










|
Je sobota, 31.10.1998,
okolo osmé hodiny večer, slunce zapadlo již před hodinou, právě jsme překonali
Kyrenaiskou poušť a před námi se vynořují světla Tobruku. Osvětlení
je jako u většiny libyjských měst velkolepé. Na první pokus se nám podaří
najít malý hotel za přijatelnou cenu. Večerní prohlídkou ještě zjišťujeme,
že jsme se octli v historickém centru Tobruku.
V
hotelovém pokoji si večer ještě vzpomeneme na vše co jsme zažili od 16.10.1998,
kdy jsme vyjeli z Brna. Na časově napjatou cestu do italského Trapani,
kde jsme se nalodili na trajekt, na první noc v Africe (byla deštivá),
na prohlídku kolosea v El-Djemu, na noční nepovedený přechod tunisko-libyjských
hranic při kterém jsme vyčerpali tuniská víza, na korektnost úředníků
při druhém přechodu tunisko-libyjských hranic, na prohlídku Tripolisu
a antických památek v Leptis Magně a na dlouhou cestu do Tobruku lemovanou
odpadky, živými i mrtvými velbloudy.
Za první cíl v Tobruku jsme si vytkli najít válečné hřbitovy.
Ty se nacházejí na jihu nad městem. První hřbitov, který nalézáme je francouzský.
Betonové kříže jsou osazeny mramorovými deskami se jménem, hodností a
datem úmrtí. Na mnohých je napsáno INCONNU - neznámý. Po zdokumentování
jedeme na anglický hřbitov. Ten je podstatně rozlehlejší a jsou na něm
pochováni Angličané, Australané, Novozélanďané, Indové, Arabové, Poláci
a samozřejmě českoslovenští vojáci. Máme zde vlastní mohylu a každý národ
má jiný typ náhrobku. Oba hřbitovy, francouzský i anglický jsou pečlivě
udržovány s množstvím zeleně. Poté co jsme natočili a nafilmovali obrazový
materiál odjíždíme k německé mohyle. Je to čtvercová stavba, která připomíná
pevnost. Uvnitř jsou na stěnách napsána jména přes šest tisíc německých
vojáků padlých v Severní Africe. Z této mohyly je krásně vidět Tobruk
a okolí.
Již to není bílé město, na východě je ropný terminál s obrovskými
zásobníky na naftu, přístav se zvětšil a staré město je šedé. Na západním
okraji vyrostla nová část s pětiposchoďovými paneláky, které mají
pískově hnědou barvu.
Do
soumraku zbývá ještě pár hodin a tak se vydáváme na linii, kterou bránili
naši vojáci na přelomu let 1941/1942. Po kratším úsilí nalézáme první
pevnůstku vybudovanou ve skále (až večer na hotelovém pokoji jsme zjistili,
že se jednalo o S23), která je částečně zasypaná odpadky. V další
pevnosti, kterou jsme nalezli (S25) zůstaly zachovalé nápisy od československých
vojáků. Soumrak přišel jako vždy velmi rychle a my se musíme vrátit to
Tobruku.
Ráno 2.11.1998 jsme se rozhodli, že půjdeme vyfotit staré budovy Tobruku
(kostel, školu, apod.) a poté odjet na perimetr. Po dotazu u policisty,
jestli si můžeme vyfotit kostel absolvujeme turné po policejních stanicích,
kde by nám měli dát povolení, konečně v 16 hodin nám kapitán Nadžib povolí
vyfotit kostel, ale už nic jiného. V 17h 45m se nám podaří sehnat kytice,
které položíme druhý den u pomníku československých vojáků na hřbitově.
Bohužel v 21h 05m většina kytek zvadla, ale jiné už stejně nikde neseženeme.
V úterý
3.11. jedeme na hřbitov položit kytice za Čs. obec legionářskou a za VHK
Erika Brno. Po nezbytném zdokumentování jedeme na perimetr. Za velkého
horka nacházíme další pevnosti a samozřejmě také pozůstatky z II.
světové války jako ostnatý drát, střepiny, plechovky (těchto pozůstatků
je všude spousta), dále nábojnice, články kulometného pásu a dokonce i
italský ruční granát. K moři se nedostaneme, protože ve vádí je funkční
studna a nechceme riskovat potíže s policií. Po prozkoumání tohoto
úseku perimetru se jedeme podívat na místo, kde bylo velitelské stanoviště.
Bohužel porucha vozu způsobila, že jsme se tam nedostali. Po opravě, která
skončila za setmění, se vracíme do hotelu.
Následující
den, středu 4.11., strávíme celý na pozicích, začínáme v prostoru
velitelského stanoviště, ale žádné pozůstatky nebo stopy nenacházíme.
Pokračujeme v prohlídce do vnitrozemí až se dostaneme k pevnosti
S11 ve které už nebyli Čechoslováci, ale bránili ji polští vojáci. Od
ní se vracíme zpět. Nacházíme další pevnosti, ale většina z nich
je zničena. Pevnost S19 „HONZA“ poblíž silnice Derna – Tobruk se nám nepodařilo
navštívit, protože poblíž je postavena policejní stanice. Auto, které
jsme zahlédli na odchodu z pozic bylo policejní a dostihlo nás zrovna,
když jsme si začali připravovat večeři. Naštěstí se vše vysvětlí a tak
nemáme žádný problém. Ten den je měsíc v úplňku a jeho východ hraje
všemi barvami.
Ve
čtvrtek 5.11. platíme v hotelu a odjíždíme směrem na Bir Hakim. Po
dotazu na policejní stanici s námi vyrážejí dva policisté, aby nás
provedli 25 km pouští a minovými poli, která tam zůstala od II. světové
války. Překonání 25 km pouštní pisty nám zabere asi jednu hodinu, ale
výsledek stojí za to. Nalézáme zde zbytky staré pevnosti, studnu, spoustu
ostnatého drátu, kanystrů a plechovek. Také je zde opuštěný francouzský
hřbitov, který je naprosto zdevastovaný. Cestu do a z Bir Hakimu
lemují krátery po vybuchlých minách. Poté se naposledy pohledem rozloučíme
s Tobrukem a odjíždíme směr Derna, Bengází.
Na zpáteční
cestě navštěvujeme antické památky, kterých je v Libyi velké množství.
V Tunisu jsme si ještě prohlédli muzeum na Marethské linii, kde se
německá vojska pokusila zastavit spojence v postupu od El Alamejnu.
Poslední vojensko-historickou zastávkou bylo Monte Cassino ve střední
Itálii, místo tvrdých bojů let 1943–44. Zde navštěvujeme znovu
vybudovaný klášter a polský vojenský hřbitov.
Cesta z Tobruku
do Brna trvala ještě dalších 15 dní. Celkem jsme naším spolehlivým expedičním
vozem značky SUBARU ujeli 11 910 km a spotřebovali jsme 975 litrů benzínu.
Další
fotky si prohlédněte
v naší fotogalerii !!
Video si prohlédněte zde !!
Jiří
Kučera
|