Kdyby byl Říjen 1938 ...

Na českoskovenské straně hranice:

"Je ráno 29.října 1938. Noc nestála za nic. Od jedné hodiny v noci do půl páté ráno jsme odráželi útoky německých parašutistů. Pravda největší nápor byl u druhé roty, ale i my jsme museli být ve střehu. Tak je to tady - válka! Poté co jsme odmítli Mnichovský diktát a celému světu ukázali, že svoji vlast budeme bránit proti všem, se Hitler naštval a poslal na nás svůj Wehrmacht. Tak jsme spoléhali na Francii a ta se na nás nakonec vykašlala! Nevadí, ubráníme se sami! Škoda jen, že nejsou pevnosti dobudované, budeme to mít o něco těžší. Stihli jsme včas mobilizovat a jsme připraveni. Máme skvělé zbraně, pohledem jsem přejel po svém lehkém kulometu ZB26, a odhodlání bránit vlast. Jen ať náckové přijdou, my jim ukážem!
Pomalu začíná svítat. Vysoko na sebou slyším temné dunění leteckých motorů. Němčourský bombarďáky. Doufám, že jim naši stihači řádsky zatopí! Na mysl se dere vzpomínka na rodinu…, snad se jí nic nestane. 
První granát této války dopadá daleko za postavení mojí čety. Všichni se krčíme v zákopech, očekávavší dělostřelecký přepad. Škoda, že nejsem v pevnosti, tam by jsem byl v bezpečí. Dělostřelecká palba je hrozná, ale není to nic proti tomu jak na nás z nebe s jekotem padají letadla. Nedá se to vydržet. Vidím dva nebo tři vojáky, jak běží do týlu. Daleko neuběhli, střepiny z nich nadělaly krvavé cáry. Pumy z letadel dopadají neuvěřitelně blízko pevností. Snad to vydrží. Podařilo se mi vykouknout a vidím fašounskou útočnou vozbu, jak se blíží k hranicím a překračuje je. Škoda, že jsme nedostali žádné protitankové miny! Dělostřelba se pomalu plazí do našeho týlu.
Mezitím se už k pevnosti přiblížili němečtí ženisté a poškodili pravou kasematu. Pevnost mlčí! K zátarasům se blíží fašistický obrněnec. Vyskakují z něj náckové s útočnou lávkou. Blíží se k zátarasům. Teď je ta pravá chvíle! Vpřed! Beru kulomet a kropím nepřátelskou pěchotu. Došel zásobník, ale pomocník je na svém místě a tak ho vyměňuji během několika sekund. Jenže co jsou to ve válce sekundy? Život a smrt! První družstvo se servalo s Němčoury v boji muže proti muži. Máme velké ztráty, ale neustupujeme! Druhá vlna Němců se snaží dostat přes dráty. Teď je chvíle pro moji ZB26. Celý zásobník naráz zastavuje německý útok…
Mám nabito, ale k zemi nás přibila nekonečně dlouhá dávka nepřátelského kulometu. To je ta výhoda zásobování pásem! Náhle kulomet zmlknul. "Jak dlouho může trvat, než ho ten Němec nabije?" říkám si. „Ten už ho nikdy nenabije!“, zvedám se a se mnou celý zbytek čety. Krátkými dávkami pálím do ohromených Němců. Vzplanutí německého polopásového transportéru je pro mě důkazem, že pevnost není zničená a že se znovu zapojuje do boje. To mi dodává další sílu a odvahu. Vidím, že německý kulomet má poruchu. "Máš mít pořádnou zbraň, Němčoure!", křičím a moje poslední náboje ukončují skopčákovo snažení.
Zničený fašounský obrněnec nám umožňuje soustředit se a nabrat dech. Podívám se po svém nosiči munice a zjišťuji, že truhlík se zásobníky drží Leopold. Ten byl až na čtvrtém místě. Všichni ostatní jsou …? Ani jsem nepoznal, že někdo padl. Všechno šlo jak na cvičišti. Musíme zdolat poslední hnízdo odporu. Brání ho elitní jednotky! Vpřed! Zalehnout! Krátká dávka! Vpřed! Zalehnout! Pal! Metr za metrem vytlačujeme Němce z naší vlasti. Náhle bolest v noze! Už nemůžu běžet dál. Palbou kryji naše a Leopold mně obvazuje nohu. "Bude to dobrý, hlavně střílej!", křičí na mě. A já střílím! Jeden zásobník za druhým. Pak ale palbu zastavuji, abych neohrozil bratry. Blížící se vítězství jim dodalo sílu a poslední hnízdo odporu rozdrtili jako ořech v louskáčku.
Kamarádi vztyčují hraniční sloup a já pláču dojetím a zároveň smutkem za mrtvé kamarády …"

Karel Kokoška byl v roce 1938 vyznamenán Československým válečným křížem za hrdinnou obranu vlasti.

Takhle nějak by mohl prožít boj kulometčík československého hraničářského družstva, kdyby …
Fotografie k článku si prohlédněte v naší fotogalerii !!

Na německé straně hranice:

"Dnes je 29.října 1938, ležím se svojí údernou četou v lesíku u Německo - Československých hranic. Je ještě tma. Vzpomínám na nástup do armády, na tvrdá cvičení s obrněnou technikou, na divoké oslavy s kamarády a na spoustu dalších věcí, které se udály, než jsem zalehnul v toto zatraceným lese.
Kdyby ti zpropadení Češi přijali Mnichovskou dohodu, nemuseli bychom teď tady ležet a čekat na povel k útoku. Nám se chtějí vzepřít! Sami! Francie a Anglie jim nepomůžou, Poláci budou neutrální. A jaké pomoci se chtějí dočkat od Rumunů a Jugoslávců? A bolševické Rusko? Vždyť to s nimi ani nemá hranice! S Rakouskem a Maďarskem jim to nandáme. Pravda, mají sice pohraniční pevnosti, ale o těch my dobře víme od Freikorpsu. Před pár dny poškodili hraniční zařízení. Byli sice tvrdě odraženi, ale přinesli cenné poznatky o opevnění. Co zmůžou nějaké pevnosti proti naší Luftwaffe, proti našemu dělostřelectvu a proti našim obrněným jednotkám. Nemluvě o tom, že je nás třikrát víc. 
A už je to tady. Rozkaz nasedat. Kulometčík zaujímá pozici za štítem, na střechu Hannomagu nakládáme útočnou lávku. Čekáme na povel vyrazit. Svítá. Dalekohledem pozoruji scénu u hranic. Naše lehké bombardéry ze stření výšky napadají české pohraničí. A už vidím výbuchy od našeho těžkého dělostřelectva. Kupředu vyrážejí podpůrné zbraně. Osmaosmdesáti milimetrové kanóny - těm nic neodolá - 37mm protitanková děla, 20mm rychlopalné kanóny a samozřejmě minomety. Pod krycí palbou se rozmisťují do palebných pozic a tvoří opěrný bod. Ještě jeden nálet Stuk a dostáváme povel k útoku. Teď nás už nemůže nic zastavit! Za pár dní oslavíme vítězství v Praze!
Řidič jede maximální možnou rychlostí. Kulometčík drží v šachu nepřátelskou pěchotu. Na pravém křídle útočí na pevnost úderní ženisté. Cesta je volná. Blížíme se k drátěným překážkám. Velím zastavit a všichni ven. Každý ví, co má dělat. Roky tvrdého výcviku jsou vidět. K drátěným překážkám běží průzkum, aby zjistil situaci. Ostatní je kryjí a čekají na povel. Kupředu, ukazuje hlídka. Úderné družstvo s lávkou se vrhá vpřed. Ostnaté dráty jsou rychle přestříhány, lávka položena a už přes ní běží první úderné družstvo. Dostává se do boje muže proti muži. Máme sice ztráty, ale vidím, že vítězství je na dosah. 
Co se to najednou, proboha, děje!? Hannomag je rázem v plamenech. Ohlédnu se po pravém křídle. Ubohé zbytky úderných ženistů se kryjí před palbou srubu. Vždyť už má být dávno vyřazen! A místo toho teď rozsévá smrt všemi směry. První družstvo padlo v boji muže proti muži, posílám druhé družstvo, ale to je rozstříleno ještě dřív, než dosáhne drátěných překážek. Všude jsou mrtví a ranění. Co mám dělat? Snažím se stáhnout zbytky mých vojáků k opěrnému bodu. Kulomet nás kryje. Už ne! Zalehávám. Vidím, jak se naše pěchota dostala do dělostřelecké palby a je roztrhána na kusy. Zvedám se a snažím se dostat k opěrnému bodu. O ostatní se nestarám. Kulku, která mě dostala, jsem slyšel už několik zlomků vteřiny předtím, než mě zasáhla. Rána kladivem do zad! To je konec... Vidím jak zbytek jednotky SS marně brání opěrný bod do posledního muže... Kolem mě běží vojáci… Jsou to čeští hraničáři ... Nikdy jsme si neměli s Čechoslováky začínat …."

Manfred Winkel-Hock padl 29.října 1938

Takhle nějak by mohl prožít boj velitel německé úderné čety, kdyby … .

Fotografie k článku si prohlédněte v naší fotogalerii !!
Zpět na seznam článků.