Kapitola dvacátá pátá
4th batt. of Musketeers brání Tobruk
(2.část)

19. prosince jsme se dočkali od nepřítele dalšího zajímavého zážitku. Bylo brzy odpoledne, panoval ten největší denní žár, když jsme spozorovali osamocenou postavičku, plazící se z italských pozic směrem k nám. Voják se sice snažil krýt v kolejích vyrytých v písku našimi Matyldami ještě za letní ofenzívy, ale z naší vyvýšené pozorovatelny byl dobře patrný. Chvílemi nám mizel z očí za písečnými přesypy, ale jeho charakteristická přilba se vždy znovu objevila a neúnavně směřovala směrem k naší pevnůstce. V dalekohledu bylo dobře vidět, že se voják často ohlíží směrem k vlastním zákopům, choval se jako by mu odtamtud hrozilo nějaké nebezpečí. Dezertér! blesklo nám s vojínem Droguem zároveň hlavou. Toho musíme dostat! Zdálo se, že na italské straně jeho útěk nezpozorovali, protože z jejich strany nepadla ještě ani rána. Ani my jsme nestříleli a čekali co bude dál. Zběh byl už u hlavních zátarasů, když Italové konečně zahájili palbu. Zatím byla sice sporadická, ale každým okamžikem houstla. Dezertér se snažil rychle proplížit pod ostnaným drátem, ale místo toho se mu podařilo dokonale se v něm zamotat. Zmítající se Ital brzy připomínal mouchu lapenou v gigantické pavučině. Obě strany sledovaly jeho marnou snahu o vyproštění a čekaly co bude dál. První jsme zareagovali my. Vojín Drogue přibil kulometnou palbou Italy v jejich zákopech a naše úderné družstvo vyrazilo pro zajatce. K zátarasům jsme se dostali bez problémů, Italové se nezmohli ani na ránu. Větší problém byl se samotným zajatcem. Z drátů jsme ho sice vyprostili s použitím našich dlouhých bajonetů bez větších průtahů, ale když jsme mu pohlédli do tváře, zděsili jsme se. Zíraly na nás oči šílence, nebožák měl u úst pěnu a mumlal cosi nesrozumitelného. Znělo to jako „Uanamaso, anamaso...“ Na naše pobídky vůbec nereagoval a brzy bylo jasné všem, že muž trpí silnou formou pouštního amoku. „Je úplně zmagořelej, seržo,“ stanovil diagnózu přesně vojín Spool, „co s ním budeme dělat?“ „Necháme ho tady, ať se o něj postaraj Taliáni, nám je k ničemu, mohli bysme ho maximálně vystavovat v cirkuse.“ odtušil jsem. Myšlenka kočovné cirkusové společnosti se okamžitě zalíbila vojínu Gripweedovi, který začal plánovat svou kariéru principála. „Prohledáme ho a padáme zpátky.“ ukončil jsem jeho fantazie a kývnul na vojína Spoola. Ten se úkolu šacovače zhostil s profesionalitou afghánskeho kapsáře a brzy v jedné z kapes blábolajícího vojáka objevil ošoupaný deník. „Mizíme, makaróni začínají být nějací neklidní...“ zavelel jsem a pod dýmovou clonou jsme vyrazili zpět. Skutečně, Italové vzápětí vyslali do předpolí hlídku, která, teď už zcela apatického nešťastníka protáhla zpět pod zátarasy a odvlekla nazpět do svých postavení. Celou „záchrannou“ akci jsme už pozorovali z bezpečí naší pevnůstky. Poté jsme přikročili ke studiu deníku. Jak se ukázalo, vojín Gripweed strávil před válkou několik let jako čistič bidetů v pánském klubu v Palermu a skutečně jeho bordelová italština byla téměř bezchybná. Jeho profesionální překlad deníku vojína Nicolo Pelochiho, jak se šílenec jmenoval, nám konečně osvětlil některé do té doby nám nepochopitelné finesy chování našeho protivníka. Úryvky z deníku přikládáme v původním znění a v Gripweedově překladu zde.
Deník jsem druhý den na velitelství předal zpravodajskému důstojníkovi našeho úseku. Ten vyjádřil přesvědčení, že tyto hodnotné informace jistě přispějí ke spojeneckému vítězství v severní Africe a poté se vzdálil. I já se vydal zpět ke své četě, naneštěstí v půli cesty jsem zjistil, že jsem si ve velitelském stanu zapomněl svou plácačku na mouchy. Když jsem se pro tuto klíčovou součást výstroje vracel, narazil jsem u latrín znovu na zpravodajského důstojníka. Právě vycházel ven a deník už u sebe neměl. Pravděpodobně ho mezitím předal dál kompetentním místům.
Poslední naší velkou akcí byl boj o letecký shoz zásob. Bylo to krátce před Vánocemi, když se nad našimi hlavami objevil italský bombardér. Ovšem místo pum shodil do země nikoho tři bedny. Jedna se roztříštila při dopadu o zem a my jsme viděli, jak se jejích útrob sypou rozbité lahve vína, konzervy a další dobroty, které jsme týdny ani neviděli. Nebylo pochyb, že v ostatních bednách je to samé. Italové zareagovali bleskurychle. Majíc motivaci – několik lahví kvalitního vína – vrhli se do útoku jako lvi. Minometný přepad, souvislá palebná clona, pečlivě zamířená, aby se zbylé bedny nepoškodily a vzápětí dýmové krytí. Po této předehře postupovaly dvě skupiny vzájemně se kryjíce kupředu.
Přece jim tu vánoční nadílku nenecháme! Teď jsme pro změnu spustili my: Minomety, kulomety a i pušky se přidaly. Jedna bedna byla zahalena hustým italským dýmem, ale kolem druhé jsme udělali ohnivý kruh z rozžhavené britské oceli. A tak se Italové museli chtě nechtě spokojit s obsahem jediné bedny. Sotva jsme viděli, že se Italové stahují, vyrazili jsme do protiútoku. Využívajíce italské dýmové clony, která zahalila vše, jsme se rychle blížili k druhé bedně. Italského velitele zachvátila panika a v domnění, že jde o britský generální útok, ve kterém přijde i o obsah své bedny začal zoufale organizovat obranu. Až k nám se nesly jeho hlasité rozkazy, prokládané šťavnatými italskými nadávkami. Při představě, že přijde o proviant, se jeho jednotka okamžitě jako jeden muž vrhla zpět do zákopů a v předpolí vybuchlo několik obranných granátů. My jsme ale měli zájem jen o obsah bedny a ten opravdu stál za to. Především víno nás potěšilo, ale i pár konzerv se zavařenými dobrotami nebylo k zahození. A tak jsme si udělali hezký Štědrý večer. Ve 23:00 bylo vyhlášeno příměří. Ve 23:22 se setkal náš velitel úseku s italským kapitánem a vzájemně si popřáli klidných Vánoc. Do rána byl, až na obvyklé nájezdy písečných blech, klid.
Druhý den přijel kurýr s rozkazem a osobním přípisem poručíka Goodbodyho, ve kterém stálo, že se máme okamžitě stáhnout do přístavu a odtud zpět do Anglie. Chudák, už měsíc po nás marně pátral po celé skotské Vysočině, což pro něj, jako abstinenta, byl jistě zdrcující zážitek zvlášť poté, co se ukázalo, že informace z „Průvodce“ ohledně konce sezóny nejsou zcela přesné.
A tak jsme opustili naše krtčí nory, což nesl těžce zejména vojín Drogue, pro něhož se rýpání v písku stalo pravou obsesí a po vystřídání četou jakýchsi podivně mluvících vojáků, o kterých vojin Gripweed prohlásil, že to jsou „ty parchanti český“ jsme se vrátili do přístavu. Pravda, tam jsme trčeli ještě nějakou chvíli, než obklíčení prorazila mezitím začnuvší britská ofenzíva. A tak zatímco se masy britských vojáků valily na západ, my jsme se vydali na východ, do alexandrijského přístavu, kde jsme si počkali na nejbližší létající člun…do Glasgow.

Zapsal:
Sgt. Quido Transom
s dopomocí
Pte. Euchrid Gripweed