EXPEDICE MURMANSK 2006
(1.díl)

Severomořský přístav Murmansk a jeho okolí byl hlavním, ale zdaleka ne jediným cílem naší expedice za polární kruh. Rozhodně ale patřil k nejvzdálenějším bodům na této dlouhé cestě k Severnímu ledovému oceánu. Dalším důležitým cílem expedice byla, mimo jiné, i Mannerheimova linie.
Když se zkusíte zeptat ve svém okolí na pojmy „Murmansk“ a „Mannerheimova linie“, tak o Murmansku se nejčastěji dovíte, že je to nezamrzající severomořský přístav, sídlo ruské severní flotily a cíl konvojů za 2. světové války. S Mannerheimovou linií je to horší, buď se nedozvíte vůbec nic a nebo dostanete poměrně přesnou a správnou odpověď, totiž že se jedná o bývalou finskou pevnostní linii na hranicích s Ruskem, která byla tvrdě bráněna a dobývána za tzv. „Zimní války“.
Obě dvě bojiště, jak okolí Murmanska, tak Mannerheimova linie nejsou moc známa. Mannerheimova linie proto, že se obecně o rusko - finské válce mnoho neví a to přitom během ní probíhaly neskutečně tvrdé boje a její průběh a výsledek citelně ovlivnil 2. světovou válku. Naším cílem bylo prozkoumat tuto linii a na vlastní oči se přesvědčit o její kvalitě, zjistit o jaké přírodní překážky se opírala a podívat se, co z ní po letech zbylo.
Hlavním naším cílem byl Murmansk a především bojiště na přístupu k tomuto přístavu. O bojích na severu se toho mezi zájemci o vojenskou historii ví ještě méně než o Zimní válce. Nebyl to hlavní směr útoku a neprobíhaly tu žádné gigantické tankové bitvy, ale tvrdé boje zde probíhaly po celou válku. Nepřítelem pro obě bojující strany byly také kruté přírodní podmínky. Dlouhá zima a krátké léto, ve kterém byla celá oblast zamořena komáry a navíc k tomu velmi špatné přístupové cesty. Němci svěřili úkol dobytí Murmansku horským jednotkám, které by měly být pro tyto podmínky nejlépe vycvičeny a vybaveny. Mnoho faktorů způsobilo, že se jim to nakonec nepodařilo. Jak jsme se potom dozvěděli na německém vojenském hřbitově v Pečenze, padlo zde 12 000 německých, respektive rakouských, vojáků. Ruské ztráty se nám zjistit nepodařilo.
Když už jsme se rozhodli vydat tak daleko na sever, při plánování trasy přirozeně vyplynulo, že zpáteční cestu pojedeme přes Norsko, kde navštívíme Nordkapp, Altu, Narvik, Tromsø – místa která jsou také spojena s druhoválečným děním.
Tak jsme přesně v 6:40 ráno, 15. července 2006 vyrazili na sever. Cesta přes Polsko a pobaltské republiky probíhala bez problémů. První zastávka byla 16.7. poblíž Kaunasu u památníku a pevnosti. Další plánovaná zastávka pak v městečku Kunda v Estonsku o den později. Toto místo bylo původně vybráno spíše z recese, ale na místě jsme zjistili, že v Kundě byla jedna z prvních cementáren v Evropě (dodnes je tu funkční obří cementárna a celé město je pokryto šedým prachem) založená v roce 1870 a je tu muzeum výroby cementu.

Ruské hranice jsme překročili 18.7. Čekání a veškeré papírování na hranici zabralo „pouhých“ pět hodin, ale proběhlo vcelku bez problémů. Plán expedice počítal i s návštěvou Petrohradu. Ne na dlouho, ale základní věci si prohlédneme. A tak jsem během tří dnů navštívili: Centrální dělostřelecké muzeum, Auroru, Domek Petra I., carský Letní palác, okolí Zimního paláce, Námořní muzeum a pár dalších pamětihodností. Petrohrad je obrovské město, zejména na severu je množství panelových domů a další se stále staví. Pivovar Baltika na okraji Petrohradu zví velikosti velké továrny.
Po návštěvě města jsme se vydali hledat Mannerheimovu linii. A hned se ukázalo několik problémů. Za prvé, neměli jsme kvalitní podklady. Historické mapy, které jsme s sebou vezli měly názvy ve finštině, ale ty už Rusové v této oblasti dávno přejmenovali. Mapy, kde byly ruské názvy, nebyly zase dost podrobné. Dalším velkým problémem se ukázalo, že celá oblast linie je dnes obrovský vojenský prostor, kde mají svoje kasárna tankisté, ženisté a výsadkáři. V den, kdy jsme začali hledat linii, se z prostoru ozývala střelba – jak nám bylo potom sděleno, tankisté měli ostré střelby. Z tohoto důvodu jsme neměli dost odvahy vydat se do ruského vojenského prostoru…
Našli jsme finskou velitelskou pevnost Sk16 poblíž cesty a pár menších bunkrů –pravděpodobně Sk5 a Sk6. Všechny byly značně poškozené tím, jak z nich Rusové po válce vytrhali pancéřové prvky. Začínali jsme přemýšlet o tom, že budeme muset zkusit hledat jinde, než na tomto centrálním a z hlediska bojů nejzajímavějším úseku, když se objevili dva místní mladíci, kteří se též motali kolem pevností. Když jsme se dali do řeči, zjistili jsme, že se také zajímají o vojenskou historii a že můžeme jít s nimi. Když jsem namítal, že jdeme do vojenského prostoru, tak prohlásili, že se máme tvářit jako finští turisti a že oni to vyřídí. Na výběr jsme moc neměli, bud riskovat a vidět to a nebo nevidět. A tak jsem se vydali po linii do hloubi vojenského prostoru …
Průvodci ve mně zpočátku nebudili důvěru. Zavedli nás do neprostupné džungle, kam snad od konce rusko – finské války nevkročila lidská noha. A těch komárů… Zastavit se prakticky nedalo. Průvodce měl bídnou mapu vytištěnou z internetu a malinký kompas na prstě. S tímto vybavením nás chce někam zavést? Ani nevím za jak dlouho a po kolika zatáčkách, ale najednou se před námi vynořil zbytek bunkru, podle mapy pravděpodobně Sk3. Byl totálně rozbitý a natolik zarostlý, že se ani vyfotit nedal. Od této chvíle jsem pojal k průvodci bezmeznou důvěru. Pravděpodobně to byl přeborník v orientačním běhu neboť i tempo chůze tomu nasvědčovalo.
Postupně jsme pod jeho vedením navštívili další pevnosti v hloubi vojenského prostru. První byla Sk10. Tato poměrně velká pevnost byla původně osazená čtyřmi kulomety, ale pancéřové prvky jsou už dávno vytrhané. Také vnitřní prostory jeví známky „ženijních prací“. Přesto se uvnitř dochovaly zbytky vybavení a elektroinstalace. Při prohlídce vnitřních prostor jsme si uvědomili, že i díky tomuto relativnímu komfortu, bezpečí před dělostřelbou a leteckými útoky a možnosti v klidu si pár minut odpočinout mohl finský voják odolávat několikanásobné ruské přesile.
Od této pevnosti jsme se vydali lesem a bažinami k dalšímu bunkru. Cestou jsme nalezli zachovalé linie „dračích zubů“, čtyřřadých protitankových překážek. Naší další zastávkou byla pevnost Sj5 „Miljoonalinnake“, neboli „Milionový bunkr“. Údajně dostal toto pojmenování kvůli extrémním nákladům na jeho výstavbu. Tento bunkr leží na malém pahorku odkud mohl svými třemi kulomety ovládat široké okolí a navíc byl opatřen pozorovacími zvony. I tento bunkr je značně zdevastován, ale byl ve své době dobře a účelně zařízen (např. měl vlastní studnu). Pár desítek metrů před tímto bunkrem se klikatí dodnes hluboký zákop a na něj navazují obrovské jámy – původně buď podzemní ubikace nebo sklady.
Poslední pevností, kterou jsme na tomto úseku navštívili, byla Sj4 „Poppiuslinnake“, pojmenovaná podle prvního velitele podporučíka Poppiuse. Bohužel i tato pevnost je zničená. Původně byla osazena dvěma kulomety a podle pramenů už byla těžce poškozena za rusko-finské války a co nezničila válka, to dokončili ruští ženisté.
Komáři nás nepřestávali obtěžovat a čas pokročil – už ani střelbu nebylo slyšet a my jsme byli docela unavení. Tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Cestou jsme ještě narazili na betonový zákop s úkrytem Sj8. K tomuto betonovému postavení jsme nenašli žádný způsob použití, ani jak byl vlastně začleněn do linie. Cesta zpět k vozidlu proběhla bez problémů a ještě jsme stihli navštívit finský vojenský hřbitov. Nakonec jsme se domluvili s našimi průvodci, že nám pozítří ukáží město Viborg, odkud pochází.
Plán na den 21.7. byl takový, že ještě dopoledne navštívíme Petrohrad a odpoledne pojedeme na část Mannerheimovy linie u Ladožského jezera, kde by měly být pevnosti osazené děly. První část programu proběhla dobře. Po návštěvě Námořního muzea jsme se vydali k linii. Chtěli jsme jet do obce Zaporožskoje a odtud do obce Solovevo, ale když jsme po strastiplné cestě dojeli do obce Zaporožskoje, zjistili jsme, že přes řeku Burnaja není most. Cesta se ztrácela v jakémsi oploceném milionářském ghettu. A tak jsme museli zpět. Hledání správných cest a pozůstatků linie (stejně jsme nic nenašli) nám zabralo čas až do večera.
Druhý den jsme chtěli navštívit Viborg. Bohužel jsme vybrali špatnou cestu. Chtěli jsme projet přes jezero Vyoksa, ale když jsme dojeli k mostu, tak jsme zjistili, že i chodec by přes něj měl problém přejít. Z mostu zůstaly jen ocelové nosníky, dřevěný povrch byl skoro celý pryč. Navíc jsme si nebyli stále jisti, kde se vlastně nacházíme. O stavu cesty, po které jsme jeli, svědčí to, že jsme měli celou dobu zapnutý náhon na všechna kola a cesta dlouhá asi 50 kilometrů nám zabrala tři hodiny. Jediné co z celé cesty stálo za zmínku, byl starý finský kostel, který byl úplně vyrabovaný a u kterého byl malý památník obětem rusko - finské války. Nakonec jsme se dostali na asfaltovou cestu a po ní do Viborgu. Tam jsme se setkali s našimi průvodci, kteří se nám věnovali celé odpoledne. Navštívili jsme Viborgský hrad a v něm muzea a poté starou část Viborgu. Ta je sice značně zdevastovaná, ale některé domy jsou už pěkně opravené. Po prohlídce jsme se rozloučili s průvodci a přemýšleli co dál. Nakonec jsme se rozhodli, že to zítra zkusíme znovu z druhé strany a pokusíme se najít zbytky linie na břehu jezera Suchodolskoe.
Ale ani tento den, 23.7., jsme neměli na nalezení zbytků Mannerheimovy linie štěstí. A tak jsme se po obědě rozhodli, že vyrazíme směr Murmansk. Čekala nás dlouhá cesta. A jak se ukázalo, nejen dlouhá, ale i náročná, protože značná část vedla po šotolinové, uválcované cestě. Projížděli jsme města, jejichž názvy zněly typicky rusky, například Sortavala, Ljaskejla, Suojarvi. Nakonec jsme se dostali na hlavní tah Murmansk – Petrohrad, ten už byl naštěstí asfaltový a tak cesta začala utíkat rychleji.
 

Zpracoval: Jiří Kučera

Na stránkách www.winterwar.com nebo www.mannerheim-line.com najdete spoustu zajímavých podkladů, map a plánků z historie i současnosti Mannerheimovy linie.

Druhý díl
Třetí díl
První část fotografií z expedice
Druhá část fotografií z expedice
Třetí část fotografií z expedice