Slavkov 2010

    Každý rok pro mě znamená bitva u Slavkova závěr sezony historických bitev pro daný rok. A stejně jako každý rok sebou beru na Slavkov nějakého nováčka, aby mohl ochutnat atmosféru zimní napoleonské bitvy. Protože jsem jeden z těch, co si rádi vychutnají dobovost, zamítl jsem možnost ubytování v tělocvičně a rozvinul svůj stan spolu s ostatními blázny na návsi v obci Tvarožná. Tento rok nám příroda přichystala opravdové mrazivé počasí. Teplota přes den neklesla pod - 10°C a noční teploty dosáhly až k - 18°C. Sraz jsme měli nařízený v 16:00 v pátek. Drobná technická závada na mém kvalitním voze mně zpozdila a tak když jsem přijížděl do Tvarožné v 16:30, očekával jsem spoustu nejapných poznámek od spolutábořících. Samozřejmě mě tudíž nemohlo překvapit, když mne po příjezdu přivítal akorát můj spolunocležník a po ostatních členech jednotky nebylo ani vidu. Tak jsem svůj stan postavil na zasněžené loučce a připravil se na mrazivou noc. V 18:00 se začali sjíždět i ostatní. Tou dobou jsem už měl možnost pořádně pocítit mrazivý dech přicházející noci. Naštěstí ruští dělostřelci měli rozdělaný dostatečně velký oheň i pro nás, příslušníky jednotek, jež se na vlastní hraničku nezmohly. S úderem desáté jsem se zavrtal do svých dvou spacáků a gratuloval si k tomu, jak dobře jsem se na tento spánek připravil.
    Mrazivou noc jsem přežil v naprostém tepelném pohodlí. Ráno jsem vedle sebe nenašel svého spolunocležníka. Vzhledem k tomu, že jeho bydliště bylo od našeho stanu vzdáleno pouhých pár desítek metrů, vyvodil jsem, že ho mrazivé počasí zahnalo do náruče teplem lépe vybaveného stavení. Sotva jsem ale párkrát podupal zmrzlýma nohama, stál vedle mě a sděloval mi, že noc vedle mě sice nestrávil celou, ale že opustil náš stan až v brzkých ranních hodinách. K tomuto kroku ho prý podle jeho vlastních slov nedohnal ani tak ranní mráz, ale prý hlavním viníkem bylo moje spokojené chrápání, jež nedovolilo očka zamhouřit. Napřed jsme se chtěl tomuto nařčení z rušení nočního klidu bránit, ale pak jsem si vzpomněl, že i z mého rodinného kruhu se ozývají jakési nepodložené připomínky na můj zvukový doprovod mého spokojeného spánku a tak jsem se se spolunocležníkem nepřel a raději jsem si hleděl hřát ruce nad cizím ohněm.
    Před druhou hodinou jsme se seřadili do pochodového tvaru a za zvuku bubnu a flétny jsme se vydali na bojiště. Tam už v dýmu z vystřelených salv stála na kopci Santon francouzská vojska. Rakouská armáda, seřazená ve stejně velkokompaktní jednotku, zdatně odpovídala a přesto, že jedna hromadná salva stíhala druhou, nezahalil bojiště jako obvykle dým se střelného prachu. Snad to bylo způsobeno mrazivým a jasným počasím, ale pro diváky to byla oproti předchozím letům změna. Do boje jsme se v sestavě ruských vojsk zapojili na pravém křídle. Náš postup byl tak drtivý, že se nám podařilo projít až k jádru francouzské armády. A zase jsme jednou byli blízko ke změně historie. Bohužel podlý protivník nasadil své jednotky do našeho týlu a my museli chránit svá děla. Po několikátém bodákovém útoku jsme zatlačili nepřátelské jednotky na okraj bojiště. V té době se už francouzská obrana zkonsolidovala a my už neměli síly na výraznější útok. Mezitím samozřejmě proběhla výměna salv mezi námi a Francouzi. Jednotka, proti které jsme stáli, neměla tento Slavkov pušky zrovna v nejlepším stavu a z jejich asi 40ti pušek vyšel výstřel tak ze čtyř. Asi i proto neumíralo na naší straně mnoho vojáků, i když podmínky na "umření" byly tento rok ideální. Napadlý prašan rozhodně nemohl ušpinit naše vyparáděné uniformy. Bohužel kromě mých čtyř úmrtí jich naše jednotka o mnoho více nepředvedla, stejně tak jako Francouzi. A tak bitevní pole opět nebylo oživeno kupou mrtvol. Jinak si ale musím naše ruské řady pochválit - po některých minulých debaklech šly obsluhy pušek do sebe a naše salvy už obsahovaly i výstřel více jak 80ti procent zbraní. Pro mě osobně byl velkým překvapením výkon mého spolubydlícího, který přes mé sýčkování dokázal udržet svou křesadlovou pušku v provozu po celou dobu. A to jsem mu prorokoval, že si vystřelí tak možná pětkrát. Taky jeho radost z mé nesplněné prognózy byla opravdu velká. No prostě nováčkovské štěstí, i když já, co si to pamatuji, jsem ho na první bitvě rozhodně neměl. Bitva se pomalu chýlila k závěru a my už mohli jenom se vztyčenými hlavami spořádaně ustoupit. Odpochodovali jsme si čestné kolečko před diváky a hurá do tábora.
   Závěr by měl být optimistický, ale v případě Slavkova mám pocit, že potenciál v počtu a kvalitě jednotek nebyl organizátory plně využit. Ale to se opravdu povedlo na málokterém Slavkově. Prostě u této ukázky je vždy důležité říci alespoň to "tenhle rok jsem byl zase na Slavkově". Abych nekončil tak pesimisticky, musím svým obdivovatelům sdělit, že si mne objektiv zpravodajské kamery vybral jako jednoho z "nejhezčích vojáků" a já měl tu možnost pronést větu v hlavním vysílacím čase naší České televize.

Zapsal Michal Křišťál

Fotografie laskavě poskytla Michaela Wecker