|
Jaká to byla radost 8.května
1945 na Rýně! S bratry ve zbrani z dalekého východu jsme se ani nestačili
pořádně sblížit a už byl vyhlášen konec války! Naše radost neznala mezí!
Doufali jsme, že nás brzy demobilizují a my se vrátíme do rodné Anglie.
A skutečně - poručík Goodbody nám zanedlouho sdělil, že naše demobilizace
proběhne v Berlíně a to na letišti Tempelhof. Máme si vzít veškerou výzbroj
a výstroj a čekat na letadla, která nás repatriují do Anglie. Oslavovali
jsme konec války a návrat domů, ale cosi mi říkalo, že to nebude jen tak.
Na letišti nás seřadili u hangáru a všichni jsme dostali injekci. Mužstvo
se divilo, že se armáda o nás tak stará a že nás na civil ještě očkuje,
ale převládl názor, že zdravotní služba se zásobila na dlouhou válku a
teď neví co s tím. Mně to ale nedalo! Po naočkování celé čety jsem přimáčkl
lapiducha k lékárně a vymáčkl z něj, že injekce jsou proti žluté zimnici
a tyfu. Tyto choroby se ale, pokud vím, na britských ostrovech často nevyskytují.
Pojal jsem podezření a vydal jsem se za poručíkem Goodbodym, abych se
dozvěděl víc. Místo vysvětlení mi přikázal, abych se připravil k odletu
a četu seřadil u letadla, načež se kvapně odebral do skladiště mucholapek.
Až v letadle nám pak sdělil, že došlo k menší změně a že neletíme domů,
nýbrž do Pacifiku – zasadit smrtelnou ránu císařskému Japonsku. Po těchto
slovech všichni zesinali, ale stroj už byl ve vzduchu, takže bylo pozdě
na cokoliv.
Přes Maltu, Alexandrii, Rijád a Karáčí jsme se dostali na Cejlon. V Alexandrii
bohužel dezertoval vojín Gripweed a podle nepotvrzených zpráv se vydal
na ukradeném velbloudovi přes poušť domů. Zbytek čety pak konečně po týdnu
stráveném v kabině letadla vystoupil na rozpálený asfalt letiště v Colombu.
Aklimatizace na tropické podmínky se ukázala být skoro stejně náročná
jako samotná cesta. Po zvládnutí výcviku v džungli jsme byli ale už začátkem
srpna připraveni k akci. Respektive ti, které nesklátily tropické nemoci.
Bojový rozkaz na sebe nenechal dlouho čekat, měli jsme pomoci našim americkým
bratrům ve zbrani dobýt Borneo. Naštěstí jsme nebyli určeni do hlavního
útoku, ale měli jsme za úkol dobýt kus tropické džungle, kde se nacházela
vysílací stanice, která mohla nepřítele informovat o pohybu hlavních výsadkových
sil.
A
tak jsme ráno 16.srpna, přes chuchvalce přízemní mlhy, pozorovali z našeho
člunu japonskou obranu. Pár hlídek a několik kulometných hnízd bránilo
stanici, skrytou v džungli. Bez dělostřelecké přípravy, chtějíc využít
momentu překvapení, jsme se přibližovali k pobřeží. Naši pozornost upoutala
japonská motospojka, která rychle přijížděla ke stanici. Brzy jsme odtamtud
uslyšeli sborový pokřik: „Banzaj…!“ Moc jsme tomu nerozuměli, ale nebyl
čas na probírání japonských slovíček, neboť nás zpozorovala nepřátelská
obrana a zahájila palbu. Dokonce se přidal i po věž zakopaný japonský
tank. Střely zvonily o čelní vrata našeho LCA 78 a poručík dal v krátkodobém
záchvatu paniky rozkaz k ústupu. Později nám tvrdil, že šlo o strategický
manévr, aby uvolnil prostor pro palbu doprovodného torpédoborce. Naštěstí
kapitán tohoto torpédoborce už měl za sebou několik invazí a promptně
využil příležitost, kterou jsme mu svým nečekaným vycouváním z vyloďovacího
prostoru dali. Po několika salvách lodních děl zmizela věž japonského
tanku v chuchvalcích černého kouře a hlavní ohniska odporu zmlkla. Znovu
jsme se vydali vpřed. Na břeh jsem se dostali beze ztrát, obsadili pobřežní
pruh a začali jsme postupovat džunglí směrem k radiové stanici. Několik
osamocených japonských vojáků proti nám nesmyslně vyběhlo ze zákopu, ale
ty jsme snadno zlikvidovali. Za vzájemného krytí jsme postupovali dál,
jen vojín Clapper se trochu opozdil. V tom se za ním nadzvedl kus džungle,
z díry vyskočil Japonec z pomocného oddílu „boeitai“ a jedinou ranou z
pušky ho dostal. Chudák Clapper, jeho problémy s manželkou se vyřešily
jednou provždy. Ostatní jsme zareagovali rychle a z Japonce byl v další
vteřině cedník. Při dalším postupu jsme si dávali pozor na každý větší
list a vojín Drogue čistil pro jistotu podrost dlouhými dávkami z kulometu.
Toto byla úplně jiná válka než v Evropě!
Na
žádného živého Japonce jsme už nenarazili a tak jsme se brzy dostali ke
stanici. Na ohništi doutnaly šifrovací tabulky, kódy a jiné dokumenty,
v miskách byla ještě rýže, kterou už nestačili dojíst. Japonský důstojník,
který zřejmě spáchal „harakiri“ ležel s rozpáraným břichem a zkrvavenou
hlavou před stanem – pravděpodobně mu ji prostřelil pobočník, kterého
jsme předtím dostali v jednom z okopů. Zdálo se, že nikdo další na stanici
není. Buď byli zabiti nebo utekli do džungle. Poručík Goodbody rozhodl,
že vítězství oslavíme vyvěšením Union Jacka, a to ještě dříve než začneme
s důkladnou prohlídkou vysílací stanice.
Ve chvílí, kdy jsme strhli japonskou vlajku, ozval se za námi strašlivý
řev. Z džungle vyběhlo asi pět polonahých příslušníků „boeitai“, vyzbrojených
meči a bambusovými oštěpy a my jsme v mžiku pochopili, co znamená „Banzaj“!
I přesto, že nám šlo o život, nešlo si nevšimnout, že skupinka rozhodně
nevypadá jako typičtí Japonci. Zčásti šlo pravděpodobně o bývalé zápasníky
Sumó, neboť většina z nich měla silně přes váhu. I přes tento hmotnostní
handicap se však pohybovali nesmírně mrštně a vzdálenost k nám překonali
za stálého řevu a mávání zbraněmi v několika okamžicích. Vojín Drogue
se snažil horečně opravit, jak bohužel zjistil až teď, zaseklý kulomet
Bren, ale to už ho jeden z kamikaze rozetnul svým obřadním mečem vedví.
Zbytek čety se mezitím naštěstí částečně vzpamatoval ze šoku a v boji
muže proti muži se nakonec prosadily naše Enfieldy Mk.III s dlouhými bajonety
a skupinu jsme bez dalších větších ztrát zlikvidovali. Fanatického velitele
sebevrahů jsem musel nakonec osobně zpacifikovat pažbou svého exotického
Tokareva, daru od sovětského soudruha Michaila ještě z tažení na Murmansk.
Po
eliminaci posledního z kamikaze jsme už všichni věřili, že je s japonským
odporem je konec a vše je za námi. Ke svému údivu jsem zjistil, že nikde
nevidím poručíka Goodbodyho. Místo něho jsem bohužel uviděl další polonahou
postavu s tlumokem na prsou, která běží k našemu invaznímu člunu. Vystřelil
jsem po něm, ale to už se vrhl střemhlav do lodi. Hromový výbuch otřásl
džunglí a přes clonu pomalu se snášejících tlakovou vlnou urvaných lístků
oleandrů a papouščích per jsme už jen mohli ponuře sledovat místo, kde
před chvílí kotvil náš výsadkový člun. „I heard some noise, what happend,
boys?“ ozvalo se za námi a my spatřili poručíka Goodbodyho, kterak s naprosto
bezelstným výrazem vylézá z japonského stanu, kam, jak jsme později zjistili,
se uklidil těsně před sebevražedným útokem a kde, jak tvrdil, prováděl
katalogizaci šifrovacích klíčů.
Ztráta invazního plavidla ho nijak zvlášť nezdrtila a zajímal se, ostatně
jako vždy, především o co nejrychlejší vyvěšení anglické vlajky. Snad
doufal, že si jí někdo všimne a přijede nás vysvobodit. Já vzal signalizační
praporky a snažil se přivolat torpédoborec. Oba naše pokusy zcela selhaly.
Z lodi sice vystřelovali rakety, ale pak nabrali rychlost a zmizeli za
obzorem. Zůstali jsme sami. Po několika hodinách, kdy se, kromě návštěvy
bengálského tygra, nic nedělo a my si začínali pomalu zoufat, ke břehu
přirazil domorodý člun a v něm sedící Bornean nám dokonalou liverpoolskou
angličtinou sdělil, že japonský císař včera vyhlásil kapitulaci, je konec
války a v místním baru se už bujaře oslavuje! Bližším zkoumáním domorodce
jsme zjistili, že jde o vojína Gripweeda, který v Alexandrii nedezertoval,
jak jsme se mylně domnívali, ale při průchodu místním harémem ztratil
směr a místo na letišti skončil v krokodýlím bazénku. Zbytek času po propuštění
z nemocnice strávil věrný vojín hledáním naší 12. čety, která ho pak skutečně
toho památného dne jaksepatří v místním baru „U žluté zimnice“ přivítala.
Někteří dokonce přísahají, že se ten večer napil i poručík Goodbody, jinak
zapřísáhlý abstinent. Já sám tomu příliš nevěřím, ale kdo ví…
Sgt. Quido Transom
t.č. armádní sklad mucholapek, Runcorn, Anglie
za přispění
Pte.v.v. Harry Gripweed
t.č. krokodýlí farma, Queensland, Austrálie
Fotografie z
vylodění 4th Batt. of MUSKETEERS
naleznete
zde!!
Fotografie poskytli P.
Březina, L. Jirků a M. Dvořáková
|