EXPEDICE PALAU 2003
(2.díl)

Krátce poté, co jsem se vrátil na Koror a doplnil finanční hotovost, tak se spustil tajfun. Nešel sice přímo přes Palauské ostrovy, ale i tak to stačilo, aby přestala fungovat lodní i letecká doprava na Angaur. Řekl jsem si „Nevadí, čas ještě mám, zatím se porozhlédnu po Kororu.“ Počasí v době tajfunu se totiž vyznačuje tím, že chvílemi fouká silný nárazový vítr a tropická bouře se spouští dvakrát až třikrát denně, ale jinak je teplo a hezky. Takové počasí mě od výletů nemohlo odradit. Jednou z prvních akcí bylo, že jsem si zaplatil ponory. Měl jsem z toho trochu obavu, přece jen jsem se nepotápěl už dva roky, ale instruktor byl velmi sympatický a ochotný, vše na mě zkontroloval a přikázal mi, aby se ho držel. Což mě vyhovovalo, protože jsem se cítil bezpečněji. První ponor jsem absolvoval u vraku japonské obchodní lodi IRO MARU. Leží v hloubce cca 35 metrů na rovném kýlu. Vrak je hodně zachovalý, nakládací výložníky dodnes stojí kolmo na palubě, na přídi a na zádi jsou 88mm děla, která se mi ale pod vodou jevila daleko větší. Byl to opravdu silný zážitek. Další dva ponory už byly za krásami mořského světa. I blízká setkání s Karetou velkou a několika, asi 1,5 metru dlouhými, žraloky byly silnými zážitky.

Při jednom z pěších výletů jsem došel až na jižní okraj Babeldoapu, největšího ostrova souostroví. Nedaleko současného mezinárodního letiště se nachází bývalé japonské velitelské stanoviště. Obrovská železobetonová dvoupatrová stavba s půdorysem ve tvaru kříže. Budova byla jen lehce poškozena nálety a námořním odstřelováním a dnes slouží jako autovrakoviště. Poblíž tohoto velitelského stanoviště jsou další pomocné budovy a nezbytná betonová nádrž na vodu. Jedna z budov slouží jako garáž pro stavební stroje. Největší radost jsem měl z nálezu japonské vojenské techniky, který jsem učinil za budovou. Jeden japonský střední tank, jeden vyprošťovací dělostřelecký pásový tahač a čtyři 25mm protiletecká dvojčata. Na zdejší přírodní podmínky vše poměrně zachovalé. V tanku byl ještě vzduchem chlazený dieselový motor, ovládací páky řízení apod. U vyprošťovacího tahače mě zaujaly japonské cedulky na každé ovládací páce. Na zpáteční cestě mě zastihly další dva lijáky, naštěstí, jako všude na Palau, i zde jsou domorodci velmi hodní a tak mě jeden sám nabídl pomoc a odvezl mě až před hotel.

Po týdnu tajfun odešel, ale moře zůstalo rozbouřené. Říkal jsem si, že to nevadí, že poletím letadlem, ale k mé smůle si jediná letecká společnost, zajišťující místní přepravu, na tento týden naplánovala opravy letadel. Nevěřil jsem, že jsem uletěl 15 000 kilometrů, abych se dostal na Angaur a posledních 60 z nich nepřekonám. Strávil jsem tři dny hledáním někoho, kdo by mě tam odvezl lodí, ale marně – stále byly velké vlny.
Musel jsem před okolnostmi kapitulovat. Peníze, které jsem měl na cestu a pobyt na Angauru, jsem vložil do dalšího potápění a do půjčení automobilu. Potápění bylo opět za krásami mořského světa. Vozidlem jsem se rozhodl procestovat ostrov Babeldoap. Říkal jsem si, že těch cca 65 kilometrů, které ostrov měří na délku, budu mít projeto za chvíli. Nepočítal jsem ale s tím, že cesty budou tak příšerné. Terénní Suzuki Jimmy, které jsme si půjčil, dostalo zabrat. Téměř celou cestu jsem měl zapnut náhon na všechny čtyři kola a často i redukci. Ačkoliv je Babeldoap největší ostrov souostroví, je obydlen jen minimálně a asi proto zde také nejsou pořádné cesty. Tato situace se ale rychle mění, protože jihokorejská firma začíná budovat nové silnice, aby napomohla rozvoji „civilizace“ i na tomto ostrově. Z vojenských památek toho na Babeldoapu mnoho není. Chtěl jsem prozkoumat japonskou obrannou pobřežní baterii, ale na špatných cestách bez ukazatelů jsem ji nebyl i při použití GPS schopen nalézt. Místo toho jsem našel vrakoviště druhoválečných japonských osobních a nákladních vozidel. Z většiny vozidel už ale zbylo jen šasi, motor a kola.
Mezi jednotlivými výlety a akcemi jsem si užíval tropického ráje a odpočíval u vody. A tak měsíc uběhl, ani jsem nevěděl jak. Rozloučil jsem se s panem domácím ve svém levném hotelu a 6.12.2003 jsem nastoupil do letadla směr Manila.
V Manile jsme musel přečkat do 8.12., kdy mi letělo letadlo zpět do Evropy. Domácí na Palau mě varoval, že nemám chodit do levných hotelů a tak jsem se pomocí místní agentky na letišti dostal do poměrně luxusního hotelu Corona. Pro mě, zvyklého přespávat pod širákem, ve stanu či v levných ubytovnách to byl značný nezvyk: klimatizace, televize, příruční bar a bohatá snídaně. Plánoval jsem, že navštívím ostrůvek Coregidor v Manilské zátoce, o který se vedly krvavé boje v roce 1942 i 1945, ale bohužel v neděli se na něj prohlídky nekonají. Tak jsem si alespoň zaplatil výlet na okraj Manily, spojený s vyhlídkou na vulkánové ostrovy. Večer jsem se pak s trochou obav prošel Manilou. Manila, pravděpodobně stejně jako celé Filipíny, je plná protikladů. Na jedné straně moderní výškové paláce a u nich „přilepené“ slumy z vlnitého plechu. Na jedné straně moderně oblečení obyvatelé a na straně druhé chudina, která žije uprostřed města v parcích a na ulici. Byla to velká změna proti relativně bohatému Palau a Manila ve mně zanechala silný dojem.
Zbytek zpáteční cesty už proběhl bez problémů a díky časovému posunu jsem se dostal 8.12. domů. Pravda ten šok, včera jsem si ještě užíval 30°C a dnes je okolo 0°C … Jestli jsem tam neměl zůstat …
 

Zpracoval: Jiří Kučera

První díl
Fotografie z expedice
Mapa souostroví