Vlajka VHK Erika Brno zavlála nad Elbrusem - nejvyšší horou Evropy

Spolupracovník a příznivec našeho klubu zdolal nejvyšší horu Evropy - Elbrus a sebou nesl vlajku VHK Erika Brno, kterou na vrcholu umístil. Elbrus je vysoký 5642 m.n.m. a nachází se v pohoří Kavkaz, které odděluje Evropu od Asie. Z vojensko-historického hlediska je zajímavý jak Kavkaz, tak samotná hora Elbrus. Než se začtete do článku od našeho spolupracovníka, přečtěte si drobný historický exkurs:

Boj o Kavkaz 1942-1943

V plánech německé letní ofenzívy roku 1942 zabíralo pohoří Kavkaz důležitou část.   Ovládnutí Kavkazu bylo nejen klíčem k bohatým ropným polím u Kaspického moře, ale i branou do Turecka,s jehož vstupem do války po boku sil Osy německé vrchní velení poté počítalo. Dále se pak rýsovalo množství smělých plánů v Persii a Mezopotámii, to vše v úzké součinnosti s Rommelovým Afrikakorpsem, stojícím v té době prakticky před branami Káhiry.

Ke splnění těchto cílů nasadilo OKW na kavkazském směru skupinu armád A, v jejímž rámci bojoval i XXXXIX.horský sbor, složený z 1. a 4. horské divize. A právě jemu připadl úkol dobýt toto nejvyšší evropské pohoří. V roce 1942 byl Kavkaz značně neprobádaným územím a horští myslivci se museli při plánování svých operací spolehnout na obecné mapy ze začátku století a na místní obyvatelstvo. Boj ve výškách kolem 3000 metrů byl extrémně náročný, nicméně přesto se mužům horského sboru po těžkých bojích podařilo obsadit klíčové průsmyky, otevírající cestu na jih. Vrchol Elbrusu byl na dosah a takové výzvě nemohl žádný alpinista odolat. A tak 21. srpna vyráží vrcholové družstvo, složené z dvaceti tří mužů z obou divizí, k v mracích zahalenému vrcholu. Během cesty se počasí prudce zhoršuje, ale přesto v 11 hodin stojí horští myslivci na nejvyšším bodě Evropy a umisťují zde vlaječky obou divizí i státní vlajku. Vzápětí v zuřící sněhové bouři sestupují do tábora. 
Jejich mimořádný sportovní výkon byl vzápětí obratně využit německou propagandou a záběry vrcholu Elbrusu s vlající říšskou vlajkou obletěly svět.
Samotná německá ofenzíva pak skončila pro nedostatek sil téměř nadohled od svých cílů na černomořském pobřeží a bojová linie se na krátký čas stabilizovala. Po stalingradské katastrofě a praktickém zhroucení donské fronty se musela německá vojska z celého Kavkazu urychleně stáhnout a vojáci obou divizí pak bojovali v močálech kubáňského předmostí, odkud pak byla 1. horská divize přesunuta do Srbska a 4. horská divize na Krym.

Zpracoval: Petr Březina

Výstup na Elbrus 20.8. - 22.8.2000

Náš výstup na Elbrus se uskutečnil ve dnech 20.8 až 22.8. Před tím jsme strávili týden "flákáním" se po okolí a tolik potřebnou aklimatizací. Následoval jednodenní odpočinek v kempu a jdeme na věc. Jelikož právě v den "D" na mně přichází střevní chřipka, volíme místo postupného výstupu, cestu lanovkou. Ta nás vyváží do výšky 3600 m.n.m. Vycházíme na Priut (4100m.n.m.), který se stane po následující dvě noci naším domovem a stavíme stany. Je mi opravdu zle. Ještě pomáhám Lumírovi postavit stan a zase běžím, pokolikáté již tento den, na záchod. Poté uléhám do stanu, ani si nevyzouvám boty a usínám. Kluci mi ještě uvaří kotel čaje a pak vyrazí na průzkum na Pastuchovky (cca 4500m.n.m). Po třech hodinách spánku se probouzím, dělám pár fotek, mezitím se vrací zbytek výpravy, společně uvaříme další čaj do termosek a po krátké poradě stanovujeme čas ranního vstávání na třetí hodinu. Usínám a je mi o něco lépe, ale při představě že za 6 hodin vyrážím...no nic moc. Ráno se ozve bouchání na stan spolu s křikem náčelníka. Je 3:10 a my lezeme ze spacáku. Ještě hodím do batohu termosku s přeslazeným čajem, pět tatranek, navlíkám si dvě trika, dvě mikiny, na to bundu a vylézám ven. Venku ošklivě fouká a v dáli před námi blikají čelovky těch, kteří vyrazili již ve dvě ráno. Ještě nazout mačky, upravit čelovku a vyrážíme.
První dvě hodiny jsou na nic. Počasí je mizerné, vítr neustále fouká a vysiluje. Máme menší časovou ztrátu a před námi kopec a kopec. Je 6 hodin ráno, tři hodiny se již dereme vzhůru. Vítr fouká neztenčenou silou a na horizontu se konečně objevuje slunce. Cpu do sebe další tatranku a šlapu dál. Kolem mne probíhá šéf výpravy, chvilinku se zastaví a pak běží dál. Ani se jej nesnažím zadržet. Výstup nás rozdrobil na jednotlivce, maximálně dvojice a každý si jde svým tempem. Nemám ani sílu fotit. Naštěstí spolu s východem slunce se vítr utišuje, svah mírní a já před sebou vidím zbývající tři členy naší výpravy. Toto vše mi vlévá optimismus do žil a daří se mi zrychlit natolik, že je doháním. 7:30. - jsem na cestě již 4 a půl hodiny a přichází krize. Intervaly přestávek se prodlužují a přemýšlím o věcech, které jsou odtud na hony vzdálené ... (mimochodem nejsem na tom nejhůř, můj kamarád se následující den přiznává, že si dvě hodiny neustále dokola zpíval včelku Máju). Bohužel, kluky jsem předběhl a tak šlapu sám.

Asi po hodině překonávám krizi a docházím do sedla mezi východním a západním vrcholem Elbrusu (5200m.n.m.). Zde potkávám svého kamaráda, který zvrací. Shazuju batoh, cpu se ananasem a dělím se s ním o poslední zbytky čaje. Chudák prožívá to, co já včera, ale o 1200 m. výše. Počkáme na dalšího z party a vyrážíme. Asi po půl hodině, začínáme potkávat první lidi, kteří se již vracejí z vrcholu. Povzbudivě se na nás usmívají a říkají, že už to není daleko. No, nám to trvá ještě hodinu a půl. Na vrchol dorážím kupodivu docela v pohodě, dokonce je čas na pár legrací. Po dvaceti minutách přichází zbytek naší skupiny, děláme společná fota, dojídáme zbytek sladkého a podáváme si ruce. Nejvyšší vrchol Evropy ( 5623 m.n.m ) je dobit. Cesta nám trvala sedm hodin. Počasí pěkné a panoramata jsou přímo úžasná. Po chvíli se objevuje skupina čtyř Rusů, kteří vystoupili z druhé strany. Pár slov, vyfotíme je a jde se dolů. Následující sestup se mění v noční můru. Po prvních 400 výškových metrech mne rozbolí hlava. Dávám si dva paraleny, odpojuji se od naší skupiny a běžím co nejrychleji dolů. A je mi znovu zle. Sestup probíhal dle následujícího scénáře: dvacet minut chůze, deset nebo patnáct minut odpočinku vleže na zádech. Díky bohu za batoh, alespoň neležím na zemi.Cestou se mi podaří dvakrát zakopnout o mačky a svalit se po svahu o kus níže. Když poté potkávám staříka, kterému táhne na sedmdesátku, s mačkami, které si sám před padesátí lety ručně vykoval a toužícím po rozhovoru, dávám se do běhu. Po čtyřech hodinách dorážím na Priut. Sedám si a rychle vařím čaj. Po hodině doráží ostatní. Smějeme se na sebe a vaříme večeři. Ještě se pokocháme západem slunce nad Šeldou, balíme se do spacáků a spokojeně usínáme. 

 Pepin

[ Nahoru ]