|
Když už jsme byli tak daleko
na severu, tak jsme dle plánu vyrazili k Nordkapu. Na této nejsevernější
skále Evropy postavili Norové turistické centrum, kde je zmínka o konvojích
a o potopení německého bitevního křižníku Scharnhorst. A od tohoto mysu
jsme pak až domů stále směřovali na jih. Další drobnou zastávkou byla
Alta. Nevelké město, kde také jeden čas kotvil bitevní křižník Scharnhorst
a bitevní loď Tirpitz. V Altafjordu, byla obávaná bitevní loď napadena
a poškozena britskými miniponorkami. Na tuto událost je tam malý pomník
a také muzeum, které bylo kupodivu v době naší návštěvy v cca 20:00 zavřené.
Větší zastávku jsme udělali až v Tromsø. Je to vcelku malebné město
se světovou raritou – kruhovým objezdem v tunelu. Poblíž Tromsø
ve fjordu Sørbotn poblíž ostrůvku Håkøya byl konečně
Tirpitz 12.11.1944 potopen britským letectvem za použití pum Tallboy.
Zajímalo nás, jak místo posledního kotviště vypadá dnes. Norové vrak Tirpitze
po válce rozebrali do šrotu, přesto jsme na pobřeží nalezli různé zbytky
železa (řetězy, snýtované části konstrukce apod.) Ve vodě je stále patrný
zbytek mola, ze kterého byl Tirpitz rozebírán. Silným zážitkem byla i
návštěva kráteru o velikosti malého rybníku po pumě Tallboy, která minula
cíl. Je zde i malý památník, který je tvořen kusem pancéřového plátu.
Co byl pro nás v celém Norsku docela velký kontrast oproti Rusku, bylo
že všechny památníky, i ty které oslavují Norské vojáky, odboj nebo spojence
jsou spíše malé a decentní, jako by si Norové nechtěli tuto dobu raději
připomínat.
Poslední velkou plánovanou zastávkou byl Narvik. Kdo ze zájemců o historii
2. světové války by neznal alespoň zhruba boje o Narvik? První, co jsme
navštívili po příjezdu do Narviku, byl hřbitov. Nikoliv z nějakých morbidních
choutek, ale z důvodu, že na něm byly vojenské sekce všech bojujících
stran – Norů, Britů, Francouzů, Poláků i Němců dohromady. Všechny sekce
jsou dobře udržované a překvapilo nás množství náhrobků, kde bylo napsáno
v překladu „Neznámý vojín (námořník)“.
Poté jsme šli do centra, podívat se do Vojenského muzea. Muzeum je pěkně
udělané a je doslova přeplněno exponáty z pozemní, námořní i letecké techniky
a jejich částí. Protože zbýval ještě čas, tak jsme si prošli město a úplnou
náhodou jsme objevili betonovou pozorovatelnu s výhleden na vjezd do fjordu.
Jen jsme se dohadovali, zda je původní norská, nebo ji Němci vybudovali
po okupaci v rámci „Atlantického valu“.
Navečer jsme se rozhodli, že se zajedeme podívat do Rombaken fjordu, kde
bylo potopeno několik německých torpédoborců. Tyto lodě se účastnily německé
invaze do Norska, s tím že vezly německé vojáky pro invazi do Narviku.
Už samotný německý plán byl riskantní – torpédoborce neměly tolik paliva,
aby se mohly vrátit zpět a musely čekat na pomalé zásobovací lodě. Tyto
lodě ale padly za oběť britskému námořnictvu a německé torpédoborce zůstaly
bez paliva i munice poblíž Narviku. Loď bez paliva a munice je snadný
cíl a tak po protiútoku spojenců a bylo všech 10 německých torpédoborců
potopeno ve vodách fjordu.
K našemu velkému překvapení jsme nalezli velmi zachovalou příď německého
torpédoborce Z2 „Georg Thiele“, který byl potopen 13.dubna 1940 vlastní
posádkou poté, co vystřílel veškerou munici. Námořníci a vojáci ustoupili
do hor. Příď leží na pravoboku, zachovalo se zábradlí, pacholata, upevňovací
řetězy a podobně. Dno přídě je poškozené, jak Z2 najel na břeh. Protože
jsme poblíž našli vhodné místo k noclehu, rozhodli jsme se, že se zítra
vydáme na vrcholky cestou, kterou ustupovali němečtí námořníci a vojáci.
Další den, 4. srpna bylo krásné počasí a my jsme se od přídě Z2 vydali
téměř kolmo vzhůru pravděpodobně na kótu 713 „Sildviktoppen“. Cesta to
byla náročná a vysilující. Mnohdy jsme museli lézt po čtyřech, chytajíc
se sporé vegetace. Menší odpočinek jsme si udělali při překračování rudné
železnice. Překvapilo nás množství kuliček železné rudy, kterými jsou
koleje doslova obsypány. A pak zase nahoru. Nakonec jsme dosáhli nějaké
vyvýšeniny, ale nebyli jsme schopni určit, jestli jsme opravdu na vrcholu
nebo ne, protože další skála se zvedala na obzoru. To už bylo jasné, že
jsme poněkud podcenili množství zásob, které jsme s sebou nesli. Měli
jsem strach zejména o vodu, ale té bylo na vrcholu naštěstí dost z tajících
ledovců. Když bylo jasné, že další vrchol už nedobudeme, tak jsme se obrátili
nazpět. Dolů do šlo daleko rychleji, protože jsme našli pevnou cestu,
která vedla k jezeru Sildvik.
Tím jsme měli za sebou nejdůležitější cíle a zastávky Expedice Murmansk.
Domů nás čekala ještě dlouhá cesta. Na ní jsme se zastavili v Leteckém
muzeu v Bødo, Vojenském muzeu v Tronheimu, prohlédli si město Mora,
Upsala, Stockholm a podobně. O navštívených muzeích by se dal napsat samostatný
článek.
Expedice Murmansk proběhla od 15.7. do 13.8.2006, celkem jsme najeli 9759
kilometrů (denně průměrně 325 kilometrů) a spotřebovali 774 litrů nafty.
Expedici jsme si, jako obvykle, hradili z vlastních úspor. Touto akci
jsme si opět rozšířili obzory o neuvěřitelně rozsáhlém druhoválečném konfliktu.
Znovu, jako už tolikrát, nás udivovalo v jakých nehostinných končinách
a s jakými obrovskými oběťmi obě znepřátelené strany bojovaly. A opět
jsme se přesvědčili, že je něco zcela jiného číst nebo vidět nějaké bojiště
ve filmu a pak ho osobně navštívit…
Jiří Kučera
P.S. Pokud čtenář objeví v článku nějakou věcnou chybu, či ví o nějakém
důležitém doplnění, rádi ho zveřejníme, aby uvedené informace byly co
nejpřesnější.
První díl
Druhý
díl
První část fotografií z
expedice
Druhá část fotografií z
expedice
Třetí část fotografií z
expedice
|