|
|
Snad žádné jiné bojiště první světové války v nás nevzbuzuje tolik romantických představ jako opuštěné, mořem a větry bičované pobřeží tureckého poloostrova Gallipoli. Zcela neoprávněně, tyto místa nemají s romantikou nic společného. V roce 1915 to zcela jistě bylo opravdové peklo na zemi a částečně jím zůstává dodnes. Dlužno dodat, že podobné romantické představy, které vzbuzuje v nás, probouzelo i u (minimálně části) mladých vojáků britského, australsko-novozélandského a francouzského expedičního sboru, kteří se zde oné temné noci na 25. dubna 1915 vylodili. Troufnu si říct, že pro mnoho z nich byla tato zdánlivě snadná operace oním velkým dobrodružstvím, o němž snili od svých klukovských let. Procitnutí do tvrdé reality pak bylo pro ně o to krutější.
Začněme ale popořádku. Jak známo, celý plán "tureckého tažení"
se zrodil v hlavě Winstona Churchilla, toho času prvního lorda admirality
a původně šlo o čistě námořní operaci - násilný průnik spojenecké flotily
dardanelskou úžinou do Marmarského moře, následné lodní ostřelování Konstantinopole
(Istanbulu) bitevními loděmi, což mělo přinutit Osmanskou říši
(Turecko) vystoupit z války a otevřít blokovanou Bosporskou úžinu
Spojencům. Tím by byla obnovena životně důležitá jižní námořní cesta do
Ruska, což by mělo pravděpodobně zásadní význam pro další vývoj bojů na
východní frontě. Tento už na první pohled velmi ambiciózní plán ovšem
vycházel z několika základních premis:
1. Britské námořnictvo je nejlepší na světě a se zastaralými
pevnostmi v úžině si snadno
poradí
2. Turci nemají moderní dělostřelectvo, které by mohlo vážněji
ohrozit těžká plavidla
Spojenců
3. Dardanelská úžina není vůbec nebo jen lehce zaminovaná
4. Osmanská říše je kolos na hliněných nohou, který se po
prvním úderu zhroutí
Bohužel ani jeden z těchto předpokladů se nepotvrdil
a pokus o násilný průnik úžinou skončil, po ztrátě několika bitevních
lodí, naprostým debaklem. Ani toto jasné varování ale Winstona Churchilla
neodvrátilo od jeho protěžovaného plánu a bohužel jeho pozice v rámci
vlády byla natolik silná, že i přes odpor části kabinetu prosadil pokračování
této od počátku nešťastně se vyvíjející operace.
Nyní byla tedy na řadě armáda, aby námořním vyloděním obsadila gallipolský poloostrov, dobyla pobřežní pevnosti útokem z týlu a otevřela tak cestu úžinou flotile. Vše bylo připraveno, mlýnek na maso se mohl začít točit...
Pokud můžeme o některé operaci říci, že v ní šlo vše špatně, platí to právě pro spojenecký výsadek na Gallipoli. Nekvalitní a chaotická příprava, nepříznivý terén, nekompetentní velitelé, podceňování nepřítele, nedostatek sil i prostředků - to vše vytvořilo smrtící koktejl, ve kterém se postupně doslova rozpustilo několik spojeneckých divizí a výsledkem bylo, kromě nepředstavitelného utrpení nasazených vojáků, veliké nic. V kontextu výše zmíněných faktorů je spíše s podivem, jak dlouho se dokázala obě spojenecká předmostí udržet, aniž by byla smetena do moře. Od katastrofy je přitom v mnoha případech dělilo pouhých několik metrů, a to doslova.
Přestože je historie gallipolského tažení poměrně dobře zdokumentovaná
a místa bitev jsou známa z map a fotografií, jedna věc mi stále vrtala
hlavou: "Jak je možné, že Britské impérium se svou perfektně vycvičenou
armádou, důstojníky se zkušenostmi z mnoha koloniálních válek, prověřenou
výzbrojí a výstrojí, podporou silné flotily nejen že neporazilo na hlavu
téměř feudální "bosou" armádu Osmanské říše, ale navíc invazní síly nebyly
schopny za téměř 10 měsíců kampaně postoupit v mnoha případech ani o metr
kupředu???"
Odpověď je třeba hledat přímo na Gallipolském poloostrově. Kniha
ani mapa nemůže dost dobře zprostředkovat realitu toho, čemu museli čelit vojáci prvních invazních vln.
Pokud je nějaký terén maximálně vhodný pro obranu, je to jihovýchodní část Gallipolského poloostrova a turečtí
vojáci, částečně vedení profesionálními německými důstojníky, této výhody bezezbytku využili.
Jeden příklad za všechny: Jenom šílenec by dnes pravděpodobně
vybral za invazní pláž zcela holou, zaminovanou a zadrátovanou písečnou
zátoku, z obou stran sevřenou vysokými útesy, ze kterých mají obránci
ideální šanci zmasakrovat vyloďující se jednotky. Přesně taková pláž (W-Beach)
byla ovšem plánovači operace zvolena k výsadku pluku Lancashirských fyzilírů,
kteří následně vykrváceli v zoufalých pokusech o proražení ze smrtící
pasti - přestože pláž byla bráněna pouhou rotou turecké pěchoty bez podpory
kulometů! Když se nakonec zdecimované trosky praporů probily z krvavé
lázně na pobřeží, ocitly se pod koncentrovanou palbou děl a kulometů z
návrší a kopců ve vnitrozemí. Podobně tomu bylo i na ostatních vyloďovacích
místech na mysu Helles. Vyloděná vojska zůstala sevřena na úzkém pruhu
souše kolem pláží a boj se změnil v poziční zákopovou válku, ve které
všechny trumfy drželi v rukou obránci. K debaklu na mysu Helles značnou
měrou přispělo i spojenecké velení, které poslední šance na proražení
z pláží a postup do hloubky poloostrova pohřbilo tím, že zcela zásadně
a plánovitě nerozvíjelo útok na místech slabě nebo vůbec bráněných, ale
naopak vrhalo další a další zálohy na místa s nejsilnější obranou, kde
pak vojáci hromadně hynuli v opakovaných frontálních útocích.
Těchto posil
se pak zoufale nedostávalo na ostatních úsecích fronty. Ne nadarmo si
velitel britských sil na perimetru, generálmajor Hunter-Weston, vysloužil
přezdívku "Řezník z Helles".
Zatímco na mysu Helles se pláže barvily do ruda, o několik
kilometrů severněji, poblíž Ari Burnu, se rodila legenda jménem ANZAC.
ANZAC neboli Australia and New Zealand Army Corps byl expediční
sbor složený výhradně z dobrovolníků a nutno říci, že ve velké většině
z dobrovolníků nadšených a prahnoucích po akci a "dobrodružství". Stejně
jako na mysu Helles, i tady budou jejich entuziasmus a představy podrobeny
kruté zkoušce...
Původní místo vylodění bylo vybráno severně od přístavu Kaba
Tepe, vinou navigačního omylu (je třeba si uvědomit, že vylodění probíhalo
za tmy a s tímto typem obojživelných operací nemělo námořnictvo do té
doby žádné zkušenosti) byly jednotky vysazeny o cca 1.5 míle severněji
u Ari Burnu. Tato chyba se ukázala pro další průběh operace jako zcela
fatální - terén, v kterém byli Australané vysazeni, patří k nejhorším
na celém poloostrově a i když samotný výsadek byl pro Turky překvapením
a prostor byl pouze lehce bráněný, nepodařilo se vojákům ANZACu postoupit
hlouběji do vnitrozemí a ovládli pouze velmi malé předmostí obklopující
vyloďovací pláže. Poté, co Turci přisunuli posily, stal se jakýkoli postup
vyloučeným a obě strany zde spolu vedly vysilující opotřebovávací válku
v podstatě až do konce tažení.
První, co návštěvníka prostoru u ANZAC Cove zaujme, je neuvěřitelná
malost bojiště. Celý perimetr má na délku cca kilometr, hloubka je v nejširším
místě odhadem 700 metrů, místa největších bitev zabírají prostor půlky
fotbalového hřiště, častěji mají sotva velikost tenisového kurtu. Je těžce
představitelné, že zde hynuli muži po stovkách a tisících v marné snaze
prorazit nepřátelské linie.
Úspěšná ofenziva zde znamenala postup o několik
desítek metrů, ústup o sto metrů znamenal katastrofu a zhroucení celé
fronty. Naprostou bezvýchodnost situace si nejlépe uvědomíte na místech
zvaných Quinn's, Coutney's a Steele's Post. Tyto spojenecké opěrné body
leží zhruba uprostřed obranné linie na hřbetu prvního hřebene. Zákopové
linie obou stran jsou zde od sebe vzdáleny na dohoz ručním granátem nebo
ještě méně a týlové zákopy končí strmým srázem Monash Valley. Hloubka
celé australské linie je v tomto místě pouhých circa 10 metrů a podařilo-li
by se ji Turkům zde prorazit a překonat onu desetimetrovou opevněnou linii,
otevřel by se jim perfektní výhled a výstřel na celé Monash Valley a tím
i na celý prostor spojeneckého týlu až k moři. Tím by došlo k okamžitému
zhroucení celé fronty i perimetru. Toto byl opravdový boj na okraji propasti,
který kladl extrémní nároky na psychiku posádky opěrného bodu - zde skutečně
nebylo kam ustoupit. Navíc celá linie a částečně i týl byl pod neustálou
palbou odstřelovačů z okolních výšin - i v tomto nahrával terén obráncům.
Faktem zůstává, že přes veškerou snahu se Turkům těch několik klíčových
metrů nikdy překročit nepodařilo a linie vydržela všechny pokusy o průlom.
Stejně tak se ale nikdy nepodařil průlom z perimetru ani ANZACu a jako na Helles, i zde fronta skončila v agonii poziční války, mračnech much pasoucích se na hromadách padlých, puchu z rozkládajících se těl, dyzentérii a naprostém vyčerpání obou stran.
Posledním zoufalým pokusem o zvrat situace bylo spojenecké vylodění v zátoce Suvla v srpnu 1915, které opět po sérii špatných velitelských rozhodnutí skončilo patem a kromě nevýznamných územních zisků přineslo pouze další ztráty na životech. V tuto chvíli už bylo jasné i největším optimistům, že tažení je u konce a nemá-li skončit absolutní katastrofou, je čas na rychlou evakuaci celého expedičního sboru. Navíc se blížila zima, která je na Gallipolském poloostrově vždy krutá a pro vysílené vojáky na perimetru by byla přímo likvidační.
K evakuaci skutečně došlo v prosinci 1915, přičemž poslední dohodoví vojáci opustili Gallipoli v lednu 1916. Paradoxně evakuace byla asi to jediné, co se spojeneckým silám v průběhu celého tažení opravdu podařilo. Byla to, na rozdíl od ostatních, brilantně naplánovaná a provedená operace, při které se podařilo během několika nocí stáhnout 14 divizí (!) za cenu zcela zanedbatelných ztrát. O úspěchu a kvalitě akce svědčí i to, že Turci po celou dobu neměli o probíhající evakuaci ani tušení a naopak se domnívali, že Spojenci připravují ofenzívu. V tomto přesvědčení je udržovaly i důmyslné mechanismy, sestrojené spojeneckými vojáky, které v opuštěných zákopech odpalovaly náhodně pušky i mnoho hodin po odchodu posledního obránce. Trvalo několik dní, než Turci zjistili svůj omyl, ale to už byly všechny spojenecké síly dávno v bezpečí.
Dardanelské tažení přineslo široké konsekvence ve všech zúčastněných zemích. Na otomanské straně ho můžeme považovat za začátek vzniku moderního Turecka, neboť odražením útoku došlo k nesmírnému zvýšení národní hrdosti a právě zde se zrodil mýtus jménem Mustafa Kemal, později známý jako Atatürk, první turecký prezident. Zásluhy tohoto mimořádného muže na úspěšné obraně poloostrova jsou nemalé a jeho jméno je i po téměř stu letech vyslovováno v celém Turecku s posvátnou úctou.
Na britské straně vedl neúspěch tažení jednak k odstoupení
Winstona Churchilla z pozice prvního lorda admirality a následně i k pádu
celé vlády premiéra Asquitha. Chtělo by se říci, že dardanelský debakl
přinesl i zásadní změnu do zkostnatělého myšlení britských vysokých důstojníků
a štábů.
Jistě, nimbus o neporazitelnosti a superioritě anglického vojáka utrpěl
těžké šrámy, na flanderských pláních ale muselo protéct ještě mnoho britské
krve, než i generálové konečně akceptovali fakt, že 19. století definitivně
skončilo a moderní válku nevyhrávají tradice, ale především technika.
Dnešní Gallipoli je velmi klidné a míruplné místo. Na mysu Helles turečtí farmáři obdělávají traktory svá políčka, průlivem majestátně proplouvají obrovské námořní lodě, na strmých srázech nad ANZAC Cove šumí ve větru piniové háje. Idylický ráz krajiny narušují jen všudypřítomné památníky a hřbitovy. Desítky hřbitovů s názvy jak z dobrodružné knížky, na kterých odpočívají desetitisíce tureckých, anglických, australských, novozélandských, francouzských a koloniálních vojáků, kteří zde padli za čest a slávu svých, dnes už dávno neexistujících, impérií.
Lone Pine, The Nek, Johnston's Jolly, Quinn's Post,
Baby 700, Canterbury, Chunuk Bair, Hill 10, Walker's Ridge, The Farm,
Plugge's Plateau, Shrapnel Valley, Pink Farm…
Text a foto Petr Březina
Archivní fotografie Wikimedia Commons
Zajímavé odkazy a literatura:
Gallipoli
a ANZACs - oficiální australská stránka věnovaná bitvě (anglicky)
Interaktivní
stránka s animovanou rekonstrukcí vylodění ANZACu (anglicky)
Les A. Carlyon: Gallipoli, Bantam Books 2001 (anglicky)
Yvette Heřtová: Gallipoli 1915, Mladá Fronta 2010 (česky)
Buket Uzuner: The Long White Cloud - Gallipoli, Everest 2001 (anglicky)
Originální
filmové záběry ze sektoru ANZAC
Peter
Weir: Gallipoli - trailer (film z roku 1981 s Melem Gibsonem
v hlavní roli)
FOTOGALERIE DARDANELSKÁ ÚŽINA
|
