrávo. Musím pochválit hygienickou připravenost našich souputníků. Po té, co nám řeka dokonale umyla naše nohy, nedošlo alespoň podle doposud zveřejněných hlášení k většímu úhynu ryb na moravských tocích.
    Jakmile jsme opustili potok, náš zrak opět spatřil další velice strmé stoupání. Vyškrábali jsem se tedy na další kopec a zase jsme se z něho spíše spustili než slezli. Horský myslivec by zajuchal, ale já normální pěšák bez horského výcviku a hlavně vybavení jsem měl co dělat. Po té, co se nám podařilo nezahynout pod padajícími kameny, nás čekal další kopec. Po tomto sestupu navrhuji přidat do znaku naší jednotky kromě jiných i horskou kozu. Ta kdyby viděla, co jsem musel slézt, by mně dozajista okamžitě adoptovala jako dlouho hledané dítě se sebevražednými sklony. Kopec, který se tyčil před námi, nesl na svém vrcholu jednu zříceninu a jednoho podezřelého informátora. Taky jste už někdy uvažovali nad tím, proč informátor vyhledává ke schůzkám vždy místa nejhůře přístupná? Oč by bylo lepší setkat se s ním v teple kavárny. No třeba se tohoto mého nápadu někdo chytne a příští výcvik bude po brněnských pohostinstvích. Výstup na tenhle kopec nás stál mnoho sil, i když stoupání bylo pouhých 80 stupňů. Když jsme se dopotáceli na vrchol, padali jsme vyčerpáním. Prostě takhle si podzimní procházku představuje každý správný výletník. Velitel nám povolil pauzu a my se mohli občerstvit čerstvě uvařenou kávou. Během pauzy nás kontaktoval náš kontakt (všimněte si, že poslední věta je jak z pera elektrikářova). Ze získaných map jsme se dozvěděli, že na kopec, jehož zdolání nás stálo tolik sil, jsme vlastně vylezli zbytečně. Ne, že bych na to u naší jednotky nebyl zvyklý, ale naši ruští přátele začali poznávat, do jakého klubu to vlastně vlezli. K jejich chvále zde musí zaznít, že již brzy začali propadat našemu oblíbenému žertování nad péčí, kterou nás naše velení při výběru různých misí zahrnuje. Zabalili jsme své propriety a zase se spustili z prudkého srázu. Velitel se rozhodl vyhnout se obydlené oblasti a vedl nás cestou po úpatí dalšího strmého kopce. Volba této trasy se za chvíli ukázala jako nepříliš šťastná. Svah byl tak příkrý, že chůze po něm se ukázala jako nemožná. To nám ale nevadilo, abychom to ještě dobrých 200 metrů nezkoušeli. Protože je nutno vyzkoušet, jestli náhodou tu pomyslnou zeď naší hlavou (bez helmy) neprorazíme. Než abychom se vraceli celou cestu zpět, přemluvil jsem výletníky, že bude lepe se znovu přebrodit. Po té co jsem úspěšně dokázal, že se řeka dá přebrodit, neodolali i ostatní a smočili své unavené nohy v ledovém proudu dravé řeky. Řeka sice byla hlubší, ale o to byla i širší a tak nám tohle brodění dalo pocítit pocity chudáků z Titaniku při jejich nedobrovolné koupeli v Atlantiku. Na druhém břehu jsme se nakonec setkali ve zdraví všichni. Naštěstí jsem unikl lynčování, když velitel ještě s jedním z našich řad, který odmítl lákavou náruč podzimního toku, objevil tak o sto metrů dál lávku přes řeku. Inu, praví přátelé - já bych na jejich místě rozhodně nemlčel. Po krátké pauze jsme vyrazili dál. Naštěstí cesta už vedla kolem řeky a tak nás nečekalo další zdolávání výškových kót, jimiž tento kraj opravdu oplývá. Cesta nám ubíhala a i když se nám naše telátka zarývala stále více do ramen a naše zbraně získávaly váhu dříve netušenou, zvládali jsme naši cestu tak dobře, že se zapadajícím sluncem jsme došli pod kopec, na jehož vrcholu jsme měli trávit noc. Večerní výstup byl zpestřen pár jedincům ještě hledáním zakopaných zásob vody, ale to jsme, díky dokonalému zpracování plánku pro nalezení zásob, zvládli v době velice krátké. Pak už stačilo vyfunět na vrchol kopce. Zde nás čekala přívětivá náruč rozhledny, jež nám poskytla své zdi a podlahy pro noční táboření. Drobnou nepříjemností se ukázalo, že i když jsme získali slušnou zásobu vody, nebylo ji na čem ohřát. Jediný vařič na tuhý líh měl pouze náš velitel a jeho zásoba lihu byla značně omezena. To, že vařič neměli naši ruští přátelé, není divné, neboť to byl jejich první výletík s námi, ale to, že my další, kteří jsme alespoň v mém případě spoléhali na benzínový vařič, neměli své liháčky, byla trestuhodná nedbalost. K tomu benzínovému vařiči snad ještě dodám, že výkon byl sice jako u proudového motoru, ale i jeho spotřeba paliva tomu odpovídala. A tak po dvou uvařených porcí čaje jsme skončili s prázdným vařičem. Během noci jsme si ještě každý odstáli jednu hlídku, abychom nebyli náhodou přepadeni podlým protivníkem, např. mileneckou dvojicí, hledající skrytý kout. Tato eventualita, jak se ukázalo, skutečně hrozila a chtěli bychom se touto cestou omluvit neznámé dvojici, které naše nezodpovědná skupina zkazila brzké ranní hodiny.
   Ráno byl vyhlášen budíček už v šest hodin. Velitel nám sice tvrdil, že už bude světlo, ale mlha hustá tak, že by se dala krájet a možná ještě víc, mnoho světla nepropouštěla. Uvařili jsme čaj a kávu v množství menším než malém na zbytcích lihu a vyrazili směrem k vlakové zastávce, odkud jsme měli být evakuováni zpět do Brna. Naše skupinka se bez problémů nalodila do vláčku a k radosti našich blízkých se vrátila domů v poměrně dobrém čase. Bez větších újem na zdraví, alespoň tom fyzickém. Tedy, abych byl přesný, jediní tělesně poškození byli naši velitelé - zatímco jeden si vypěstoval a strhl puchýř velikosti mexického dolaru, druhého opustily po náročném dni beze slova obě kolena. Oba ale zvládli své zdravotní hendikepy a dostali nás bezpečně domů. Co by klasik pravil závěrem - tak v prvé řadě, přežil jsem, pak snad i přežili jsme, i když u některých slabších jedinců se vyskytla po pochodu prudká chřipková viróza, ale to se jedná pouze o jedince známého svými simulativními chorobami a tudíž bych si dovolil ukončit toto malé pojednání o zničených nohách a propocených uniformách zvoláním: "S kamarády ze sovětské armády na věčné časy a nikdy jinak" (anebo alespoň do nejbližší, tentokrát jarní, procházky).

Zapsal Michal Křišťál

Fotografie Jiří Kučera

FOTOGALERIE