logo klubu

Vojensko - historický klub Erika Brno



 

Kapitola dvacátá třetí

4th BATT. of MUSKETEERS dobývá BORNEO

 

 Home
 Stanovy
 Sekce
 Expedice
 Akce
 Časopis
 Zajímavosti
 Odkazy
 English

 Audio+video  Kniha návštěv

Jaká to byla radost 8.května 1945 na Rýně! S bratry ve zbrani z dalekého východu jsme se ani nestačili pořádně sblížit a už byl vyhlášen konec války! Naše radost neznala mezí! Doufali jsme, že nás brzy demobilizují a my se vrátíme do rodné Anglie.
A skutečně - poručík Goodbody nám zanedlouho sdělil, že naše demobilizace proběhne v Berlíně a to na letišti Tempelhof. Máme si vzít veškerou výzbroj a výstroj a čekat na letadla, která nás repatriují do Anglie. Oslavovali jsme konec války a návrat domů, ale cosi mi říkalo, že to nebude jen tak.
Na letišti nás seřadili u hangáru a všichni jsme dostali injekci. Mužstvo se divilo, že se armáda o nás tak stará a že nás na civil ještě očkuje, ale převládl názor, že zdravotní služba se zásobila na dlouhou válku a teď neví co s tím. Mně to ale nedalo! Po naočkování celé čety jsem přimáčkl lapiducha k lékárně a vymáčkl z něj, že injekce jsou proti žluté zimnici a tyfu. Tyto choroby se ale, pokud vím, na britských ostrovech často nevyskytují. Pojal jsem podezření a vydal jsem se za poručíkem Goodbodym, abych se dozvěděl víc. Místo vysvětlení mi přikázal, abych se připravil k odletu a četu seřadil u letadla, načež se kvapně odebral do skladiště mucholapek. Až v letadle nám pak sdělil, že došlo k menší změně a že neletíme domů, nýbrž do Pacifiku – zasadit smrtelnou ránu císařskému Japonsku. Po těchto slovech všichni zesinali, ale stroj už byl ve vzduchu, takže bylo pozdě na cokoliv.
Přes Maltu, Alexandrii, Rijád a Karáčí jsme se dostali na Cejlon. V Alexandrii bohužel dezertoval vojín Gripweed a podle nepotvrzených zpráv se vydal na ukradeném velbloudovi přes poušť domů. Zbytek čety pak konečně po týdnu stráveném v kabině letadla vystoupil na rozpálený asfalt letiště v Colombu. Aklimatizace na tropické podmínky se ukázala být skoro stejně náročná jako samotná cesta. Po zvládnutí výcviku v džungli jsme byli ale už začátkem srpna připraveni k akci. Respektive ti, které nesklátily tropické nemoci.
Bojový rozkaz na sebe nenechal dlouho čekat, měli jsme pomoci našim americkým bratrům ve zbrani dobýt Borneo. Naštěstí jsme nebyli určeni do hlavního útoku, ale měli jsme za úkol dobýt kus tropické džungle, kde se nacházela vysílací stanice, která mohla nepřítele informovat o pohybu hlavních výsadkových sil.
LCA78A tak jsme ráno 16.srpna, přes chuchvalce přízemní mlhy, pozorovali z našeho člunu japonskou obranu. Pár hlídek a několik kulometných hnízd bránilo stanici, skrytou v džungli. Bez dělostřelecké přípravy, chtějíc využít momentu překvapení, jsme se přibližovali k pobřeží. Naši pozornost upoutala japonská motospojka, která rychle přijížděla ke stanici. Brzy jsme odtamtud uslyšeli sborový pokřik: „Banzaj…!“ Moc jsme tomu nerozuměli, ale nebyl čas na probírání japonských slovíček, neboť nás zpozorovala nepřátelská obrana a zahájila palbu. Dokonce se přidal i po věž zakopaný japonský tank. Střely zvonily o čelní vrata našeho LCA 78 a poručík dal v krátkodobém záchvatu paniky rozkaz k ústupu. Později nám tvrdil, že šlo o strategický manévr, aby uvolnil prostor pro palbu doprovodného torpédoborce. Naštěstí kapitán tohoto torpédoborce už měl za sebou několik invazí a promptně využil příležitost, kterou jsme mu svým nečekaným vycouváním z vyloďovacího prostoru dali. Po několika salvách lodních děl zmizela věž japonského tanku v chuchvalcích černého kouře a hlavní ohniska odporu zmlkla. Znovu jsme se vydali vpřed. Na břeh jsem se dostali beze ztrát, obsadili pobřežní pruh a začali jsme postupovat džunglí směrem k radiové stanici. Několik osamocených japonských vojáků proti nám nesmyslně vyběhlo ze zákopu, ale ty jsme snadno zlikvidovali. Za vzájemného krytí jsme postupovali dál, jen vojín Clapper se trochu opozdil. V tom se za ním nadzvedl kus džungle, z díry vyskočil Japonec z pomocného oddílu „boeitai“ a jedinou ranou z pušky ho dostal. Chudák Clapper, jeho problémy s manželkou se vyřešily jednou provždy. Ostatní jsme zareagovali rychle a z Japonce byl v další vteřině cedník. Při dalším postupu jsme si dávali pozor na každý větší list a vojín Drogue čistil pro jistotu podrost dlouhými dávkami z kulometu. Toto byla úplně jiná válka než v Evropě!
Voj. Drogue se svým BRENEMNa žádného živého Japonce jsme už nenarazili a tak jsme se brzy dostali ke stanici. Na ohništi doutnaly šifrovací tabulky, kódy a jiné dokumenty, v miskách byla ještě rýže, kterou už nestačili dojíst. Japonský důstojník, který zřejmě spáchal „harakiri“ ležel s rozpáraným břichem a zkrvavenou hlavou před stanem – pravděpodobně mu ji prostřelil pobočník, kterého jsme předtím dostali v jednom z okopů. Zdálo se, že nikdo další na stanici není. Buď byli zabiti nebo utekli do džungle. Poručík Goodbody rozhodl, že vítězství oslavíme vyvěšením Union Jacka, a to ještě dříve než začneme s důkladnou prohlídkou vysílací stanice.
Ve chvílí, kdy jsme strhli japonskou vlajku, ozval se za námi strašlivý řev. Z džungle vyběhlo asi pět polonahých příslušníků „boeitai“, vyzbrojených meči a bambusovými oštěpy a my jsme v mžiku pochopili, co znamená „Banzaj“! I přesto, že nám šlo o život, nešlo si nevšimnout, že skupinka rozhodně nevypadá jako typičtí Japonci. Zčásti šlo pravděpodobně o bývalé zápasníky Sumó, neboť většina z nich měla silně přes váhu. I přes tento hmotnostní handicap se však pohybovali nesmírně mrštně a vzdálenost k nám překonali za stálého řevu a mávání zbraněmi v několika okamžicích. Vojín Drogue se snažil horečně opravit, jak bohužel zjistil až teď, zaseklý kulomet Bren, ale to už ho jeden z kamikaze rozetnul svým obřadním mečem vedví. Zbytek čety se mezitím naštěstí částečně vzpamatoval ze šoku a v boji muže proti muži se nakonec prosadily naše Enfieldy Mk.III s dlouhými bajonety a skupinu jsme bez dalších větších ztrát zlikvidovali. Fanatického velitele sebevrahů jsem musel nakonec osobně zpacifikovat pažbou svého exotického Tokareva, daru od sovětského soudruha Michaila ještě z tažení na Murmansk.
Exploze výsadkového člunuPo eliminaci posledního z kamikaze jsme už všichni věřili, že je s japonským odporem je konec a vše je za námi. Ke svému údivu jsem zjistil, že nikde nevidím poručíka Goodbodyho. Místo něho jsem bohužel uviděl další polonahou postavu s tlumokem na prsou, která běží k našemu invaznímu člunu. Vystřelil jsem po něm, ale to už se vrhl střemhlav do lodi. Hromový výbuch otřásl džunglí a přes clonu pomalu se snášejících tlakovou vlnou urvaných lístků oleandrů a papouščích per jsme už jen mohli ponuře sledovat místo, kde před chvílí kotvil náš výsadkový člun. „I heard some noise, what happend, boys?“ ozvalo se za námi a my spatřili poručíka Goodbodyho, kterak s naprosto bezelstným výrazem vylézá z japonského stanu, kam, jak jsme později zjistili, se uklidil těsně před sebevražedným útokem a kde, jak tvrdil, prováděl katalogizaci šifrovacích klíčů.
Ztráta invazního plavidla ho nijak zvlášť nezdrtila a zajímal se, ostatně jako vždy, především o co nejrychlejší vyvěšení anglické vlajky. Snad doufal, že si jí někdo všimne a přijede nás vysvobodit. Já vzal signalizační praporky a snažil se přivolat torpédoborec. Oba naše pokusy zcela selhaly. Z lodi sice vystřelovali rakety, ale pak nabrali rychlost a zmizeli za obzorem. Zůstali jsme sami. Po několika hodinách, kdy se, kromě návštěvy bengálského tygra, nic nedělo a my si začínali pomalu zoufat, ke břehu přirazil domorodý člun a v něm sedící Bornean nám dokonalou liverpoolskou angličtinou sdělil, že japonský císař včera vyhlásil kapitulaci, je konec války a v místním baru se už bujaře oslavuje! Bližším zkoumáním domorodce jsme zjistili, že jde o vojína Gripweeda, který v Alexandrii nedezertoval, jak jsme se mylně domnívali, ale při průchodu místním harémem ztratil směr a místo na letišti skončil v krokodýlím bazénku. Zbytek času po propuštění z nemocnice strávil věrný vojín hledáním naší 12. čety, která ho pak skutečně toho památného dne jaksepatří v místním baru „U žluté zimnice“ přivítala. Někteří dokonce přísahají, že se ten večer napil i poručík Goodbody, jinak zapřísáhlý abstinent. Já sám tomu příliš nevěřím, ale kdo ví…
 

Sgt. Quido Transom
t.č. armádní sklad mucholapek, Runcorn, Anglie

za přispění
Pte.v.v. Harry Gripweed
t.č. krokodýlí farma, Queensland, Austrálie

Fotografie z vylodění 4th Batt. of MUSKETEERS naleznete zde!!

Fotografie poskytli P. Březina, L. Jirků a M. Dvořáková

 

NAVRCHOLU.cz

[[Home] [Stanovy] [Sekce] [Expedice] [Akce] [Klubový časopis] [Zajímavosti] [Odkazy]]
[[Audio+video] [Kniha návštěv]]

Vojensko - historický klub Erika Brno, Viniční 136, 615 00 Brno
vhk-erika@email.cz

© 2004 - VHK Erika Brno - všechna práva vyhrazena.