EXPEDICE KURSK 2000
(Díl 2.)

K rusko - ukrajinským hranicím jsme dorazili 12:45 a k našemu velkému překvapení proběhlo odbavení rychle a to i přesto, že jsme neměli ve vízech napsáno, že cestujeme automobilem a chyběl nám originál pozvání. Ale jak říkal ruský celník: "Co mám s vámi dělat? Česká republika je daleko, tak jeďte!" A tak jsme 8.srpna 2000 v 14:45 překročili hranice.
Na první pohled (a ani na ten druhý) není mezi Ukrajinou a Ruskem větší rozdíl. Snad jen, že v Rusku se o poznání víc staví. Místní nám to vysvětlovali tím, že Rusko je na tom ekonomicky lépe než Ukrajina. Ovšem tato skutečnost se možná projevuje ve městech, ale vesnice jsou no tom v obou zemích stejně špatně!
První věc kterou jsme chtěli po příjezdu do BĚLGORODU provést byla výměna valut. To se nám přes naši snahu nepodařilo a tak jsme vyrazili směr PROCHOROVKA. Vybrali jsme si cestu, která byla shodou okolností v roce 1943 osou postupu německých vojsk a přestože jsme byli vybaveni poměrně dobrými mapami, tak jsme krátce po výjezdu z Bělgorodu začali bloudit po polních cestách. Kdo se někdy pohyboval na Ukrajinských a Ruských cestách jistě není překvapen. Pokud jsou náhodou na vedlejších cestách nějaké ukazatele směru, tak jsou většinou naprosto zmatené. A protože teplota již třetí den neklesá pod 40°C, začíná se projevovat únava a navíc dochází k první velké roztržce mezi námi, tak se rozhodujeme, že pro dnešek dál cestovat nebudeme. Po zaparkování v lesíku u železniční tratě Bělgorod - Prochorovka jdeme spát již v 20:00.
Další den jsme se vzbudili brzy ráno a poměrně lehce jsme našli hlavní silnici Bělgorod - Kursk. Z této silnice není problém se dostat do Prochorovky - u větrného mlýna doprava! U PROCHOROVKY, v místě dějiště největší tankové bitvy, je dnes postavený památník ve tvaru zvonice. Očekávali jsme přírodní dioráma vítězství, ale nic takového v okolí není. Samotná Prochorovka na nás učinila dojem malé špinavé vesnice. Protože ten den byly přeháňky a protože jsme potřebovali ruské ruble, tak jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat do KURSKA. Cestou jsme míjeli množství památníků, z nichž největší s muzeem je v OBOJANI. V Kursku jsme vyměnili peníze, poslali pohledy a navštívili dvě muzea. První je všeobecně zeměpisné, včetně vojenské historie od Rusko - japonské války po současnost. Druhé muzeum je věnováno pouze Kurské bitvě a je umístěno v "Domě důstojníku". Zde jsme měli dokonce soukromý výklad od místního správce. Při výjezdu z města řidič platil pokutu, za jízdu ve špatném pruhu a dalšímu policistovi, který nás formálně kontroloval v "Dajce" před výjezdem z města, jsme dali pár cigaret. Spát jsme jeli do lesíka u Prochorovky.

Ráno po snídani jsme šli prozkoumat "balku" (strž) u které jsme parkovali. Žádný významný nález jsme neudělali, kromě řidičského poklopu od T-34, střepin od "andrjuší", zákopů pro minomety a postavení pro tanky. Poté jsme se jeli podívat na ruské tanky, které jsme objevili při vjezdu do Prochorovky. Správce areálu nám tvrdil, že budou použity jako památník a také nás upozornil na muzeum v Prochorovce. Museli jsme si opravit svůj první dojem z této obce. Pravda začátek je značně nevzhledný, centrum tohoto městečka je však poměrně úpravný a nachází se na něm muzeum Kurské bitvy. V muzeu jsou poměrně zajímavé exponáty, včetně vykopávek z okolí. Po prohlídce jsme na místním trhu nakoupili nějaké dárky a potraviny a jeli jsme si udělat siestu k památníku. Taky jsme tam u volně přístupné elektrické zásuvky dobili baterii do videokamery. A protože v okolí Prochorovky pro nás už nebylo nic zajímavého, rozhodli jsme se, že se pojedeme podívat k vesnici Syrcevo. Poblíž této vesnice bojovala německá divize Grossdeutschland. Měli jsme s sebou pár dobových fotografií (stejně jako z jiných míst), tak jsme je chtěli porovnat se současností. Tato vesnice je jedním z nejzapadlejších koutů celé oblasti, ale i tak se nám ji nakonec podařilo najít a po prohlídce okolí jsme se u ní utábořili.
Následující den, 11.srpna, jsme vyrazili do Bělgorodu. Nejprve jsme navštívili Vojenské muzeum ve kterém je i velké dioráma věnované Kurské bitvě. Rozhodli jsme se, že se podíváme po okolí Bělgorodu a pokusíme se najít nějaké pozůstatky tvrdých bojů, které zde za II. sv. války probíhaly. Místo toho jsme opět zabloudili na vedlejších cestách a nakonec jsme se utábořili na náhorní planině, kde sice byl jasně zřejmý zákopový systém, ale bez jakýchkoliv známek bojů. Naše pátrání ukončily roje komárů, které na nás bez přestání útočily až do rána.
Druhý den ráno, bylo komárů ještě víc než večer a tak jsme museli z "Komářího vršku" - jak jsme tuto náhorní planinu přejmenovali - prchnout bez snídaně! Tu jsme provedli až dole v údolí. Ruská víza nám pomalu končila a tak byl čas na návrat domů. K hraniční závoře jsme dorazili v 9:45. Na Ruské straně opět nebyl žádný problém, ale Ukrajincům jsme museli dát úplatek a navíc byl na celnici takový chaos, že jsme ji překonali až v 18:45. Jeli jsme do Charkova, s tím že se ubytujeme v "Ubytovně junych turistov", ale ta byla plná fotbalistů a proto jsme vyrazili směr Kyjev s tím že si cestou najdeme místo k přespání. Po těch asi 4000km které jsme ujeli po cestách i necestách se to začalo na autě projevovat. Začaly se ozývat podivné zvuky. Jedním z nich byl uvolněný výfuk, u kterého shořelo těsnění. Od teď jsme ho museli každých 300 kilometrů dotahovat.
Úmorná cesta do Kyjeva zabrala skoro celý 13. srpen, ale proběhla bez problémů. Abychom se trochu osvěžili provedli jsme koupel v Dněpru. Potom jsme jeli na návštěvu k "děduškovi", veteránovi války, který nás také ubytoval.
Druhý den s námi navštívil sídlo jejich organizace, kde nám předali pamětní medaile a diplom za úspěšnou spolupráci. Poté jsme jeli na naši ambasádu, kde jsme našemu vojenskému přidělenci vyprávěli o našich zážitcích z cest. Pro dnešek jsme se rozloučili s "děduškom" a šli jsme se pojít po Kyjevě, podívat se na "Centralnij Rinog" a podívat se po okolí. Večer jsme se opět sešli u "dědušky" v bytě a on nám vyprávěl své zážitky z bojů za Druhé světové války.
Ráno jsme se rozloučili se všemi a vyrazili domů. Na zpáteční cestu jsme si vyhradili tři dny. Cesta probíhala bez větších problémů a tak jsme se 17.srpna. ráno dostali na ukrajinsko - slovenské hranice. Bylo to poprvé co jsem na svých cestách zažil tak důkladnou prohlídku. Ukrajinští celníci měli čas, tak se dívali všude i do krabiček od filmů. Čekal jsem jenom, kdy nám udělají osobní prohlídku. To se ale nestalo, a tak jsme se konečně dostali na Slovensko. Na slovenských silnicích se přestaly ozývat podivné zvuky z auta, ale silnice se zdála dvakrát užší. Přejezd slovensko - českých hranic byl v pohodě, jenom jsem nechápal narážku celníka na slovo Kursk. Až doma jsme si přečetli, že zrovna v době naší expedice se ruská atomová ponorka Kursk potopila v Barensově moři.
Na závěr snad jen pár statistických údajů: Expedice KURSK 2000 trvala od 31.července. do 19.srpna 2000. Příprava začala v lednu 2000 a poslední víza jsme obdrželi 31.července (v den odjezdu). Celkem jsme naším spolehlivým vozem značky SUBARU, který se již osvědčil při Expedici TOBRUK 1998, ujeli 5670 km a spotřebovali jsme 400 litrů benzínu.

Jiří Kučera a Michal Křišťál

První díl "EXPEDICE KURSK 2000" si přečtěte zde!
Další fotografie si prohlédněte v naší fotogalerii !!
Dokumentární video z bojišť východní fronty naleznete zde!