Jak se chystá vylodění

Tento rok se rozhodlo v našem klubu, že uspořádáme akci Vylodění 1944. Realizace tohoto obtížného projektu se zhostil jeden se zasloužilých členů. Problematický byl již samotný výběr místa pro plánované vylodění. Ne všude se dá provést, a ne všude je obec smířena s vyhlídkou na pořádaní bojové ukázky v jejich katastru. Po rekognoskaci všech významnějších vodních ploch v okolí Brna padla volba na rybník v obci Pístovice. Nebudu ve svém článku popisovat peripetie, u jednání s příslušnými zodpovědnými osobami jsem nebyl a tak nemohu přesně popsat jak probíhalo. Rád bych se věnoval popisu událostí, jež přímo souvisely s přípravou ukázky v terénu.
Pro mě samotného začala ukázka v Pístovicích už ve čtvrtek 11.6., kdy jsem byl spolu se dvěma stejně šílenými nadšenci a s hromadou pracovního nářadí v množství, jež by plně uspokojilo rotu PTP, vysazen v prostoru budoucí ukázky. Pláž, jež měla sloužit jako vyloďovací, však nebyla vůbec vidět přes hustý porost zmutovaných kopřiv. Vzorek těchto Pístovických gigantů jsem odeslal na posouzení České akademii věd a již vbrzku očekávám ovace za objev nového druhu kopřivy, zatím s pracovním názvem „Gigantus pistovicus“. Kopřivy pokrývaly budoucí bojiště s takovou hustotou, že barmská džungle byla proti tomu lesní školka mladých stromků. Když se ještě z hustého porostu, jakoby mimochodem, vynořil výhružně bzučící mrak krvechtivých komárů a v předtuše budoucích hodů nadšeně pískal neznámou, ale značně výhružnou melodii, začalo mi být poněkud úzko. Pozoroval jsem, že mé společníky opouští humor a do očí se jim vkrádá pohled vrahů, jež právě hledají oběť své zloby. Abych zamezil možnosti státi se první obětí vylodění v Pístovicích, vrhnul jsem se do vzrostlého porostu kopřiv a jelikož nezvládám tajemné umění sekáčů trávy, použil jsem nastroj jiný, tzv. rýč. Tímto nástrojem jsem zběsile točil v přízemní výšce kolem sebe, až to některé kopřivy psychicky nevydržely a raději se skácely k zemi. Bohužel mě tento fyzický výkon brzy vysílil a já byl nucen potupně před těmito trifidy kapitulovat.

Mé šílené počínání natolik znechutilo mé spolupracovníky, že se chopili nástroje, jež je pro sečení vhodnější, jak může dosvědčit známá firma Smrt a spol. (rozuměj kosy) a začali dílo zkázy pro místní kopřivový porost. Neuplynula ani slabá ¾ hodinka a u vody byla vysekána příjemná mýtinka, kde posekané kopřivy tvořily závěje do výše kotníků a komáři nadšeně útočili na dobrovolné dárce krevní hmoty, kteří zde prováděli ty nesmyslné zásahy do koloritu krajiny Pístovické. Protože umění kosení mně na vojenské škole zatajili, nezbylo mi než se věnovat práci, jíž prý my vojáci rozumíme tj. hloubení ochranných krytů, v tomto případě okopů. Vždy jsem byl odpůrcem práce na zemědělských pozemcích a práci na školním pozemku jsem vždy sabotoval, čímž jsem strategicky ohrožoval zásobování školní kuchyně přírodními produkty. Ale nyní jsem si počínal jako zkušený zemědělský pracovník, přeorával jsem mítinku s obratností syna venkova v nejlepší formě. Štěstí jen, že mé pracovní úsilí neviděla moje rodina, jež mě má za člověka s oběma rukama levýma a ještě k tomu dozadu, a který nemůže být připuštěn k žádné pořádné práci neboť nadělá více škody než je tržní cena jeho výsledného díla. Kdyby mě totiž spatřili jak ryji hlínu s úsilím, jež by mi určitě mohl závidět krteček ve svých nových kalhotkách, jistě by mé pracovní zatížení bylo na rodinných latifundiích značně zvýšeno. 
Večer se pomalu blížil, na což nás nezapomněli upozornit bodající komáři. Jejich množství bylo tak veliké, že vznikla domněnka, že na hostinu přiletěli příbuzní z celého okolí. Poté, co jsem formou dobrovolného dárcovství krve odevzdal fondu „komáří budoucnost“ alespoň deci krve, zastavil jsem práci a zbaběle opustil místo našeho pracovního nasazení. Azyl nám poskytla útulná hospůdka, kde jsem pomalu zapomínal na příkoří, jež mně Pístovická příroda poskytovala. Alkohol poskytl znovu sebedůvěru a já se vesele vracel na mýtinku. Dělal jsem si naděje, že komáří společenstvo odletělo na jiný večírek a my budeme moci nocovat v klidu a míru. Jak bláhové byly mé představy. Staří známi bzučící kamarádi nás radostně vítali a hned začali s výčepem té nejlepší krve, mé vlastní. Vůbec je zvláštní, že zatímco já se halil do několika vrstev ochranných obleků a moskytiér, můj spolunocležník, který nepoužil žádné ochrany a drze vystavoval své tělo komářímu bodání, neobdržel ani jeden zásah, kdežto já už potřeboval kvalitní výpočetní techniku, abych odhadl počet vpichů. „No asi poznali kvalitu“, utěšoval jsem se. Zahalil jsem se do spacáku, jež sice odolá sibiřským mrazům, ale je pohříchu nevhodný do vroucího večera v Čechách. A tak zatímco jsem se potil, jak v dobře vytopené sauně a chvílemi se osvěžil koupelí ve svém vlastním potu, útrpně jsem snášel útoky komáří sebranky, jež se usadila na mé moskytiéře a podle využívala jakéhokoliv místa, kde se látka dotýkala obličeje k odsávání životodárné tekutiny. A jako by nebylo mých příkoří konec, zahájilo místní žabí obyvatelstvo vokální koncert pro sto a více zpěváků. Nevím jaké zkušenosti má čtenář s žabím hlasovým projevem, ale mohu ho ujistit, že co do mohutnosti se vyrovná i pověstným Alexandrovcům v nejlepším obsazení. Je jasné, že noc takto strávená byla opravdu osvěžující a proto ji ze srdce přeji všem zavilým milovníků krás přírody. Já osobně končím s ochranou žab a vyhlašuje válku žabí populaci -SMRT VŠEM ŽÁBÁM. Co se týče komárů kupuji si DDT z 50. let, kdy ještě věděli, že komár je potvora krvežíznivá a musí se potírat všemi prostředky bez ohledu na tu zatracenou přírodu.

Jelikož žabí koncert byl slavnostně ukončen ve 4.15 středoevropského času a komáři se zřejmě nabažili mé výběrové krve a odlétli za lepším, bylo umožněno upadnout do bezesného spánku, z něhož mě velmi neurvale vytrhli rybáři, jež naprosto nelogicky zahájili svůj odchyt šupinaté zvěře již v 6:00. S kruhy pod očima, jež by mi záviděl leckterý flamendr, jsem se vyštrachal ze svého spacího pytle. Poté, co jsem spočetl počet vpichů a umínil si, že hned po příjezdu do Brna podám žádost na nejvyšší místa o udělení Jánského plakety za dobrovolné dárcovství krve, jsem se vypravil na obhlídku mnou vykopaných zákopů. Ráno je prý moudřejší večera, ale to neplatilo o Pístovické plantáži kopřiv. Zdálo se, že ranní rosa dodala porostu novou energii k boji. Přesto jsme neváhali a provázeni nechápavými pohledy rybářských veteránů, kteří zde už viděli ledacos, ale aby někdo likvidoval jednou kosou a srpem porost místních kopřiv, to si jistě nepředstavovali ani v těch nejbujnějších snech. Jediné na co se zmohli, byla otázka, kolik nám za to platí. Když se dozvěděli, že honorář má jak na konci tak i na začátku nulu, zařadili nás mezi chovance psychiatrické léčebny, kteří se dostali v nestřeženém okamžiku na svobodu. Jeden by si řekl, že s vykopaným okopem se nemůže přes noc nic přihodit, ale to je v případě zákeřné Pístovické krajiny předpoklad naprosto mylný. Při ranní obhlídce mnou vykopaných pozic jsem zjistil, že se vykopané okopy vlivem spodní vody proměnily v malé tůňky. Z tohoto vývoje mohly mít radost pouze žáby, které získaly další místo pro svůj noční rej a to jsem nehodlal jakkoliv podporovat. Zakopal jsem tedy zákopy tak, aby hladina spodní vody byla překryta vrstvou hlíny. Vznikl tak okop pro klečícího liliputa či dítě do 7 let. Teplota se začala pomalu přibližovat vražedné hranici 30 stupňů Celsiových a tak každá vyhozená lopata hlíny stála spoustu potu. Neztenčené pracovní úsilí přivodilo můj naprostý fyzický kolaps a mé tělo, nezvyklé fyzické práci, vypovědělo mi v chvíli této důležité poslušnost. I vyhledal jsem stín a ulehl, bych dodal organismu potřebný odpočinek. Jaký však nevděk, sotva jsem si ustlal ve vysoké trávě, kde se vzal tu se vzal fotograf a pořídil diskreditující fotografii. Doufám tedy, že pokud se ke čtenáři dostane fotografie, kde budu prezentován jako spící lenoch, nepodlehne onen čtenář tomuto dezinformačnímu blábolu. Kolem deváté hodiny už bylo vidět na množství vysekaného prostoru, že moji dva spolutrpící pracovníci se ve stínání kopřiv vyznají a já měl možnost konečně spatřit reliéf vyloďovací pláže. Zrovna tou dobou dorazil na naše odloučené pracoviště i organizátor celé akce. Přivezl s sebou také pracovní posilu. Protože rytí pozemku mě již značně nebavilo, vymyslel jsem, že je potřeba postavit stožáry pro vlajky spojeneckých armád, které se zúčastní vylodění. Abych zamezil pomluvám z řad nevolnicky pracujících spolupracovníků, vyslal jsem naší pracovní posilu samotnou do místního lesíka, aby nám opatřila vhodné stožáry. Pracovní posila si hodila přes rameno sekeru a za zpěvu „já mam sekyrku za dva zlaty a topůrko za tolar kdyby na mně hajnej přišel on by mi to všechno vzal“ zmizel v křovinách. Píseň byla naprosto nesmyslná neboť sekera byla erární a rozhodně nestála zpívanou sumu, taky v případě odchytu nezákonného odběru dřevní hmoty místním zeleným organem by nedošlo jenom k zmiňovanému zabavení sekyrečky, leč s vysokou pravděpodobností k postihům značně citelnějším. Zbytečné byly moje obavy, náš dřevorubec se vrátil za cca ¾ hodiny zcela s prázdnou. To sice zachránilo naší skupinu od trestního stíhání, ale nevyřešilo problém s chybějícími stožáry. Na lov dřeva se tedy vydal náš hlavní organizátor a ani ne za pět minut byl vhodný kmínek objeven, odborně podťat a transportován do míst, kde se měl vztyčit. Místo pro vztyčení jsem sice s ohledem estetickým vybral dokonale a myslím, že můj výběr by potěšil nejednoho malíře krajinek, leč půda v místech mnou vybraných připomínala spíše beton než půdní strukturu charakteristickou pro krajinu středoevropskou. Asi po půl hodině usilovného kopání (naštěstí ne mého) jsem usoudil, že místo je nevhodné, neboť výkop do požadované hloubky by si vyžádal přísun těžké mechanizace. Přesunuli jsme tedy místo pro stožáry do místa budoucího stanového tábora. Během těchto přesunů jsme ulovili další stožárový kmen pro sovětskou vlajku. I zakopali jsme tedy oba kmínky do země a vztyčili vlajku britskou a sovětskou bratrsky vedle sebe. Bohužel se do britské vlajky opřel vítr severák a ona zcela nebratrsky překryla vlajku sovětskou. Tím jsme poznali, že sloupy jsou příliš blízko sebe. Padlo tedy rozhodnutí o další stožárové rošádě jež by zamotala hlavu i Kasparovovi. Provedli jsme tedy odkop zeminy a posunutí sloupů. Teď sice vlajky jedna druhé nepřekážely, zato se ukázalo, že vlajka ruská je výš než vlajka britská, což nechtěl hlavní organizátor připustit i když jsme ho přesvědčovali, že v Sovětském svazu je všechno „balšoje“. Nedal na naše rozumné argumenty a přemístil vlajky. Teď, když nám nad hlavou vesele vlály vlajky, musela se naše situace už jenom lepšit. A opravdu na naše odloučené pracoviště začali přijíždět další nešťastníci, kteří byli okamžitě zahrnuti do stachanovského úsilí při budování malého Verdunu.

Pomalu přešel čas oběda a mýtinka se díky kopřivosekáčům proměnila ve vyloďovací pláž extra třídy, již by nepohrdl plážový povaleč prvního stupně. Výkopové práce se blížily svému vyvrcholení a má megalomanská dušička se tetelila blahem, když jsem zadával vykopání 4. a 5. obraného postavení. Výkopových prací se zúčastnil i sám velitel německé jednotky (je sice pravda, že to co oni vykopali ve třech, vykopal jsem já za tu samou dobu), ale stejně - kdy se vám povede vidět svého nejvyššího nadřízeného při práci s lopatou. O jeho oběti vypovídá i to, že po návratu z bojové ukázky v Pístovicích se roznemohl náš nadřízený natolik, že už jsme se začali skládat na pohřební veselí. Jelikož mé fyzické možnosti byly už dávno vyčerpány, nezbylo mi nic jiného než řídit práci ostatních. Práci tuto obtížnou jsem zvládal s vypětím svých sil a hlasový fond, který je natolik úžasný, že i školení lidé zůstávají v němém úžasu stát, když se naplno rozezpívám, byl nenávratně poškozen. Přes všechny nástrahy místní flory a fauny spolu tropickým klimatem rovníkové Afriky se do večera podařilo za vypocení nejméně cisterny vysoce kvalitního potu první jakostní třídy dobudovat bitevní pole. Oko nezasvěceného by nepoznalo bývalou místní rezervaci Kopřiv obrovských. S florou jsme si tedy poradili, zato místní zvířena nehodlala kapitulovat. Poté, co se útoky komářích vzdušných sil omezily na jednotlivé úspěšné zásahy, vyslala matka příroda do boje svůj další skrytý trumf. Byli to MRAVENCI! Kdo mohl tušit, že mnou pečlivě vybraný prostor tábořiště, umístěné rafinovaně mezi chcíplým psem a flotilou leklých ryb, jejichž zápach dokresloval kolorit tábora, byl postaven na největším mraveništi ve střední Evropě. Mravenci byli na svůj výtvor patřičně pyšní a na obranu svého domova nasadili své nejlepší jednotky. I přesto, že nepřátelské aktivity ze strany domácích mravenců v prostoru tábora byly zpozorovány již za dne a hlášení o jejich činnosti bylo předáno veliteli tábora, nebyly učiněny žádné kroky k obraně. Mravenci, které zřejmě rozladilo přehlížení jejich bojových aktivit, zaútočili pod rouškou tmy a za cíl si vybrali samotného velitele tábora. Je pozoruhodné, jak rychle byla přehodnocena nebezpečnost výše zmíněných tvorů a celý německý stan, který si jistě ne neprávem získal název šapitó, byl urychleně evakuován. Mravenci uspokojeni tímto výsledkem ukončili tedy svou válku. K tomuto rozhodnutí přispěl zřejmě i stan britské jednotky. Jak se totiž později při balení zjistilo, plátno stanu muselo být napuštěno neznámým prostředkem o vysoké smrtící účinnosti pro hmyz, neboť stěny stanu pokrývala souvislá vrstva mrtvých mravenců v počtu většího mraveniště. Když jsme tedy zdolali i místní zvířectvo - kromě řvoucích žab (GRRR), již nic nestálo úspěšnému uskutečnění ukázky v cestě. Ale to je už jiný příběh.

 Zpracoval: Michal Křišťál 

Fotografie k článku naleznete zde!!

Přečtěte si: 4th BATT. of MUSKETEERS se vyloďuje

Fotografie poskytl MedWěd.