Spěcháme, máme zpoždění!

Tak jako každý rok jsem se i letos rozhodl zlepšit svou fyzickou připravenost, která utrpěla těžký nápor na svou podstatu v období vánočních radovánek. Jako nejlepší možnost jsem, ostatně jako poslední čtyři roky, shledal nabídku zimní procházky zasněženou krajinou s těžkým báglem na zádech. Ano, opět se přiblížil čas lednového výletu s horskými myslivci. Stejně jako každý rok byl zájem o tuto akci největší asi půl roku před daným termínem. Bohužel klesající ukazatel teploměru znamenal i klesající procento účastníků z našeho klubu. A tak z Eriky vyrazili tento rok pouze dva důstojní zástupci. To, že náš klub na takto fyzicky exponované akci zastupoval člověk s mým váhovým koeficientem, jež mi již brzy zabezpečí čestné členství v klubu sumistů a dalším účastníkem byla osoba něžného pohlaví Míša Weckerová, jasně vypovídá o fyzické připravenosti našich dalších členů. Možná se naši spolubojovníci zalekli výzvy, kterou pro nás připravili chlapci od horáků. Místem našeho výstupu neměly být jako každoročně české a moravské kopečky, ale zraky našich pořadatelů se upřely do vzdálené ciziny a tento rok na nás čekaly slovenské Tatry, jmenovitě hora Ďumbier.
    V pátek v 13:00 zaburácel motor mého vozidla. Já spolu s pasažéry, jež mi byli přiděleni po pečlivém a jistě náročném výběru (protože jenom osoba s naprosto pevnou nervovou soustavou přežije jízdu mým vozem), jsme se vydali na cestu. Nenechali jsme se zmást úskalím nepřehledných dálničních přivaděčů v Bratislavě a oproti posádce dalšího vozu nás nepotkalo takové štěstí, abychom se mohli nadechnout vzduchu v Rakousku, kde se může každý ocitnout po drobné navigační chybičce. Velmi jsme záviděli naším kolegům, kteří Rakousko navštívili a již všichni netrpělivě čekáme, až jim přijde pamětní fotografie od místní dálniční policie, která číhá hned za slovensko-rakouskou hranicí.
    K horské chatě jsme dorazili po strmé zasněžené silnici. Oproti ostatním vozům se ukázalo, že vzorek mých zimních pneumatik slyšel zjara zpívat kosa již několikrát. Moje přibližovadlo odmítlo vyjet poslední kilometr a vesele prokluzovalo. Tuto nesnáz vyřešili "technici od forda", kteří na můj vůz naaplikovali sněžné řetězy a já se dovlekl k cíli. Ubytování na horské chatě Trangoška a následná návštěva Šerpa baru - to vše proběhlo již bez incidentů.
Ráno jsme se navlékli do svých zavazadel a chystali se vyrazit. Opět jsem byl kupodivu jediný, kdo měl na hlavě ocelovou přilbu. I jinak jsem se odlišoval od svých horských spolubojovníků, na rozdíl od jistě nepotřebných maček, cepínů a lan jsem se já táhl s plnou polní včetně zbraně. Utěšovalo mně snad jedině to, že v případě napadení medvědem budu moci zahnat bestii palbou broků ze své věrné vzduchovky vz.47. Již prvních pár metrů mi ukázalo, že si vánoční veselí vybralo na mém ubohém těle větší daň, než jsem čekal. Marně jsem lapal po kyslíku a pot se ze mě začal jenom řinout. Velitel horských myslivců nasadil zběsilé tempo a jeho heslo, které jsem bez jeho svolení použil pro název tohoto článku, se ozývalo neustále. Pokud jde o dotyčného, mám krajní podezření, že každé ráno požívá nedovolených podpůrných látek v množství větším než obrovském, protože příval energie, který nám předváděl, byl chvílemi k nevydržení. Od naprostého fyzického kolapsu mě zachránily holky, které brzo usoudily, že se nedají strhnout ke sprintu do kopce a budou postupovat normální rychlostí. Nabídl jsem, že jim udělám doprovod, a tak jsem vděčně využíval pauzy, které jsme při výstupu na horského velikána, nesoucího jméno "Ďumbier", dělali. Přestože vydýchávacích a vykecávacích přestávek jsme měli dost, musím konstatovat, že se naše skupinka za hlavním vojem příliš neopozdila. Posledních několik desítek metrů jsme sice vystupovali opravdu s vypětím všech sil, ale výhled, jež jsme získali výstupem, byl nádherný. Kolem 13. hodiny jsme dorazili k horské chatě M. R. Štefánika, kde se mělo nocovat. Po krátké přestávce jsem se pustil do stavby svého obydlí pro následující noc. Podmínky byly ideální, sluníčko svítilo a já vyřezával krychličky na své iglů. Toto počínání přilákalo nejednoho horského myslivce a někteří i rádi přiložili ruku k dílu. S postupujícím časem a klesající teplotou nabývalo iglů na velikosti a tvaru, až jsme ho konečně dokončili. Nezbytným tunýlkem jsme si natahali do našeho doupěte spacáky, abychom nemuseli v noci řešit nějaké problémy s ubytováním. Potom jsme šli na čaj do horské chaty. To, že se na horách mění počasí opravdu rychle, nám dokázaly tatranské velikány hned po té, co jsme vyšli z chaty připraveni ulehnout do naší stavby. Sněhová vichřice nám skoro nedovolila dojít k iglů. Když jsme se dopotáceli k místu našeho nocování, musel jsem konstatovat, že plachta, kterou jsme zakryli vchod přístupového tunelu, nepomohla. Celý vnitřek, včetně naších spacáku, byl zasypán vrstvou čerstvého prašanu. Po té, co mi běsnící vichr vyrval z rukou plachtu na zakrytí vchodu a odvál jí neznámo kam, nezbylo nic jiného než se pokusit zatarasit vchod. S očima oslepovanýma sněhovými vločkami jsem boural přístupový tunel a z jeho dílů jsem se zazdíval v našem sněhovém obydlí. Po chvíli se řev vichřice změnil v pouhé hučení a my začali řešit co dál. Vyklepal jsem ze spacáku hromadu sněhu a pokusil se vsoukat do mého spacího pytle. Blůzu uniformy spolu s botami jsem si dal ke vchodu, a to se ukázalo jako nepříliš šťastné rozhodnutí, neboť vichřice si nacházela jakékoliv otvory v nedokonale zazděném vchodu a postupně zavála mé vybavení sněhovou peřinou. Bylo zajímavé, jak bouře nacházela drobné díry v našem obydlí a jimi nám pak, jako otvorem v boku potápějící se lodi, tryskal nepřetržitý proud sněhu dovnitř. Nezbylo než ve světle skomírající baterky vyhledávat tyto dírky a zacpávat je hrstmi sněhu. Nakonec jsme zacpali to nejhorší a já upadl do spánkového deliria.
   Zatímco jsem spal, sníh navátý na můj, pod můj a vedle mého spacáku se začal rozpouštět. A tak kolem šesté hodiny ranní už jsem i já pocítil ve svém kokonu vlhkost. Naštěstí náš horský velitel usoudil, že informace o snídani v 7:00, kterou jen mé maličkosti opakoval alespoň pětkrát, k nám nepronikla, a proto nám v 6:05 telefonoval, jestli jsme náhodou nezapomněli. Venku neustále zuřila bouře a my se snažili vytáhnout ze zavátého obydlí náš materiál. Kupodivu kromě odváté plachty jsme neztratili v nakupeném sněhu nic z výstrojních součástek. Poté, co jsme se přemístili do chaty na připravenou snídani, jsem se snažil odradit ostatní od sestupu z hory v takovémto nečase. Bohužel mě nevyslyšeli a především velitel horských myslivců opět sršel energií. Hned jak jsme opustili chatu, jsem pochopil, jak rychle dokážou hory zabíjet. Na hřebenu, ze kterého jsme měli sestoupit, vál tak silný vichr, že mi průzor v šále okamžitě omrzl. Kdybychom v tomto vichru zůstali delší čas, tak by to byla má poslední výprava. Naštěstí se nám podařilo se rychle spustit do nižších poloh, kde již vichr neměl tu sílu. Přestože se původně plánoval příchod do základního tábora až kolem dvanácté hodiny, dostali jsme se tam již v 9:30, pronásledováni slovy: "Spěchejte, máme zpoždění!" od velitele horských myslivců po celou dobu sestupu. Samozřejmě, že hodinu po našem strastiplném sestupu se obloha nad horskými velikány roztáhla a my mohli jenom přemýšlet, jak by tam teď bylo fajnově. Jinak nám ale dobrá nálada nechyběla, což dokazovali příslušníci jednotky horských myslivců. Jako naprosto nejlepší zábavu označili skok do sněhu, kdy se jedinec rozběhne a skočí šipku do vysokého sněhu. Když jsme konečně sešli dolů a vyprostili zapadlé vozy, nezbývalo než opustit slovenské Tatry a po zhruba 500km jízdy se ocitnout opět v přívětivé brněnské nížině.
   Zazvonil zvonec a horské pohádky je konec. Tento ročník výletu s horskými myslivci byl opravdu lahůdkou a mně nezbývá než poděkovat za možnost se takové akce zúčastnit. Rozloučím se s vámi pokřikem, jež mi ještě dnes zní v uších "Spěchejte, máme zpoždění!".

Michal Křišťál

FOTOGALERIE