Kapitola dvacátá sedmá
Znovu Tobruk
aneb pravdivý příběh pevnůstky S21

    Rozkaz zněl jasně: "Obsadíte čerstvě dokončenou pevnůstku S21 v úseku našeho praporu a vyčkáte příchodu posil."

    Ještě před odchodem mne velící ujistil, že přípravě obranného postavení byla ze strany Royal Engineers věnována mimořádná péče a vše je připraveno přesně dle mých nákresů z "Průvodce civilisty zákopovou válkou", svazek třetí. Nebylo se tedy čeho obávat, za baštami písečné citadely byly zájmy Britského Impéria v Tobruku spolehlivě chráněny. Srdečně jsme se rozloučili s "B" Echelonem a vydali se ze zápolí směrem k frontě. Nebylo nás mnoho, ale oba jsme věděli, že naše komfortní a důmyslně navržené postavení uhájíme i v tomto počtu. Ostatně posily dorazí co nevidět.

   Po příchodu na místo jsme se nejprve domnívali, že jsme se stali obětí navigačního omylu, posléze jsme vyloučili variantu sabotáže, dokonalého maskování, případně přenosu do paralelního vesmíru a nakonec nám nezbylo než se smířit s krutou realitou, že naše připravená pevnůstka S21 sestává z jedné opuštěné duny, několika chomáčků levandule, tří gazelích bobků a oschlého bodláku.
    Nevěřícně jsme sledovali toto utěšené místo, jež se nám mělo na několik dalších dní stát domovem, až jsme se nakonec dali beze slova do kopání. Po několika minutách, kdy nám společnost dělaly jen miliardy krvežíznivých muchniček z čeledi Culicidae, viditelně potěšených představou tučné hostiny na našich zpocených tělech, jsme zaslechli z dálky hučení motoru.
    "Sláva! Královští ženisté nám jedou postavit pevnůstku!", mysleli jsme si naivně. "A to drobné zpoždění? Určitě se vysvětlí..."
   Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Do tvrdé reality nás vrátil řidič náklaďáku slovy, ať si koukáme vyložit ty krámy, že se okamžitě vrací zpět do Tobruku, neboť všechny dostupné ženijní jednotky v perimetru byly nasazeny na stavbu parních lázní a polního kinosálu pro potřeby HQ. S nepublikovatelnými výrazy jsme z auta vyházeli klubko ostnatého drátu, pár trámků a několik ploten orezlého vlnitého plechu, který dle svého stavu pravděpodobně sloužil už Kitchenerovi při bojích v Súdánu. Pak už jsme jen mohli s ponurým výrazem sledovat v oblacích zvířeného písku a hmyzu mizející obrys náklaďáku.
    Byli jsme sami.
   Začali jsme zase kopat. Intenzita náletů zběsilých hord komáro-muchniček dosahovala vrcholu. Z myšlenek na dezerci nás vytrhl až pohyb na obzoru. Slíbené posily opravdu dorazily! Dobrá zpráva byla, že velikost posádky pevnůstky se jejich příchodem rázem zdvojnásobila, ta horší, že jsme teď byli dohromady čtyři. Přesto jsme se s novou vervou vrhli do výkopových prací. Dlužno dodat, že naše sisyfovské úsilí na opuštěné duně po nějaké chvíli vzbudilo oprávněnou zvědavost některých silnějších jedinců z "B" Echelonu, kteří neváhali a zapojili se dodatečně a dočasně do naší kopáčské činnosti (za což jim patří jménem našich zmučených těl oprávněný dík). Latrínové zprávy o našem zcela nepochopitelném úsilí o kultivaci pouště se brzy rozšířily i hluboko v zápolí, kde vzbudily zvědavost i u řekněme slabších táborových kusů, kteří ovšem také neváhali ani minutu a postupně nás i oni přicházeli podpořit tu dobrou kopáčskou radou, tu dopřáním možnosti osvěžujícího pohledu na zlatavý mok, mizející v jejich útrobách. Také jim samozřejmě patří za jejich nezištnou a kamarádskou pomoc náš dík.
    Jak se den chýlil k závěru, začínala naše duna zvolna připomínat vojenské postavení. Nebylo to samozřejmě nic, s čím bych dokázal beze studu předstoupit před profesionální junkery z Afrikakorpsu, ale s trochou snahy to už byl sice stále zranitelný, ale bránitelný opěrný bod.
    Po setmění jsme ještě před pevnůstku natáhli řídkou spirálu ostnatého drátu, do předpolí umístili nástražné dráty se signálními světlicemi, rozmístili zbraně do střelišť, rozdělili hlídky a napjatě očekávali útok, který musel přijít.
    Na to, co následovalo, jsme ale připraveni nebyli.
   Směrem od italských pozic k nám v občasných závanech větru prakticky už od soumraku doléhal tlumený opilecký řev smíšený s útržky melodií nejnovějších tanečních šlágrů. Dlouho jsme nechápali o co jde, ale jediným vysvětlením bylo, že naše chrabré protivníky zřejmě tu noc navštívil kočovný umělecký soubor i s pojízdným bordelem a dle stupně produkovaného hluku musel být nabízený program opravdu kvalitní. Úplným extrémem pak byl závěr produkce, kdy v italském zápolí rozsvítili obrovský protiletadlový světlomet a paprskem světla začali za mohutného povzbuzování honit imaginární letadla na obloze.
   Sledovali jsme tento surrealistický výjev s němým úžasem - je to realita nebo jde o nějaký ďábelský teutonský trik, jak otupit naši pozornost před překvapivým nočním útokem?
   Hypnotizováni tímto neuvěřitelným spektáklem, málem jsme promeškali klíčový okamžik dne - zásobování. Naštěstí i v ryku bujaré zábavy od sousedů, zaslechli jsme z dálky charakteristický zvuk Brencarrieru. Transportér si pomalu, ale statečně razil cestu noční pouští a prskání jeho motoru střídavě zeslabovalo a znovu nabývalo, jak stroj mizel a znova vyjížděl zpoza dun a vádí. Když konečně dochrchlal tmou až k nám, s potěšením jsme zjistili, že kromě kanystru poloslané vody a konzerv přivezl i další dva muže do pevnůstky! Pak už následovalo jen rychlé "Good Luck!" a Brencarrier znovu pohltila temnota. Byli jsme opět sami.
    Zbytek noci proběhl v relativním poklidu, nepočítaje tyto drobné incidenty:
   * Jedna smíšená umělecko-italská hlídka si pro své milostné dostaveníčko vybrala špatnou stranu fronty a jejich romantické laškování ve vádí bylo brzy rázně ukončeno naší soustředěnou palbou. Hloubka uspokojení, kterou při tom milenecký pár pocítil, musela být značná.
   ** Zabloudivší příslušník "B" Echelonu při hledání latríny ztratil orientaci, přešel nepozorovaně frontu a ke své škodě se vracel z území nikoho zrovna přes naši pevnůstku. Světlice, vypálená mu přímo do obličeje, ho dokázala nejen spolehlivě identifikovat, ale zároveň i spontánně vyřešila jeho problémy s vyprázdněním.
   *** Skupinka kočujících Berberů, totálně zpitých palmovým kvasem, se rozhodla vytvořit novou karavanní stezku středem našeho ležení, přičemž se nám po vzoru lstivých Afghánců pokusila odcizit závěry z pušek. Při jejich hledání se ale jeden z musulmanů probořil stropem do našeho krytu, což ostatní vyprovokovalo k hromadnému úprku do země nikoho. Přitom jeden z nich nohou odpálil naši signální nástražnou světlici, takže jsme mohli v jejím svitu se značným uspokojením sledovat, jak celá skupinka neomylně směřuje k rozsáhlému minovému poli ve třetím vádí.
    Afrikakorps se po celou noc kupodivu neobjevil...
   Ráno vše vypadalo o poznání optimističtěji a dokonce i muchničky se na několik minut přestaly rojit a místo milionových hejn jich okolo nás obletovaly jen desetitisíce. Toho hbitě využil náš samozvaný kuchař a začal chystat snídani. Skutečně, v jeho osobě se na nás usmálo štěstí, protože jeho kuchařská invence a schopnosti byly proslulé. Ač civilním povoláním kovotepec, jeho výtvory si nezadaly s lahůdkami nejproslulejších hotelů v Blablabádu. I při velmi limitovaném zásobování, omezeném v podstatě pouze na dvě základní suroviny, prokazoval při přípravě jídel neuvěřitelnou kreativitu. Namátkou uvedu některé z jeho oblíbených receptů: Suchary-Corned Beef, suchary-Corned Beef-suchary, suchary-Corned Beef-suchary-suchary, případně vynikající Corned Beef-suchary-Corned Beef. Úplnou bombou pak byla lahodná hovězí polévka vzniklá rozředěním všech výše zmíněných ingrediencí slanou vodou. V kombinaci s další podstatnou přísadou - pískem vznikla pravá delikatesa.
   Jak slunce stoupalo po obloze, začala se pomalu objevovat i aktivita na italské straně, dosud značně zdecimované nočním kulturním programem. Nejprve nepřítel vypálil pár špatně zamířených salv z minometů, následovaných gigantickou explozí projektilů z dalekonosných děl Bardia Bill a Derna Dick. Naštěstí, jak byly granáty obrovské, tak byly nepřesné, takže jediným výsledkem této exhibice bylo lokální zemětřesení v našem zákopu, což briskně vyřešila naše zákopnická úderka lopatami. Tato akce nám přinesla další nečekaný benefit v tom, že při opravě sesutého rohu okopu narazil jeden z kopáčů na ukrytou bednu, skrývající netušené poklady. V bedně, kterou si zde zřejmě kdysi ulil nějaký čacký italský hrdina, jsme nalezli pravou pouštní bonanzu. Poloplná krabička cigaret, láhev NESLANÉ minerální vody, jedno teplé pivo, balíček makarónů, kompot a dvě zcela vysušené cibule tvořily v písečné výhni pravé jmění a našeho kuchaře-kovotepce uvrhly přímo do stavu euforie. S těmito novými surovinami byly nyní jeho možnosti tvorby nových pokrmů přímo neomezené, což se jal ihned ověřovat v praxi.
   Jakoby něco tušil, pokusil se nepřítel jeho kulinářskou show, pořádanou na jeho účet, hned v zárodku překazit. Na místní poměry nebývale přesnou dělostřeleckou palbou zasypal celý prostor pevnůstky, přičemž některé malorážové granáty se při dopadu odrážely od písku a jako přerostlé metalické žabky nám se vzteklým bzučením přelétávaly nad hlavou. Palbu jsme okamžitě opětovali vším, co jsme měli k dispozici, včetně prázdných plechovek Corned Beefu. Kuchaře ani kuchyni se Italům naštěstí trefit nepodařilo, jeden zásah zápalnou střelou ale spálil na uhel náš věrný bodlák, který nám dělal společníka od počátku kolonizace duny. Za tohle nepřítel zaplatí!
   Netrvalo dlouho a dostali jsme šanci pomstít zničenou kudlibabku. Poušť žhnula poledním žárem a naše lebky se pomalu opékaly v rozpálených přilbách, když se v tetelícím se vzduchu na horizontu objevily rozmazané siluety postav. Frontální útok přes otevřenou planinu v největší denní výhni byl bezesporu brilantní ukázkou neotřelého taktického myšlení, která mohla leckoho vyvést z míry, my jsme však byli po včerejšku připraveni na vše. Nepřátelská rojnice se pomalu přiblížila na dostřel, stále jsme ale nerozeznávali typické kohoutí ocasy na přilbách. Brzy se ukázalo proč. Místo italských tanečníků z minulé noci k nám pískem postupovalo družstvo Afrikakorpsu! Zahájili jsme na ně prudkou přehradnou palbu, což Němce evidentně zaskočilo - bylo zřejmé, že s takovým odporem v tomto prostoru nepočítali a možná ani o naší nové pevnůstce nevěděli. Přesto zareagovali bryskně a i když jsme stále stříleli ze všech hlavní, začali se zkušeně plazit, využívajíce každou terénní nerovnost, směrem k pevnůstce. Do akce se zapojil i náš minomet a kolem Němců začaly vybuchovat oblaka kouře. Dokonale je to přišpendlilo k zemi, bylo ale jasné, že pro takto intenzivní palbu nám miny vydrží jen krátkou dobu. Na ofenzivní výpad z pevnůstky nebylo ani pomyšlení, na to nás bylo příliš málo, nezbývalo tedy než udržovat skopčáky v uctivé vzdálenosti a vést s nimi opotřebovávací bitvu.
   Náhle jsme z našeho týlu uslyšeli zvuk týraného motoru. Nepřítel nás obešel a snaží se nás napadnout zezadu?! To je konec, nemáme žádné protitankové zbraně! A skutečně, za chvíli se nad hranou vádí za námi začala pomalu vynořovat hrozivá silueta obrněného transportéru. K překvapení všech to ale nebyl německý kolopás, nýbrž důvěrně známý britský carrier, obsypaný pěchotou! Neuvěřitelné, ze štábu nám posílají posily! A opravdu, během okamžiku se ke mně zákopem řítila skupinka vojáků v podivuhodných kombinacích battledressů, mezi kterými dokonce nechyběl ani jeden, zřejmě při své cestě přes Atlantik fatálně zbloudivší, Kanaďan. Podle všech znaků to museli být naši spojenci, ale přesto na nich bylo cosi divného. Vzápětí se to beze vší pochybnosti potvrdilo, když mi na můj rozkaz k útoku na nepřítele, drženého ještě stále naší palbou v šachu, unisono bezelstně odvětili: "My ale přece nemáme žádné zbraně...".
    Po překonání počátečního šoku jsem si uvědomil, že tato, pro vojáka v první linii poměrně podstatná součást vybavení, se u nich opravdu jaksi nevyskytuje, a to ani v míře malé, a vyhnal jsem je z pevnůstky. Do dneška mi vrtá hlavou, co toto extempore vlastně mělo znamenat...
   Mezitím se na bojišti zjevil i velitel našeho úseku, major Čamba, který, divoce mávaje revolverem, horečně vyzýval k okamžitému výpadu z postavení, vykřikujíce přitom něco o válečných křížích, které na nás všechny čekají. Snad zfanatizováni jeho projevem, snad hnáni obavou, že jeho Webley každou chvíli samovolně spustí, dali jsme okamžitě dohromady malou údernou skupinu, která, kryta naší palbou z pevnůstky, vyběhla do předpolí mezi líně se povalující chuchvalce kouře z předchozího ostřelování. Když se po chvíli průzkumníci z dýmové clony zase vynořili, spatřili jsme, že s sebou smýkají zajatce!
   Bylo po boji. Dezorientované zbytky Afrikakorpsu ustupovaly ke svým pozicím a my se mohli věnovat zajatému skopčákovi. Zpočátku se tvářil zarputile a měřil si nás přezíravým ýbrmenšským pohledem. Kvalitní turecká cigareta, podpořená lehkým pošimráním dlouhým bajonetem v zádech, ale zchladila jeho odhodlání k rezistenci a rozvázala mu jazyk. K údivu všech se z blonďatého Teutona vyklubal 100% Maďar, hovořící ovšem perfektní Oxford English. Tato poušť byla prostě plná překvapení.
    Společné vzpomínání na mládí, prožité v prohnilém mocnářství ale netrvalo dlouho, protože zajatý Uher byl posádkou Brencarrieru naložen do plechovky a brzy byl z transportéru jen zmenšující se bod na obzoru. Byli jsme opět sami.
    Pomalu se blížil večer, náš poslední v pevnůstce S21, ráno nás měly vystřídat čerstvé jednotky. Prováděli jsme kontrolu okopů a drobné opravy škod, utrpěných předchozím ostřelováním, když jsme narazili na věc, jež se měla stát jednou z největších záhad našeho zapadlého pouštního stanoviště. Velké kolo ostnatého drátu, odloženého včera v předpolí pevnůstky pro potřeby pozdějšího zesilování překážek, beze stopy zmizelo! Zbyl po něm jen středový transportní kolík a otisk v písku. Mysteriózní bylo, že žádné stopy v okolí nenasvědčovaly tomu, že by ho někdo odnesl nebo odkutálel. Jedna teorie říká, že jsme se stali cílem útoku skupinky zvlášť lstivých Afghánců, druhá se přiklání k návštěvě UFO. Ať tak či tak, 15ti kilové ostnaté klubko prostě nebylo.
    Zatímco jsme řešili záhadu blízkého setkání třetího druhu, začalo se smrákat a poušť nakrátko opět ovládla vysoká gastronomie. Obě strany v tuto dobu udržovaly nepsané příměří, čehož využil i náš kuchař a začal připravovat slavnostní rozlučkovou večeři. Při využití známého receptu z pohádky "O pejskovi a kočičce" se mu podařilo smícháním všech zbylých potravin a písku vytvořit vynikající eintopf, se kterým by jistě sklidil úspěch i mezi Hitlerovými zupáky. Ušetřeny zůstaly snad jen cigarety, jinak v kotlíku skončilo vše. Při zapíjení naší bohaté večeře douškem slaného čaje jsme zjistili, že skromné zásoby vody jsou už téměř na nule, což ale nebyl takový problém, protože 22. hodina se blížila a s ní i Brencarrier s čerstvými zásobami.
    Tak zněl alespoň plán. Realita byla taková, že už v 2215 začali někteří z nás drobně pochybovat, v 2230 jsme svorně propadli panice a v 2300 se shodli na tom, že nás odepsali. I když se říká, že naděje umírá poslední, Brencarrier ani jakékoli jiné zásobovací vozidlo samozřejmě nikdy nepřijelo a naše izolace tak byla dokonalá. Pokusili jsme se sice žízeň zahnat alkoholem, neukázalo se to ale jako příliš vhodná metoda. Jednak jsme ho měli pro tento účel žalostně málo, druhak v nás, po několika dnech v písečném vyhnanství, i v tomto malém množství vzbuzoval nebezpečně anarchistické myšlenky směrem k našim týlovým spolubojovníkům (které ovšem nebyly ani v nejmenším opodstatněné).

   Co dodat na závěr? Snad jen to, že, jak jsme se později dozvěděli, zhruba v téže době, kdy jsme s rozpraskanými rty vyhlíželi tmou spásonosný transportér s vodou, přejímali příslušníci zásobovacího "B" Echelonu na tobruckém velitelství z rukou pobočníka generála Scobieho čestné uznání za nejlepší pevnůstku na perimertu - naši S21. Byla to prý vydařená oslava.

Zapsal
Pte. Gripweed

DALŠÍ FOTOGRAFIE