V září 1941 se zdálo, že invaze na hrdý Albion už neproběhne, protože Fricek měl dost jiné práce na východě. To umožnilo našemu 4th batt. of Musketeers trochu si oddychnout od náročné strážní služby. Poručík Goodbody se rozhodl, že nás odmění za práci na protiinvazních překážkách na pobřeží (viz kapitola pátá) a tak nám začátkem října domluvil návštěvu palíren v severním Skotsku. To jsme kvitovali s naprostým nadšením. Dále nám sdělil, že poletíme s námořním létajícím člunem, jako zátěž. Tím bylo sice naše nadšení oslabeno, ale vidina řeky kvalitního alkoholu nás hnala k cíli. Těsně před nástupem do letadla jsem se zeptal poručíka, jak to že on, takový abstinent, nás posílá do palíren. Nato vytáhl „Průvodce po palírnách whisky v Severním Skotsku“ a suše z knihy odcitoval: „...sezóna skončila v září a v říjnu není k dispozici nic.“ Navíc prý dnes odplouvá tanker naložený prvotřídní whisky do Murmanska, abychom tímto darem podpořili válečné úsilí sovětského Ruska. Tím bylo vše jasné – zase budeme na suchu …
Nebyla to tak úplně pravda. Vojín Drogue krátce po startu objevil v nákladovém prostoru soudek, o kterém prohlásil, že je plný pravého námořnického rumu … S tak strašnou kocovinou jsme se už dlouho neprobrali. Byla chladná noc, náš létající člun kotvil u mola a nějaký důstojník nám přikázal, abychom si vzali svoje věci a přidali se ke skupině, která nastupovala na dva torpédoborce vedle nás. Snažil jsem se dozvědět od někoho z oné skupiny, kde jsme a kam jedeme, ale nebylo jim vůbec nic rozumět. Zatracení vojáci z kolonií!  Za chvíli se už lodě kymácely na rozbouřeném moři, což rozhodně nepomohlo našim hlavám zasaženým oním „pravým námořnickým rumem“.
Po desetihodinové plavbě, zpestřené několika protiponorkovými poplachy a náletem jsme zpomalili a v naprosté tmě se blížili k nějakému hořícímu a vybuchujícímu přístavu. Nechápali jsme, jak se mohli Němci dostat tak daleko na sever!? V tom se na palubě objevil námořník a hnal se k zábradlí. Proč, to jsme se dověděli vzápětí. V přestávce mezi zvracením ze sebe trhaně vypravil: „That's Tobruk, boys!“ Co? Ten přístav v severní Africe? Ale to už jsme se vyloďovali. Od nějakých chlapíků jsme dostali zbraně a pak jsem vysílením usnuli v pískové díře. Když nás ráno probudil řev velícího důstojníka, snažil jsem se mu vysvětlit, že sem nepatříme, že jsme jeli do Glasgow na výlet. Když se po patnácti minutách přestal smát, přikázal nám, abychom si vzali zbraně a šli na obranný perimetr. Za to, že jsme ho tak pobavili, nám, jak tvrdil, přidělil lehký úsek, kde naším protivníkem budou Italové.
A tak začal náš boj v poušti. Na osobu a den 1 litr slané vody, 20 sucharů a 1,5 konzervy corned beefu. Zbraně jsme museli mít dokonale odmaštěné a po každém vánku je čistit od písku. Přes den jsme se pozorovali předpolí, v noci jsme pak dobudovávali chatrné pozice. Zejména vojín Drogue se ukázal jako rozený troglodyt a být s námi poručík Goodbody, jistě by ho býval pochválil. Kutal neúnavně každou noc a naše postavení brzy začalo připomínat pověstné nákresy z „Průvodce civilisty zákopovou válkou, sešit číslo 3“. Italové se ale do akce příliš nehrnuli a tak jsme nemohli vyzkoušet výhody protibašt a zadních obranných valů v praxi. Aktivita nepřítele se omezovala na občasnou kulometnou dávku a pár minometných granátů přes den a, což jsme zvláště ocenili, pravidelné půlnoční pěvecké představení písně „Ó sole mio“, prováděné neznámým makarónem s bravurou sólisty z La Scaly.
Jedné noci jsem byl s vojínem Spoolem vyslán na hlídku, abych zjistil pevnost italských pozic. Pomalu jsme postupovali tmou. Pak jsme se začali plazit. Naštěstí jsme byli vyzbrojeni pouze pistolemi a ručními granáty, takže plazení nebylo tak únavné. Dostali jsme se k prvním drátěným překážkám. Ty jsme překonali poměrně snadno, pak jsme se ale dostali do oblasti, která byla osvětlena hořícím skladištěm. Přesto jsem postupovali dál. Respektive postupoval, neboť vojína Spoola jsem ztratil z dohledu a tak jsem pokračoval sám, doufaje, že je nedaleko. V tom se nade mnou rozzářila světlice a vzápětí druhá. Začaly kolem mě padat minometné granáty. Choulil jsem se v jednom malém kráteru a modlil se, ať mě nic netrefí. Nad hlavou mi hvízdaly kulky. I když se z italských zákopů ozývala palba, měl jsem dojem, že nejhustší střelba nad moji hlavu přichází ze spojeneckých pozic. Toto peklo trvalo asi dvacet minut. Pak byla tma a ticho. Jít dál nemělo cenu, tak jsem se rychle stahoval, doufaje, že najdu vojína Spoola. Nenašel. No, třeba se ještě objeví. Blížil jsem se k našim zákopům, když v tom mi nad hlavou zasvištěla dávka z kulometu. Podle zvuku jsem jasně poznal náš Vickers. Padl jsem na zem a začal hlasitě nadávat. Nadávky byly účinnější než heslo – palba ustala. Když jsem se konečně zchvácený dostal na pozorovatelnu, seděl tam vojín Gripweed a tvářil se bojovně. S nadšením mi začal líčit, jak odrazili italskou hlídku. „Celou bednu světlic jsme proti ní vystříleli, taky „padlo“ několik metrů kulometného pásu a dvě bedničky minometných granátů. Dozajista jsme tím rozvrátili začínající italský útok...“, líčil s uspokojením vojín Gripweed. Snažil jsem se zachovat klid, když jsem mu vysvětloval, že tohle vše naházeli na moji hlavu! Nemohl jsem ho ani potrestat, protože na vině byla především špatná domluva. Znechucený jsem šel do své díry, dát si slaný čaj. Vojín Spool se vrátil před svítáním, líčil nám, jak měl na mušce mladého německého důstojníka, leč jeho Colt model 1911 selhal a nevydal ránu. To, že pistole obalená vrstvou písku odmítla službu, jsme mu uvěřili, ale mladý německý poručík v italských řadách … to je přece blbost.
Přes den jsme se hýbali co nejméně. Vedro a mouchy byly zničující. Trochu radosti přinesl přeslazený slaný čaj s kondenzovanym mlékem a kvalitní cigareta. Sem tam přiletěla mina, či se ozvala dávka z kulometu, jinak se nic nedělo. Všichni čekali na tmu …
A ta přišla náhle. Vojín Gripweed s vojínem Droguem šli na hlídku. Vrátili se za dvě hodiny a hlásili, že všude je klid. S tím odešli spokojeně spát. Zůstal jsem s vojínem Spoolem na hlídce. Asi třicet minut před vystřídáním se za námi ozval výbuch ručního granátu. Střepiny zasvištěly vzduchem a jedna se zabodla pár centimetrů od nás do pytlů s pískem. Naházel jsem do předpolí připravené ruční granáty a vojín Spool posypal prostor dávkou z Vickerse. Připravil jsem světlici a poslouchal. Ticho… Přerušil jsem ho výstřelem světlice. V jejím matném světle jsme zahlédli typickou německou helmu a zaslechli německé zaklení. Než vojín Spool stihnul přemířit, byl stín pryč. Kde se tady vzal Němec??? Zbytek noci byl klid.
Druhý den nás zase trápilo vedro a mouchy. Z nepřátelských pozic se nic neozývalo. Odpoledne vyrukoval vojín Gripweed s tvrzením, že v italských postaveních se nic neděje a že nejspíš Italové pozice vyklidili. Určitě kvůli jejich (Gripweedově a Drogueově) hrdinné obraně z předešlé noci, rozvíjel myšlenku dál vojín Gripweed. Nekomentoval jsem to a raději dalekohledem pozorně prohlížel nepřátelské zákopy. Opravdu se zdálo, že jsou opuštěné. Rozhodl jsem se pro průzkum bojem. Vzal jsem Gripweeda, Spoola a pár dalších dobrovolníků a šli jsme do toho. Palebnou podporu nám zajišťoval zkušený kulometčík vojín Drogue. Kryti dýmovou clonou jsme rychle postupovali vpřed. Z italských pozic se zatím neozval ani výstřel. Už jsme měli jejich zákopy na dosah. Dým se zvolna rozptýlil a v tom nás zpozorovaly italské hlídky. Ozvaly se první jednotlivé výstřely. Vyrazil jsem co nejrychleji vpřed. Bylo jasné, že musíme překonat nekrytý prostor, dokud palba nezhoustne. Bohužel vojín Spool pochopil rozkaz „Vpřed!“ jako signál k odpálení naší poslední dýmovnice, určené pro krytí ústupu. To jsem ke své smůle zjistil až asi po dvaceti metrech, když jsem se ohlédnul a viděl zbytek družstva mizet v kouři směrem k našim postavením. Byl jsem před italskými pozicemi úplně sám! Už jsem se viděl v zajateckém táboře v Benghází, když tu se i z nepřátelských zákopů začal valit dým. Italové zcela nesmyslně odpálili dýmovnici a hustý oblak kouře brzy zakryl jejich střelcům výhled. To byla moje šance. Italská palba sice houstla, ale byla naslepo. Kryt jejich vlastní dýmovou clonou jsem se stahoval a nad hlavou mi svištěly italské a posléze i britské kulky mého družstva, které mě z bezpečné vzdálenosti statečně krylo svými Enfieldy. Domluveným signálem jsem přivolal minometnou podporu a se štěstím se zdravý, mohutně povzbuzován zbytkem družstva, dostal do našeho postavení. Tak takhle tedy ne.
Odpočívali jsem v zákopech, „lízali si šrámy“, večeřeli a pokuřovali. V tom od Italů vyletělo několik dýmových granátů. Poplach! Italové jdou do útoku. Zaujali jsme obranná postavení a pozorovali nepřítele. Ze zákopů se vyřítilo několik poloustrojených italských vojáků, zmateně střílejíc naším směrem. Místo aby postupovali vpřed, křížem krážem pobíhali po bojišti. Mezitím vítr začal strhávat kouř od italských pozic na opačnou stranu. Naskytnul se nám neuvěřitelný obraz. Část Italů se plížila zpět, část se zakopávala. Menší skupinka pod velením mladého německého poručíka postupovala přískoky vpřed. Ta jediná nás mohla ohrozit. V tom jeden z Italů zahodil pušku a jako šílenec se rozběhnul kupředu. Po 50 metrech ve vražedné palbě se zhroutil k zemi. Tak takhle skončil pro „Gloria d'Italia“, pomyslel jsem si… Za necelou minutu se ale zvedl a nezraněn se neuvěřitelnou rychlostí vracel pro pušku. Tu sebral v běhu a pokračoval dál tryskem zpět do italských zákopů. Jakmile to uviděli jeho spolubojovníci, promptně ho následovali v kvapném ústupu. Aby Němec nezůstal sám v poli, musel se stáhnout taky. Pozorovali jsme tuto parodii na útok s němým úžasem, neschopni dále jediného výstřelu. Asi za půl hodiny vyslali Italové parlamentáře. V ústrety jim šel velící našeho úseku. Italský kapitán přišel dohodnout šestihodinové příměří, aby mohli, jak tvrdil, odnést své muže, kteří byli raněni při heroickém útoku. Jak jsme mohli „heroický útok“ pozorovat, většinou si způsobili zranění sami během úprku. Velitel úseku mu dal půl hodiny a ani o minutu navíc.
Pak proběhlo několik relativně klidných dnů. Přes veškerou snahu se mi nepodařilo spojit se s Anglií a s poručíkem Goodbodym a tak jsme pořád trčeli v této zatracené poušti.

Pokračování ...

Zapsal:
Sgt. Quido Transom
s dopomocí
Pte. Euchrid Gripweed